Diviš o kandidatuře: Mám vizi, jak Česko posunout. Tohle je nejrychlejší cesta

Podniká v IT, sportovní fanoušci ho můžou znát z televizní obrazovky. Teď se uchází o post prezidenta.

Boj o Hrad hodlá šestačtyřicetiletý Karel Diviš dotáhnout do konce, i když se v průzkumech k prezidentským volbám pravidelně neobjevuje. Například agentura Median totiž do výčtu zahrnuje jen ty, kterým naměřila alespoň 1,5 procenta.

„Jsem obyčejný muž pro neobyčejnou zemi,“ tvrdí o sobě v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Politika je podle něj hodně podobná věcem, které zažíval v podnikání nebo v mediální sféře.

Co si myslí o výkonu prezidentské funkce, jak by zacházel s pravomocemi a o koho se může opřít? V rozhovoru pro Seznam Zprávy došlo i na manželství pro všechny či pohled na migraci.

Jste nervózní?

Nejsem a myslím, že ani není důvod být. Troufám si tvrdit, že ze všech kandidátů jsem opravdu prostál na ulicích, na festivalech, na sportovních utkáních, u různých hradů, vinobraní, chmelových slavností a tak dále skutečně nejvíc času.

Protože jsem byl – a stále ještě určitě jsem – nejmíň známý kandidát, chtěl jsem být co nejvíce v kontaktu s lidmi. Proto vím, že jsme podpisy sbírali poctivě devět měsíců, a strach nemám. Trošku napětí musí cítit každý kandidát, protože teď už to nemáme v rukou vůbec.

Na konci listopadu může vaše cesta za prezidentstvím v tomto bodě skončit. Dal jste do toho energii, čas, své peníze. Chtěl byste pokračovat dál v politice?

Pokud bych nějakého úspěchu dosáhl, tak bych rozhodně pokračovat chtěl, protože do toho jdu, aby se některé věci v naší zemi pohnuly. Až ten zápas skončí, až definitivně vypadnu, nevyhraji, pak o tom druhý den začnu přemýšlet. Schopen odpovědět a vyhodnotit to budu třeba i na základě pocitů.

Zaregistrovala jsem váš tweet, ve kterém jste se radoval z toho, že máte 50 tisíc podpisů, a reakce pod ním byly ve stylu „no super, gratuluji, ale kdo jste?“. Takže, kdo jste?

Jsem obyčejný muž pro neobyčejnou zemi. Jsem panelákový kluk, jsem úplně normální civilní člověk a chtěl bych, aby tentokrát v prezidentské funkci byl někdo mladší, někdo na vrcholu sil, někdo normální, civilní. Tím myslím někdo, kdo nikdy nebyl v žádné politické straně nebo nějaké politické funkci, aby skutečně mohl být nadstranický a nezávislý.

Chtěl bych být prezidentem, který bude dobře a slušně reprezentovat naši zemi a který se zastane českých lidí. Zastane v tom smyslu, že když zvolíme jakoukoliv vládu, prezident by měl častěji vystupovat tak, že by měl v dobrých věcech kterémukoliv premiérovi pomoci. A pokud se ty věci z nějakého důvodu nedaří, účastnit se jednání vlády nebo vystupovat častěji v Parlamentu a připomínat ta témata čistě pragmaticky, aby se to dalo do pohybu, aby to nebylo zacyklené.

Akorát podle mě je politika řemeslo, které je potřeba se naučit, aby vás na první dobrou někdo neošálil. Taky bych nechtěla, aby mi operoval nohu někdo, kdo to řemeslo neumí. Proč myslíte, že je dobře, aby prezidenta dělal člověk politikou nepolíbený?

Jsou tu dva úhly pohledu. Ano, v politice jsem nikdy v žádné funkci nebyl, to znamená politickou zkušenost nemám. Ale z druhé strany - pokud člověk skutečně v té politice nebyl a nemá jakoukoliv vazbu na žádnou politickou stranu, na žádné lobbistické skupiny a nebyl tím soukolím jakýmkoliv způsobem dotčen, tak může být skutečně nadstranický, nezávislý a jednat v zájmu lidí.

