Kořeny Petra Pavla: rázný otec v zeleném, matka s „buržoazním původem“

Člověk o svém osudu rozhoduje na pomyslných křižovatkách, kdy si chtě nechtě musí vybrat správný směr. Stačilo málo a nově zvolený prezident Petr Pavel mohl být dnes někým úplně jiným než armádním generálem v záloze.

Podle vlastních vzpomínek řešil velké životní dilema na konci roku 1979, kdy jako osmnáctiletý po opavském vojenském gymnáziu zahajoval studia na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Po půlroční náhradní vojenské službě měl podepsat doživotní závazek Československé lidové armádě.

Kvůli některým špatným předešlým zkušenostem však velmi váhal. V listopadu 1979, krátce před podpisem smlouvy, řekl prý otci, že kontrakt s ČSLA nepodepíše a „jde od toho pryč“.

Pro otce, dlouholetého vojáka z povolání, to byl šok. „Měl ke mně dlouhý motivační proslov, v němž mi vykreslil realitu jinak, než jsem to viděl já, a nakonec jsem ten závazek podepsal,“ vzpomínal Petr Pavel v roce 2019 v knize V první linii, kdy s ním i jeho blízkými rozmlouval autor Vladimír Mertlík.

Tento střípek ze životopisu názorně dokládá, proč si Pavel vybral dráhu v zeleném suknu a jakou roli v jeho dosavadním životě jeho dnes už zesnulý otec Josef Pavel sehrál. Hlavně po jeho vzoru a po vzoru dědy z otcovy linie, který byl v Podkrkonoší horníkem, vstoupil také do KSČ.

Podrobný životopis nového prezidenta, bod po bodu, si pročtěte zde:

Pokud by se nastupující český prezident více orientoval podle kořenů své matky, mohl se jeho život ubírat úplně jiným směrem. Třeba by nakonec podnikal jako jeho poražený konkurent ve finále prezidentské volby Andrej Babiš.

Pavlova matka Marie, rozená Mojžíšová, absolventka Vyšší hospodářské školy v Trutnově, podle materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek pocházela z rodiny živnostníků. Vlastnili i malý textilní podnik, v němž pracovalo kolem 40 lidí. Dědeček Josef z matčiny strany byl až do roku 1948 členem lidovců, avšak po komunistickém převratu, kdy byl rodinný textilní obchod Mojžíšových zlikvidován, dle archivních materiálů pokračoval v dělnických profesích.

S Marií Pavlovou se Pavlův otec rozvedl, když syn v polovině 70. let dokončoval v Kladně základní školu.

I nově zvolený prezident už dříve uvedl, že otec-voják měl na něj v řadě ohledů klíčový vliv. Byť jejich vztahy byly prý mnohdy komplikované, mluví o něm jako o respektované, ale také obávané autoritě. „Táta byl vysoký rázný chlap, který v uniformě vypadal velmi dobře a výchovu pojímal pod heslem: Škoda rány, která padne vedle!“ vylíčil syn.

Petr Pavel v už zmíněné knize vzpomíná i na otcovy svérázné výchovné metody, kdy jej například už jako tříletého v Litoměřicích, kde tehdy bydleli, poslal s bandaskou do obchodu u nádraží pro kyselé zelí. Několik set metrů tam a zpátky domů nakonec zvládl, přičemž otec jeho pohyb po městě tajně monitoroval. „Zelí jsem přinesl domů v pořádku, a splnil tak úkol z mé první mise,“ uvedl s nadsázkou Petr Pavel.

Není také náhodou, že v armádě se začal Petr Pavel posléze specializovat na hloubkový průzkum a byl pět let na velitelském postu u výsadkářů v Prostějově. To byl mezi průzkumníky elitní útvar.

I otec se totiž podstatnou část života věnoval průzkumu, a to radiovému. To byl i zásadní důvod, proč se Petr Pavel v roce 1961 narodil v Plané u Mariánských Lázních, tedy poblíž hranic s tehdejším západním Německem – otec tam měl choulostivou práci.

