Článek
Tak vzhůru k urnám, viděli jsme všechno, co jsme vidět mohli, dokonce i Andreje Babiše v jeho první a poslední televizní debatě před prvním kolem prezidentských voleb. Všichni kandidáti svou poslední příležitost utkat se na televizních obrazovkách se soupeři využili, jak uměli.
Marek Hilšer teatrálně, ale také pochopitelně opustil odpolední debatu „druhé kandidátské ligy“ na Nově, čímž na sebe strhl kýženou mediální pozornost. Vcelku správně tím také upozornil na to, že formáty předvolebních diskuzí se stále učíme za pochodu.
Závěrečná debata tří favoritů na TV Nova se ovšem i přes účast Andreje Babiše nesla v překvapivě vlídném a klidném duchu.
Andreje Babiše lze ocenit za statečnost, s níž dokázal plus minus udržet svou „prezidentskou“ vlídnější tvář, jejímž prostřednictvím se snaží rozšířit svůj volební potenciál nad rámec jádra voličů hnutí ANO. A zároveň se poměrně málo snažil oslovit voliče tíhnoucí k extrému, tedy k Jaroslavu Baštovi. To si zřejmě nechá až na případné druhé kolo, v němž se ovšem bez jejich podpory už neobejde.
Danuše Nerudová předvedla řádově lepší výkon než ve středu na Primě, kde proti ní stál jen Petr Pavel. Možnost konfrontace s Babišem zvláště v ekonomických otázkách jí prospěla. V konfliktu s expremiérem, jenž rád dává na odiv svou ekonomickou erudici, působila Nerudová sebejistě. Mnohem lépe než ve strojených střetech s Pavlem, s nímž se v základních postojích zcela shoduje, zatímco v expertize se s ním zcela míjí.
Jak probíhala debata
Petr Pavel odvedl svůj disciplinovaný standard, ocenění si paradoxně zaslouží hlavně za vystoupení v otázce měnové politiky ČNB. Tady sympaticky a bez prázdných řečí uznal, že v této oblasti není odborníkem, své stručné stanovisko opřel o radu spolupracujících expertů a dál přenechal debatu o monetárních finesách soupeřům.
Paradoxně ale právě od generála ve výslužbě vzešel nejvíce znepokojivý moment celé debaty. To když se kandidáti rozhovořili o možnostech prezidenta lavírovat se jmenováním ministrů, případně toto jmenování přímo odmítnout.
Babiš i Nerudová zachovali ve svých postojích opatrnost a zůstali jen u obecnějších prohlášení. „Limity pro jmenování ministrů bych měla a myslím si, že by ležely v nějaké trestněprávní rovině,“ prohlásila Nerudová.
Pavel se ovšem pustil dál: „Máme u nás strany, a jedna z nich je i v Parlamentu, které zastávají poměrně extrémní názory, ať už se to týká našeho členství v NATO nebo v EU, nebo našeho vztahu k Rusku. A pokud by tato strana chtěla nominovat ministra na nějakou z klíčových funkcí, například vnitra, obrany nebo zahraničí, pak bych v tom opravdu viděl bezpečnostní problém pro Českou republiku a v takovém případě bych takovému návrhu nejspíš nevyhověl.“
Tady stojí zato zpozornět. Když o den dříve na Primě Pavel se zjevnou nadsázkou prohlásil, že by nechtěl jmenovat Tomia Okamuru ministrem školství, protože by hrozila mravní újma pro mládež, šlo to ještě vnímat jako žert svého druhu. Nicméně s vážnou tváří předem upřít celé parlamentní straně některá ministerská křesla, jak Pavel učinil ve čtvrtek na Nově, to je trochu jiné kafe.
Není zcela nerealistický scénář, že zatímco na Hradě bude sedět Petr Pavel, příští vládu bude stavět hnutí ANO, jemuž bídný koaliční potenciál vžene do náruče hnutí SPD. To může být zcela legitimní výsledek parlamentních voleb. A sluší se dodat, že SPD je parlamentní stranou, která zastupuje svou část voličů a její fungování není v rozporu se zákonem. Pokud by v takové chvíli prezident Pavel skutečně odmítl jmenovat ministry na některé posty jen kvůli jejich stranické příslušnosti, ocitl by se na toulkách po kreativních výkladech ústavy dál, než se v otázce jmenování ministrů kdy ocitl Miloš Zeman.
Dosluhující prezident odmítal jmenovat ministry obvykle ze škodolibosti či mstivosti. Troufal si soudit jejich kompetentnost. Ale nikdy neuplatnil kolektivní vinu na kandidáty kvůli stranické knížce.
Ano, vize SPD jsou nebezpečné, strašidelné. Vystoupení z NATO nebo EU je nepochybně v rozporu s českými zájmy. Ale dojde-li k nim zákonnými cestami – na nichž leží mnoho překážek – nedá se nic moc dělat. Málo platné, členství v nadnárodních organizacích je dobrovolné a není bezprostřední podmínkou existence české státnosti a ústavnosti.
Jestliže si Pavel představuje, že takovému ohrožení českých zájmů jako prezident předejde tím, že parlamentní stranu vyloučí z nároku na vládní křeslo, pak má o výkonu prezidentské funkce nebezpečně autoritářskou představu.
Česká ústava má mnoho brzd a protivah. Součástí některých z nich je i prezident, který může podávat stížnosti k Ústavnímu soudu nebo vetovat zákony, nemluvě o neformálních možnostech „hučet“ do premiéra, aby si špatné nominace rozmyslel. Pokud by ale Pavel upíral kandidátovi ministerské křeslo kvůli stranické příslušnosti, nechal by hranici ústavnosti daleko za sebou.
I proto je škoda, že Fialova vláda neřeší spor se Zemanem o Petra Hladíka kompetenční žalobou, která by snad mohla možnosti prezidenta při jmenování ministrů jasněji vymezit. Pavlova (možná jen příliš zbrklá) slova naznačují, že éra hradního ohýbání ústavy přímo zvoleným, sebevědomým prezidentem nemusí s odchodem Miloše Zemana zdaleka skončit. A je přitom celkem jedno, který z kandidátů na Hradě usedne a ve jménu kterého dobra bude zkoušet ústavní mantinely posouvat.