A je to také o nějakých znalostech člověka. Jestli má načtenou Ústavu, jestli rozumí celému politickému soukolí. Tomu může člověk rozumět, aniž by v tom byl. Praktickou zkušenost získá po nějakém čase. Nechci se nějak přeceňovat, ani podceňovat, ale myslím, že to není něco, co by se člověk velice rychle nemohl naučit. Problém v tom nevidím.

Politika je hodně podobná i věcem, které jsem zažíval v podnikání nebo v mediální sféře. Pokud máte být dobrým politikem, tak musíte umět vyjednávat, musíte umět dělat kompromisy, musíte někdy zvýšit hlas, musíte lidi umět motivovat, musíte umět vystupovat v médiích. A to jsou zrovna věci, které jsem za svůj - na prezidenta relativně krátký – šestačtyřicetiletý život měl možnost získat.

Dvaadvacet let podnikám, vystupoval jsem na různých IT konferencích v angličtině, vystupoval jsem na východě v ruštině. Musel jsem být schopný se s lidmi domluvit. Jednání v IT jsou, jako v každém podnikání, někdy dost tvrdá a složitá. To jsou myslím předpoklady k tomu, aby člověk, který nemá přímo politickou zkušenost, mohl vykonávat tu funkci dobře.

A i když jsem v politice nebyl, tak ji hodně sleduji. Určitě jste schopná mě na něčem chytnout. Nebo ti politici, co to dělají jako řemeslo. Nějakou chybku někdy bych udělal.

Chyba, kterou uděláte v prezidentské funkci, může mít dalekosáhlejší důsledky než chyba, že se nedohodnete s obchodním partnerem.

Já teď mluvil spíš o procesních chybách. Ty faktické chyby, to, jak bych vykonal funkci, tak tam může udělat chybu úplně každý. Spíš jsem myslel chybku procesní, než se člověk naučí všechny ty mechanismy. Ale fakt si nemyslím, že by byly natolik složité.

Jde o to, aby chyb bylo co nejmíň a nebyly na hraně Ústavy.

Máte nějaký tým, který vám tu neznalost prostředí vykompenzuje? Někoho, kdo vás jím provede aspoň ze začátku?

Ohlásil jsem kandidaturu v lednu 2022, ale od října 2020 jsem se na to připravoval. Scházel jsem se s lidmi z politiky. Ne kvůli jejich politické vizi nebo jejich politickým názorům, ale abych to prostředí nasál.

Setkal jsem se třeba s Ivanem Gabalem, s Ivanem Pilipem, setkával jsem se s Tomášem Klvaňou, s bývalým ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem. S panem Kalvodou jsem se třeba sešel, pan Pehe mi dělal přednášku, ten spíš jako politolog. Takže jsem na tomhle hodně pracoval.

Chtěl jsem znát jejich názor, jak se tváří na to, že by šel kandidovat někdo, kdo skutečně nemá žádnou politickou zkušenost, a byl jsem poměrně mile překvapen, že říkali to, co si myslím: že by možná stálo za to, abychom to zkusili s nepolitickým, normálním prezidentem. Viz Ukrajina, viz třeba Slovensko.

A přesně jsme se bavili o těch mechanismech, o ústavních principech, o tom, co prezident může, co nemůže. Já jsem se na to poctivě připravoval.

A ti, které jste mi teď jmenoval, ti všichni vám řekli, ať do toho jdete?

Říkali, že to rozhodnutí musím udělat já. Většinou ty rozhovory končily, zda jsem připraven na to, co to všechno znamená i z lidského hlediska. Že v politice je spousta špíny, spousta nefér a podpásových věcí. A já na to vždy říkal, že jsem velký sportovec, takže umím prohrávat, vyhrávat, přijmout ránu. Ale nikdo z nich mi neřekl „vy se na to vyloženě nehodíte“, což mě potěšilo a taky trošku dodalo sebevědomí. To mi spíš řekli někteří potenciální podporovatelé jiných kandidátů.

Je to zatím špína?

Zatím to vůbec není špína. Moje prezidentská kampaň začíná odevzdáním podpisů a důvod k té špíně nebyl. Sama víte, že ostatní kandidáti mě doposud nebrali příliš vážně a ani mě nějak nekomentovali.

