Prezidentská porota: Jediný, kdo věří ve vítězství Karla Janečka, je Janeček

Prezidentský kandidát Karel Janeček je podle poroty zjevením letošních prezidentských voleb. Právě jeho kampaň a výroky nejčastěji zmiňují ve svých komentářích politický marketér, dvě spisovatelky, bývalý prezidentský kandidát, autor satirických glos a šéfkomentátor Seznam Zpráv.

Pro Seznam Zprávy budou svoje postřehy psát až do prezidentské volby. Jejich první postřehy nabízíme právě dnes.

Co pro mě bylo dosud nejvtipnějším momentem této prezidentské kampaně? Těžko říct, co bylo vyloženě top, protože těch pro mě zásadních okamžiků bylo několik a nerad bych na nějaký zapomněl.

Na bednu se u mě určitě dostal Karel Janeček. Ne nějaký jeho konkrétní krok, ale celý Karel Janeček. Karla je totiž nutné brát jako balíček. Na Karlovi mi je sympatické hlavně to, že se nebojí kandidaturu na prezidenta oznámit hned několikrát. Je to takový nezmar. Úplně vidím jeho diář:

- pondělí, oznámit kandidaturu na prezidenta,

- úterý, kampaň v metaversu,

- středa, oznámit znovu kandidaturu na prezidenta,

- čtvrtek, sbírat podpisy v metaversu,

- pátek, připomenout veřejnosti, že v neděli něco oznámím,

- sobota, proslov v metaversu plus přimět víc jak tři lidi, aby byli v metaversu,

- neděle, oznámit kandidaturu na prezidenta.

Celkově se mi u Karla taky líbí, jak to před sebou valí a nedbá na okolí. To je podle mě důležité. Věřit sám sobě, protože nikdo jiný to za něj neudělá. Jediný, kdo věří ve vítězství Karla Janečka, je Karel Janeček. To je fajn. Taky zbožňuju tu jeho urputnou snahu urvat prezidenta přes metaversum. Vůbec nikdo to nemá, nikdo tomu nerozumí a všem je nějaké metaversum ukradené, ale Karel je o krok napřed. Podle mě, kdyby kandidoval za sto let, tak by tam nějaká šance byla.

Další pro mě dost zásadní okamžik bylo, když Andrej Babiš oznámil svou kandidaturu den před tím, než ji mělo širší vedení ANO probrat. Tím jasně dokázal, že širší vedení ANO je Andrej Babiš. To je fér.

Trochu je mi líto Martina Stropnického, který se svou kandidaturou na prezidenta už počítal a nechal si natisknout deset tisíc vizitek s nápisem Martin Stropnický – prezident. Taky byla škoda, že se kvůli kandidatuře na Hrad rozvedl se Žilkovou, protože podle průzkumů ANO byla Žilková pro voliče Stropnického překážkou.

V den, kdy Andrej Babiš oznámil kandidaturu, bylo jistě také mrzení u Danuše Nerudové, protože ta na tuty počítala s druhým kolem.

Nejvtipnějším momentem pro mě byla představa divoce hypotetického druhého kola, kde by proti sobě stanuli generál Petr Pavel a senátor Pavel Fischer. Takový duel by byl totiž označován jako PAVEL : FISCHER. Ale zpět do reality. Nabízí se obskurní Janečkova tiskovka v liduprázdném metaversu… nebo jeho heroické polonahé výstupy na vrcholky českých hor.

Ve skutečnosti mi ale přijde nejvtipnější (a nejsmutnější zároveň) naivní představa některých lidí, že jim prezident hmatatelně pomůže v jejich životě. Že jim zvedne důchody či opraví rozbité ústřední topení. Takové bludy jednoznačně nahrávají jednomu nejmenovanému korporátnímu faraonovi, který je schopen podobné nesmysly se stoickým klidem naslibovat. A lidé ho za to budou volit.

Ve sféře bizáru se očekávaly nejzajímavější výkony od pana Dr. Karla Janečka. Očekávání nezklamal. Nejenže do kampaně vstoupil ve speciálním obleku, helmě a brýlích pro virtuální realitu, ale shromážděným novinářům takovou výstroj neposkytl, takže ho do „metaversa“ nemohli doprovodit. Sledovali pak jeho trhavé pohyby a neočekávané propukání v smích, jehož důvod nikdo neznal. „Ano,“ prohlásil závěrem, „je to můj styl.“

Subtilnějším, ale podobně silným bizárem pak shledávám tvrzení Aleny Vitáskové, která prohlásila, že pod svou kandidaturu nasbírala téměř 65 000 podpisů, ale protože si stanovila cíl 100 000 podpisů, z kandidatury odstupuje. Ohledně těch 65K podpisů, které by na uznání kandidatury stačily, jsem kontaktoval paní Jechovou, která mi doporučila uplatnit svůj dotaz „Jářku, mohla bych ty podpisy vidět?“ Tak se tedy ptám.

Na každou předvolební kampaň se lze koukat jako na rozsáhlou sbírku veselých, či rovnou bizarních momentů. A pro prezidentskou kampaň, kdy v podstatě prodáváte pouze osobnost kandidáta, nikoliv jeho program, to platí dvakrát. Osobně mám nejradši stylizaci kandidátů do role „obyčejného člověka“, který nejradši nosí flanelovou košili, chodí na ryby, nebo se dokonce rád osobně potkává s jinými obyčejnými lidmi a zajímají ho jejich každodenní starosti. Když si jen představíte, co všechno musejí kandidáti během kampaně sníst a vypít a ještě k tomu předstírat, že jim to chutná, musíte si jich o něco víc vážit.