V Klenčí pod Čerchovem a v Milířích u Tachova byly takzvané hlásky radiového průzkumu. Otcova jednotka tam s pomocí pasivních radiolokátorů sledovala pohyb západoněmeckých a amerických vojsk na druhé straně hranice.

„My se s nimi znali málem křestními jmény, protože jsme se roky vzájemně nejen odposlouchávali, ale i pozorovali a fotografovali,“ popsal v knize Pavlův otec svou tehdejší konfrontaci s vojáky NATO rozmístěnými v Bavorsku.

Pro takovou průzkumnou činnost na hranici dvou znepřátelených světů bylo nutné znát i němčinu a angličtinu. A otec Josef se jako dospělý jazyky stále doučoval.

Také u syna dbal, aby se jim věnoval, což po letech Petru Pavlovi otevřelo nové příležitosti, hlavně po pádu komunistického režimu. I vzhledem k tomu, že jazykové znalosti většiny vojáků armády byly tehdy chabé, Petr Pavel rychle zamířil na studia do USA a později i na vysoké diplomatické posty.

V letech 1983 až 1988, kdy Petr Pavel sloužil v Prostějově, působil jeho otec na velitelství v Táboře u Zpravodajské správy Západního vojenského okruhu. Pod ni spadali i prostějovští výsadkáři.

Otec v knize V první linii popřel, že by syn u prostějovských „červených baretů“ byl z protekce. „Protekci rozhodně neměl, to není můj program. A dohled? No, přiznám se, že to bylo chvílemi trochu komické, protože můj kolega, který měl na starosti výsadkový pluk, měl na velitelství (v Táboře) dveře naproti mně. Když na kontrole zjistil nepořádek – vojáci neplnili úkoly, poručík Pavel něco nesplnil, tak mi po návratu vycinkal a já ho žádal o důrazný dohled na Petra,“ vylíčil Josef Pavel.

To, že se Petr Pavel po pěti letech strávených u prostějovských výsadkářů vydal v roce 1988 do tříletého zpravodajského kurzu, viděl jeho otec jako výrazný kariérní růst, na který byl i náležitě pyšný.

A z vyprávění Josefa Pavla v knize vyplývá, že si uvědomoval, že syn může skončit i na Západě jako agent.

„Jednou za mnou přišel šéf a povídá: ‚My ti dáme kluka do zpravodajského kurzu!‘ A to jsem se v duchu nadmul. To jsem věděl, že začíná jeho cesta vzhůru, protože ten kurz byl na úrovni Vorošilovky (sovětská vojenská akademie – pozn. red.). Kdo ji měl, šel jasně dál, a ti, kteří ze školy v Moskvě šli do našeho zpravodajského kurzu, byli pak většinou agenty nebo vojenskými atašé a přidělenci. Ale víc na zpravodajské než diplomatické úrovni, i když mezi tím nikdy moc velký rozdíl nebyl,“ popisoval v roce 2019 Josef Pavel, jak vnímal synův nástup do kurzu.

Sám Petr Pavel však během prezidentské kampaně mnohokrát zopakoval, že žádným rozvědčíkem, který by tajně působil na Západě, nikdy být nechtěl, toužil prý po práci vojenského diplomata.

Načatý příběh každopádně nikdy dopovězen nebyl. Uprostřed kurzu přišla sametová revoluce.

Pocity hrdosti otce na potomka zůstaly i po pádu komunistického režimu, když se Petr Pavel vydal za studiem na Západ a později na další vysoké vojenské posty.

„Vždycky se ten můj obdiv mísil se strachem – aby nespadl, aby se mu nezamotaly šňůry po seskoku, aby mu někdo neublížil. Vlastně dodnes cítím – vím, že je to otcovsky zaujaté – ale cítím nespravedlnost, když mu někdo někde nasazuje psí hlavu,“ uvedl penzionovaný plukovník Josef Pavel v knize, která vyšla poté, co už jeho syn odešel z funkce předsedy vojenského výboru NATO.