Lidé na ulici proti mně také nemohli mít nic zásadního, protože mě znali málo, a když mě znali ze sportu nebo IT podnikání, tak tam jsem žádnou špatnou pověst neměl.

Pod tím již zmiňovaným tweetem jsem notně zaznamenala výsměšné odpovědi, že se na to máte vykašlat.

Tady se mi hodí zkušenost z České televize, kde jsem 21 let působil jako sportovní reportér a moderátor, kde jsem občas od diváků dostal nějaké horší nebo i výsměšné komentáře. Je to něco, co jsem zažil, a nehroutím se z toho.

Lidé na sítích si můžou říkat, co chtějí, a já musím udělat jediné – maximum pro to, abych je přesvědčil, že jsem ten nejlepší kandidát ze všech a že mají setsakramentsky dobrý a velký důvod, proč mě volit.

Ještě se vrátím zpět k lidem, se kterými jste se radil. Kdo je nyní ve vašem nejužším týmu?

Ten tým mám velice úzký, aby byl akční. A samozřejmě nejsem úplně ten nejbohatší kandidát. Mám velice šikovnou kolegyni-asistentku. Pomáhala sbírat a organizovat sběr podpisů a zařizuje veškeré věci, které v rámci kampaně potřebuji. Mám tým píáristů, zhruba pět lidí, kteří se mi starají o PR a sociální sítě, a to je de facto všechno. Pak tu byli dobrovolníci a brigádníci, kteří pro mě sbírali podpisy. Těch byly stovky.

Vždy bylo důležité, koho si prezident dovede na Hrad jako svůj tým. Koho byste si tam vzal vy?

Neřeknu zatím konkrétní jména, protože se spoustou lidí jsem ještě neměl možnost o tom přímo mluvit, ale řeknu typologicky. V hlavě jména mám, rekrutují se z řad lidí, které jsem potkal během studií na vysoké škole, ať už to bylo na matfyzu, nebo na fakultě sociálních věd, nebo při mé pracovní činnosti. Věděl bych, kam sáhnout, a budu se tím teď vážně zabývat.

Koukala jsem na váš transparentní účet, zatím si vše sponzorujete sám. Máte na to, abyste si dál kampaň platil sám a dal třeba těch 40 milionů, anebo jednáte se sponzory?

Ne, to rozhodně nemám. Z mého tam doputují ještě nějaké jednotky milionů, víc peněz do toho nemůžu a ani nechci vrazit. A co se týká nějakého potenciálního sponzoringu kampaně, tak je to také aktuální téma. Přísliby byly z řad některých IT firem, některých obchodních partnerů, nebo jsem se pohyboval mezi slavnějšími českými sportovci. Ale říkali férově „nejdřív to odpracuj, ukaž, že na to máš, že dokážeš oslovit minimálně těch 50 tisíc lidí, a pak se o tom přijď s námi bavit“. To určitě udělám. Jak to dopadne, nevím.

Když přísliby nevyjdou, co budete dělat?

Budeme muset jet jako doteď - jako srdcaři. Minulý týden ve čtvrtek jsme končili sběr podpisů, v pátek měli tiskovku a hned po ní nastoupili mí kamarádi, přátelé a jejich rodinní příslušníci, abychom vůbec stihli ty podpisy protřídit, vyškrtat chybné, očíslovat to. Končili jsme v den odevzdání ve dvě hodiny ráno.

Skromnější cestou ale půjdeme v každém případě. A také věřím, že teď už by to mělo být nejenom o marketingu. Byl bych moc rád, kdyby novináři dali šanci kandidátům hlavně hovořit sami za sebe – o svých vizích, jak by úřad vykonávali, jak vnímají ústavní pravomoci, to jsou hrozně důležitá témata.

Obávám se, že třeba i tím, že kandiduje pan Babiš a pan generál, že se vše často bude motat okolo komunismu, estébáctví, rozvědčiství, a to je hrozná škoda.