Jen už mě upřímně ty „bizarní“ momenty trochu unavují, myslím, že jsou vlastně často jen PR stunty nachystané tak, aby se virálně šířily a změnily kampaň v jeden velký karneval, v němž jde jen o emoce. Takže fajn, všechny tyhle veselé obrázky vítám, koneckonců je potřebuju pro Šťastné pondělí, jen doufám, že se v kampani dostaneme dál, za legraci i skandalizaci směrem k debatě o tom, jak se třeba dá prezidentský úřad v roce 2023 vykonávat, jak budou vypadat týmy, které si chtějí kandidáti vzít v případě zvolení na Hrad, nebo koho chtějí jmenovat ústavními soudci.

Na první dobrou mě samozřejmě napadly následující výjevy: Parkour Karla Janečka, jeho oznamování kampaně v metaversu nebo prohlášení: „Jsem přesvědčen, že moje šance jsou větší než zlatý řez pí neboli odmocnina z pěti minus jedna, to celé lomeno dvěma.“ Je ale dost možné, že se před Vánoci dozvíme, že tohle celé je jen promo k další One Man Show Kazmy a nic z toho se doopravdy nestalo. Vlastně v to dost doufám.

Mezi bizáry bych započítala i hrdinné prohlášení pana Březiny o tom, že zaměstnává dokonce i ženy, celou kandidaturu Miloše Knora a mohutnou zpátečku, kterou zařadil Jaromír Soukup, který si kandidaturu rozmyslel, aby se mohl ve svých 15 pořadech do kandidátů strefovat. Naprosto největší bizarnost a vtip celé prezidentské kampaně pro mě nicméně je, že na Hrad kandiduje trestně stíhaný člověk.

Můj téměř dvouletý syn s radostí zjistil, že když pomačká co nejvíce kláves na mém notebooku v co nejkratším čase (rozuměj než jej přistihnu), vždycky z toho cosi zajímavého vzejde. Tu sám sebe vyjeveně vyfotil, tu zas zprovoznil videochat s jedním stejně vyjeveným ředitelem divadla. Karel Janeček mi mého syna v tomto ohledu připomíná – i on se snaží provést v co nejkratším čase (rozuměj do voleb) co nejvíce akcí, protože to by bylo, aby z toho něco nebylo. A tak nás oblažuje obnaženými svaly, nechává se mlátit do pevného břicha, metá salta, sviští si to kolem televizních kamer na jednokolce, svůj seskok padákem neváhá přirovnat k hrdinství Zelenského. Snaží se tak urputně, že se od něj distancoval dokonce i fond, který sám založil. Když nepomohla koupě Slavíka, koupil si kus vesmíru. Sice virtuálního, ale kdo to má? Já tuto fascinující událost zaznamenala zhruba takto:

Kamarád mi posílá odkaz na video, s komentářem, že tentokrát Janeček letí do vesmíru či co. Kliknu a hle. Postavička Janečka v rohu obrazovky střídavě pokyvuje hlavou a kamsi mává, na mužné hrudi hrdě připnutá česká vlajka, nad ním titulek: Za pár okamžiků začínáme. A časomíra. Vzrušení je téměř hmatatelné. Píše se tam, že je Karel v metaversu. No paráda, avatar Janečka se ve virtuálním světě zřejmě setká s avatary novinářů, nebo voličů, říkám si. Pak se ale zjeví reálný Janeček, navleče se do upnuté kombinézy (haptický oblek, teď už vím), nasadí pozoruhodné kosmobrýle (VR brýle) a máchá rukama, zatímco jeho osamocený avatar za ním máchá simultánně. Toť vše. Později se k němu přidá ještě metakapacita z USA, chvíli máchají spolu, pak oba hrdě rozpaží a za spokojeného mručení (jejich) létají metaprostorem. Na závěr se naši hrdinové, spolu s třetím metatýpkem, chytnou za ruce a triumfálně je zdvihnou nad hlavy, jako by svým počinem právě přepsali dějiny. Simvás, uniklo mi něco?

Třeba ano, těžko říct. Metatiskovkou ve smíšené realitě dosáhl Janeček hlavně mnoha smíšených pocitů. Jeho vystoupení vybízí k parodiím. Vybídlo i mě. Taky jsem ale hledala, co je za ním. Jinde Janeček vysvětlil, že v metaversu by třeba mohli trénovat chirurgové nebo hasiči. Třeba ano. To ale na tiskovce nezaznělo a podstatu Janeček nepředvedl. Janeček je vizionář. Já ne. Většina voličů také ne. Volič nemá čas a prostor dohledávat, co jak který kandidát myslí. Volič vidí legračního panáčka v kombinéze a brýlích, volič se směje a paroduje. Volič nevolí.

Sám matematik své šance na zvolení vypočítal na odmocninu z pěti minus jedna, lomeno dvěma. I nematematik ale ví, že nula a nula je pořád jen nula, nula na cokoli zase nula a odmocnina z nuly také nula. Takže i kdyby byly Janečkovy myšlenky a vize sebegeniálnější, pokud je nedokáže srozumitelně komunikovat a správně cílit, může je umocňovat nebo odmocňovat do aleluja, ale nic než nulu z nich nevykřeše.