Zatímco Petr Pavel si po listopadu 1989 postupně budoval další kariéru, jeho otec, plukovník Josef Pavel, krátce po revoluci na velitelství v Táboře skončil. Bylo mu tehdy 52 let. Po kádrovém pohovoru dostal posudek, že současnému zařazení „nevyhovuje“ a je doporučen k přeřazení na jinou funkci, jak také lze vyčíst z archivovaných dokumentů.

Už s výhledem na brzký vojenský důchod souhlasil Josef Pavel s přemístěním do Hradce Králové na Vojenskou lékařskou akademii, kde potom až do penze zastával funkci staršího důstojníka sociálního řízení.

„Vzpomínám si, že tam tehdy nějaký Pavel opravdu byl. Takový vysoký statný chlap,“ vybavil si před časem v rozhovoru pro Seznam Zprávy vojenský lékař a pozdější ministr zdravotnictví Roman Prymula. Nikdy by jej prý nenapadlo, že onen muž z královéhradecké lékařské fakulty, kterého v 90. letech potkával, byl otcem generála Pavla.

Podle už citované knihy dlouholetý komunista Josef Pavel navzdory přeložení na nový režim nezanevřel. Byl prý tehdy hlavně rád, že se mu otevřely možnosti cestování, což byl jeho celoživotní koníček.

„Já z velitelství v Táboře odešel dobrovolně, protože už jsem chtěl být doma, dožít v klidu a pokoji,“ uvedl Josef Pavel na otázku autora knihy Vladimíra Mertlíka.

V únoru 2020, nedlouho poté, co kniha o Petru Pavlovi vyšla, otec Josef ve věku 82 let zemřel. Jak říkají lidé z týmu nově zvoleného prezidenta, teprve po jeho smrti se syn dozvěděl, že Josef Pavel byl od roku 1964 veden jako agent vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Hrušovský.

Ověřit to lze i v příslušném registru spolupracovníků této tajné služby. V archivu je třeba v otcově složce i potvrzení z 13. prosince 1988, kdy Josef Pavel v den svých 51. narozenin za spolupráci s tajnou službou převzal odměnu 500 korun.

Matčin „buržoazní původ“, jak je v jednom z dokumentů popisován, byl důvod, proč od Pavlova otce vojenská kontrarozvědka dala ruce pryč v roce 1960, kdy si jej krátce po svatbě poprvé oťukávala. Nicméně nakonec jej ke spolupráci stejně získala.

Generál v záloze tím vším byl podle svých spolupracovníků velmi překvapen a hlavně zalitoval, že už se na toto téma nebude moci zemřelého otce nikdy zeptat. A že nezjistí důvody, proč se komunistické tajné službě upsal.

Ale rodinné pouto Petra Pavla s otcem v symbolické rovině i po jeho skonu přetrvává. Nově zvolený prezident po něm zdědil nevelký domek ve Lhotě za Červeným Kostelcem nedaleko Náchoda. Právě odtud celá rodina Pavlových pochází.

Dědeček Josef, původem z Malých Svatoňovic, se do obce přiženil a pracoval v nedaleké Rtyni jako horník na dole Ida. Babička z otcovy strany byla tkadlena.

Bývalý hornický domek postavený na začátku 50. let je nyní čerstvě zrekonstruován, či spíše kompletně přestavěn. Petr Pavel v nedávném předvolebním rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že na „domečku po tátovi“ instalovali kvůli energetickým úsporám i fotovoltaiku.

Nakolik bude moci rodina tuto nemovitost nyní využívat, je otázkou. Petr Pavel hned v sobotu na tiskové konferenci po zvolení prezidentem uvedl, že chce „naprostou většinu času“ strávit v podhradí, nikoliv na Pražském hradě.

„Budu neustále v kontaktu s lidmi, jako jsem byl dosud. Budu stejně tak jezdit k nám na vesnici, jako na ostatní vesnice, kde máme chaloupku a ve kterých máme spoustu lidí. Rozhodně nemíním si nechat zamlžit mozek funkcí,“ prohlásil nově zvolený prezident, který trvale žije v obci Černouček u Roudnice nad Labem a jehož žena má ještě další chalupu na Náchodsku (viz přehled majetku níže).

S přispěním Jaroslava Gavendy