Ve svých volebních materiálech českým vládám vyčítáte, že mají obecné programy. Ten váš mi ale přijde také obecný. Navíc se v něm věnujete věcem, které nespadají do kompetencí prezidenta. Například školství, prostor pro inovace, podnikání. Nejenže se nedozvím, jak ho konkrétně chcete změnit, ale třeba školství je skutečně spíš věc ministra školství, zřizovatelů škol, ředitelů.

Prezident může přímo nastolovat témata. Pokud tady třeba bojujeme s inflací, prezident má právo jmenovat bankovní radu ČNB a je hrozně důležité, jestli do ní najmenuje spíš jestřáby, tedy bankéře, kteří budou primárně držet stabilitu cenové hladiny, nějaký inflační cíl, anebo holubice – to jsou bankéři a bankéřky, kteří budou více nakloněni třeba financování státních dluhopisů. To je pravomoc, kterou to ovlivníte.

Ano, tím můžete ovlivnit ekonomiku, ale váš program se hodně věnuje právě školství.

Shrnu tři základní vize, které mám pro Českou republiku, které si myslím, že by hrozně naší zemi pomohly: Měli bychom výrazně posílit obranyschopnost naší země. V programu mluvím o projektu e-armáda. Druhá důležitá věc je školství, aby naše země byla postavena na vzdělanostní ekonomice. A třetí věc je propojení a sblížení regionu, jak fyzicky – to je třeba dobudování infrastruktury –, tak i mentálně, tedy aby tam lidé měli dostatek příležitostí.

Když jste hlava státu, tak byste přece měla lidem předkládat nějakou vizi. Rozhodně prezident nemůže suplovat ministra školství nebo ministra obrany nebo premiéra. Ale může témata nastolovat.

Pojďme k tomu školství.

Když si přečtete program jakékoliv politické strany – od komunistů po SPD –, tak všichni tam mají napsáno, že by něco chtěli udělat se školstvím, že by chtěli školskou reformu. Nikdo tam nenapíše, že pečeme na děti.

Pokud se to pořád jenom připravuje, v té chvíli by měl prezident jednoznačně to téma zvednout – třeba i s tím ministrem a vládou víc komunikovat.

Nechci se nikoho dotknout, ale je to jak s malými dětmi. Některé věci se prostě musí připomínat tak dlouho, až se to v tom dítěti třeba někam pohne. Žádný premiér, žádný ministr školství neřekne, že nechce dělat školskou reformu.

Ale každý si ji představuje jinak – nějak SPD, někdo se hlásí k inkluzi, někdo chce víceletá gymnázia. Já z vašeho programu nevím, jak si ji představujete vy.

V programu jsou třeba konkrétní vypíchnuté drobnůstky, co prezident může dělat. Může jednou ročně s velkou slávou oceňovat nejlepšího pedagoga roku, aby strhl pozornost, že ho to školství zajímá.

Existuje tu ocenění Zlatý Ámos. Jeho vítěze dokonce přijímal i Miloš Zeman.

Ok. Ale přeci jen prezident je v naší zemi někdo, kdo skutečně má tu mediální sílu a moc ještě víc strhnout pozornost než – bez urážky – jakékoliv takhle důležité soutěže. Nebo tam mám jmenování vyslance pro týmového ducha.

To je kdo?

Člověk, který by měl objíždět školy, besedovat. Někdo, kdo má morální kredit. Někdo z řad sportovců, někdo sympatický dětem, někdo z řad vědců.

Někdo, kdo je upozorní, že v naší společnosti také žijí nemocní lidé, starší lidé, nemohoucí – jednoduše probudit solidaritu. Že skutečně všichni tito lidé mají mít šanci a že když budeme hrát týmově, tak i člověk, který třeba nemá objektivně ty nejlepší předpoklady, má hodnotu pro společnost. A že nemůžeme šmahem říct, že ten má exekuce, je špatný a už se z toho nikdy nevyhrabe. Nebo že ten je nemocný, jezdí na vozíčku, tak je k ničemu. V tomhle bych chtěl pomoct.

Vraťme se k té reformě školství. Jak si ji představujete? Například Miloš Zeman váhou svého hlasu odsuzoval inkluzi.

