„Neznám.“ „Číslo občanky nedám.“ Jak se loví podpisy pro kandidáta na Hrad

„Ha, tak to vám přeju hodně štěstí,“ uchechtne se mladý muž v hnědém kabátu, když ho požádám o podpis pro kandidaturu Karla Diviše.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a stojím na frekventované stanici metra a autobusů na pražském Kačerově. Začátek sběru nevypadá vůbec dobře, první oslovení mě okamžitě na místě odmítají.

Zkouším proto změnit strategii a při oslovování muže v saku a dlouhém kabátu zdůrazňuji, že podpisem může dát šanci novým a neotřelým kandidátům. „Já vím, kdysi jsem takhle podepsal Okamuru a strašně mě to mrzelo,“ odpovídá a podpis přidat nechce.

Říkám si, zda to mají sběrači jiných kandidátů snazší. Redakce chtěla pro srovnání do týmu Petra Pavla či Danuše Nerudové, ale ani z jednoho o dobrovolníka zájem neprojevili.

Nakonec jsem tak uspěl až u jedné ze soukromých agentur, jejíchž služeb někteří kandidáti využívají. Podle transparentního účtu jí za sběr podpisů Diviš zaplatil dosud přes 1,2 milionu korun.

Na inzerát jsem narazil ve facebookové skupině, v níž lidé nabízejí práci v Praze a okolí. Nabídka slibovala 200 až 300 korun za hodinu, práci na DPP a tří- až šestihodinové směny.

Abych splnil podmínky smlouvy, měl bych za hodinu sehnat nejméně dva podpisy, za každý dostanu odměnu 80 korun. Sběr mám domluvený na tři hodiny a během nich musím sehnat podpisů minimálně šest. Smlouvu jsem podepsat musel, peníze ale nepřevezmu. Že jsem novinář, agentura zatím neví.

A tak tu stojím na Kačerově, zatím stále s prázdným petičním archem Karla Diviše. Instrukce jsem od koordinátorky dostal až těsně před startem směny. „Tvým úkolem je dostat ten podpis,“ vysvětlila mi mile, ale napřímo. Při oslovování lidí mám prý vynechat zdvořilostní fráze a jít rovnou k věci, tedy podpisu pro kandidáta. Ten ale sám o sobě nestačí, nutné je získat také adresu, datum narození a číslo občanského průkazu.

„Nenech je to vypisovat samotné. Jakmile ti tam bude chybět datum, jedno číslo u občanky, škrtám ti to, neplatné,“ upozornila mě.

Myslím na to, když konečně opisuju první číslo občanského průkazu. Uspěl jsem u kolemjdoucí seniorky, ač to také nebylo jednoduché. „Neznám, neznám, já budu volit asi Petra Pavla,“ říká nejprve a prohlíží si Divišovu fotku na letáčku. Ujišťuji ji, že podpis neznamená, že musí dotyčného ve výsledku volit, a tak nakonec souhlasí.

Během vypisování řádku v petičním archu se jí ptám, jaký by podle ní měl budoucí prezident být. „No slušný, slušný ve vystupování. Taky ne moc starý, aby vydržel,“ odpovídá. „Pak je mi ještě sympatický jeden, ten je mladý, ten matematik, ten Janeček,“ zmiňuje jako druhého favorita kandidáta Karla Janečka.

Jiní z oslovených by na Hradě nejraději viděli prezidenta, který si dokáže poradit v dobách krize. „Nás nečekají lehké časy, ani náhodou,“ komentuje muž, kterého se mi podařilo přesvědčit k podepsání Divišovy kandidatury. Není zdaleka sám, obavy z budoucnosti jsem během sbírání podpisů zaslechl od několika lidí.

Namotivován prvními podpisy mířím k dalším lidem. Říkám si, že je zkusím zaujmout něčím z Divišova života, a tak vzpomínám, co vše mi před pár minutami koordinátorka vyjmenovala jako vhodné zmínky.

„Karel má vystudovaný matfyz, sociální vědy, ekonomiku, Karlova Univerzita. Ve svých 26 letech si na koleji založil softwarovou firmu Softwarehouse, která stojí za vytvořením letuška.cz,“ vyjmenovávala rychle.

„Rozhodl se kandidovat z toho důvodu, že mu vadí, že jsou tam pořád jedny a ty samé obličeje. Osmdesátkoví, devadesátkoví lidé a nebo staří komunističtí politici,“ dodala.

Ptal jsem se jí také na tipy, od koho se nejlépe podpisy získávají. Nejochotnější jsou údajně starší dámy nebo mladší muži. Na starší muže prý funguje Divišova fotbalová komentátorská kariéra.

Po hodině sbírání jsou v mém archu nakonec teprve čtyři podpisy.

A se zapadajícím sluncem klesá i ochota lidí podpisy poskytnout. „Nějak to stagnuje,“ komentuje v polovině směny koordinátorka a já přikyvuji.

„Co si budeme říkat, Praha je na to fakt nejhorší. Je to tím, že je rozdělená na dva hlavní tábory a pak několik politických táborů. Tady slyšíš nejčastěji Danuše Nerudová a generál,“ sděluje mi svoje zkušenosti a dodává, že v jiných krajích je shánění podpisů jednodušší. Záleží prý také na okolnostech. Pozdní doba a místa jako Kačerov podle ní nejsou na sbírání vždycky úspěšná.

Časem si všímám, že řada z těch, kteří s udělením podpisu nejprve souhlasí, mění svůj názor, když zjistí, že musí uvést číslo občanského průkazu.

Jejich důvody jsou různé. Podle některých není bezpečné poskytovat údaj cizím lidem, jiní u sebe občanku vůbec nemají.

„Myslím, že ta adresa bude stačit,“ tvrdí paní ve žluté péřové bundě, která nechce číslo průkazu uvést. Ačkoliv oponuji, že zrovna tento údaj je nutný kvůli kontrole na Ministerstvu vnitra, trvá dál na svém.

Narážím na ochotného mladíka, který chce podpis přidat, teprve v polovině vyplněného archu mi ale dochází, že jeho občanka je slovenská. Platný podpis od něj tedy nezískám.

Po dvou a půl hodinách směny začíná být tma. Skupina odhadem šestnáctiletých chlapců si opodál podává v kroužku lahev vína, na lavičce podřimuje muž držící plechovku s pivem a Kačerovem proudí další a další cestující.

Podpisů mám stále málo, celkem pět. Do zaplnění prvního podpisového archu mi ještě jeden zbývá.

U zastávky příjezdů pak narážím na muže v trojcípém pirátském klobouku a zelené fleecové mikině. Ani on o nové kandidáty nestojí, bojí se tříštění hlasů.

„V momentě, kdy ty volby proběhnou, se lidé jako já rozutečou mezi několik malých voleb, které dohromady nezískají víc než pár jednotlivých procent. Zároveň to ale třeba dopadne tak, že do druhého kola pošlou lidé kandidáty na základě třeba jen desíti, patnácti, dvaceti procent, což je průšvih,“ vysvětluje.

Po třech hodinách a desítkách oslovených končím směnu celkem se šesti kompletními podpisy. Kvótu ve smlouvě tedy těsně plním. Jestli potřebný počet platných podpisů splní také Karel Diviš, se teprve ukáže. 50 tisíc nasbíraných podpisů oznámil už v průběhu října, stejně jako ostatní kandidáti ale chce mít rezervu.