Když se podíváte třeba na výzkumy Daniela Prokopa, proč je vlastně už startovací pozice žáka základní školy jiná jenom proto, že se narodil v Karlových Varech, v Praze, v Brně, v České Lípě. To je nespravedlivé, neférové. A tady není jediný důvod, proč by se to nemělo srovnat.

Dříve třeba děti specializovat. Když mají na něco talent, tak ho rozvíjet, aby byly v něčem naprosto nadprůměrné, excelentní, a v těch ostatních věcech měly nějaké základní znalosti. A třetí věc jsou učitelé samotní. Taky vám řeknou, že nemají patent na rozum a vidí, že v té třídě to není ono, a říkají: „Taky bychom se potřebovali sebevzdělávat.“

To jsou věci, co může prezident diskutovat s ministrem, vládou, vystoupit na kongresu vlivné politické strany. Najít si spojence ve výkonné politice. Prezident sám nic nezmůže.

Podle mě zmůže mnoho, ale jinde.

Ale v těchto konkrétních věcech, v těch exekutivních, sám rozhodně nic nezmůže.

Co prezident ovlivňuje, je třeba jmenování premiéra a neformálně i podoba vlády. Praxe ukázala, že žádný z posledních tří prezidentů nebyl takzvaný stroj na podpisy. Jmenoval byste Tomia Okamuru premiérem, kdyby vyhrál volby?

Jmenoval bych premiéra nebo vládu tak, jak rozdali karty voliči - každou demokratickou a demokraticky zvolenou stranu. Měla by dostat svoji šanci. Ale jsou určité mantinely, za které bych nešel.

Pokud by třeba zvítězila strana, ať už se jmenuje XY, která by měla jednoznačně v programu, že zavede zpátky nějaký totalitní fašistický, komunistický nebo islamistický režim, tak v tu chvíli mám dvě možnosti. Buď tu vládu jmenovat, kdyby měla většinu, nebo odstoupit. V takovém případě bych odstoupil z funkce.

A co Tomio Okamura?

Tomio Okamura je demokraticky zvolený. Kvůli tomu bych neodstupoval.

Pak tu stále máme nepovýšené generály. Obecně: odsouhlasil byste všechna jména, která vám navrhne vláda, případně ministři?

Tady jsme v podstatě oba trošku v nevýhodě, protože dokud se tím prezidentem nestanete, nemáte přístup ke zprávám tajných služeb a nemůžete vědět všechny důvody, co za tím jsou. Od stolu bych rozhodně neřekl, jestli bych jakéhokoliv generála jmenoval, nebo nejmenoval. Obecně – mohlo by se stát, že ne, pokud bych k tomu viděl nějaký závažný důvod.

Na základě osobních antipatií?

To bych chtěl zásadně změnit. Prezident by se měl zastat lidí a pomoci jakékoliv vládě bez ohledu na to, jestli je premiérem Sobotka, Babiš, Fiala, a v dobrých věcech oddělovat osobní antipatie.

Samozřejmě asi příjemněji se vám bude jednat s vládou, kterou jste shodou okolností jako občan a jako prezident volil, než s tou, kterou jste nevolil nebo nemáte rád. Ale toto bych chtěl striktně oddělit. To je zas stejné jako v podnikání - emoce by v tomto případě měly jít stranou. Toho bych se chtěl striktně držet.

Co je pro vás překážka pro ocenění prezidentem? Ať už jde o povýšení, jmenování, nebo vyznamenání?

Jednoznačně trestná činnost, korupční činnost.

Co třeba škraloup z minulosti jako třeba členství v komunistické straně, spolupráce s StB?

Pro mě osobně to problém je, ale co je to škraloup? Samotné členství by asi tím důvodem nebylo, ale museli bychom se bavit konkrétněji. Pokud někdo někoho mlátil jako estébák u výslechu, tak to rozhodně ne. Můj děda to zažil.

V rámci svého programu zmiňujete téma migrace, to je téma populární a rozděluje společnost. Koho podle vás pustit do země a koho ne?

Pokud kdokoliv – bez ohledu na pohlaví, barvu pleti – u nás hledá útočiště, protože je skutečně v těžké životní situaci díky  válce, prokazatelně přijde o veškerý majetek, sestřelí mu dům nad hlavou, tak v takovýchto případech jednoznačně. Nebo politické azyly, když je někdo pronásledován jenom za svobodu slova. U takových migrantů jsem jednoznačně pro to, aby Česká republika pomohla.

Z druhé strany, když budu konkrétní, když se bavíme třeba o islámské migraci nebo islámském radikalismu, tak musím říci, že jsem byl vlastně na celou českou politickou scénu hrdý, že jsme odmítli kvóty na migranty.

Do domu si taky nepustíte nikoho, o kom nic nevíte a kdo není schopný prokázat ani to, že je ten, kdo hledá politický azyl, nebo že mu sestřelili ten dům nad hlavou, fotí se s třemi mobily a čtyřmi kreditkami, usmívá se do kamer a nemá u sebe cestovní pas. Tam jsem byl hrdý, že jsme řekli kvóty rozhodně ne a my si rozhodneme, koho do naší země pustíme.

A když nepřijdu o všechen svůj majetek, můžu sem přijít?

Určitě můžete požádat, musíte udat nějaký důvod. Když u mě někdo zaklepe na dveře a bude po mně něco chtít, taky se ho zeptám, co a proč chce. Musíme řešit konkrétní důvody a pak rozhodnout.

Že jsme pomohli teď Ukrajincům, tak spousta lidí namítne, že sem přišli i někteří, kterým ten barák nesestřelili. Ale vžijte se do toho, že by se u Plzně střílelo, na severní Moravě by létaly rakety. Lidé logicky v takové situaci prchají. Ale podle mě rozdíl byl, že jsme je dokázali kontrolovat, a byl to trošku jiný případ, než když překupníci někde převáželi lidi z afrických zemí a šlo čistě o ekonomickou migraci se záměrem tady čerpat sociální dávky.

Co Syřané?

Tam byla také válka, takže zase individuálně. Pokud by skutečně byli obětí válečného konfliktu, požádali si a Ministerstvo vnitra je prolustrovalo, tak ať sem jdou, ať jim pomůžeme.

Před časem se zde vedla diskuze, jestli přijmout 50 syrských sirotků. Vy byste vystoupil a řekl: „Neblázněte, o 50 děcek se postarat umíme“?

Určitě. Pokud to byly děti, které přišly o rodiče v nějakém válečném konfliktu, tak skutečně neblázněme a pomožme jim.

Vadí vám islám? Několikrát jste ho zmínil.

Žádné náboženství mi nevadí. Vadí mi islámský radikalismus, což je trošku něco jiného. Islámský radikalismus říká, že bezvěrce je potřeba odstranit. To je za hranou a nepřípustné.

Zákon o manželství pro všechny byste podepsal?

Jednoznačně. Já jsem v tomhle hrozně liberální člověk. Každý ať si žije, jak uzná za vhodné. Je to každého věc.

A to i s možností adoptovat děti?

Nejdůležitější je, aby ti dva měli to dítě rádi, aby je dobře vychovávali, aby byli slušnými lidmi. Myslím, že je to jednoznačně lepší, než když dítě musí být v dětském domově nebo v kojeneckém ústavu.

Prezidentské milosti jsou pro vás zapovězené, nebo byste jich využíval?

Je to trošku feudální přežitek. Kdyby byla tato pravomoc zrušená, tak by mi to nevadilo. Když už milost je, tak bych ji asi v některých případech udělil.

Co třeba milosti za hospodářskou kriminalitu?

Ne, to neexistuje.

Proč vlastně chcete být hned prezidentem? Proč nezačít pracovat nejdříve v rámci obce, měnit ji k lepšímu a vyrůst. Prezident je nejvyšší meta.

To by se hodilo, kdybych chtěl kandidovat v rámci parlamentní strany, být ministr nebo premiér. Ale prezident je v tom ústavním pořádku trochu něco jiného.

Možná to bude znít hloupě, ale já jsem ambiciózní člověk. Mám vizi a chci, aby se země posunula. A tohle je ta nejrychlejší cesta, jak já osobně pro to můžu něco udělat, byť všichni říkají, že je to moc odvážné sousto. Já si to prostě nemyslím.