Článek
Miloš Zeman podpořil Andreje Babiše. Řekl, že ho bude volit a proč by podle něj měl být prezidentem on, a ne Petr Pavel. Že to Zeman udělal, se bere jako něco samozřejmého, přirozeného – ale opak je pravdou.
Úřadující hlava státu by se neměla zapojovat do volby svého nástupce. Neměla by výslovně preferovat některého kandidáta, neměla by v rozhovorech rozebírat, proč bude volit jednoho (tentokrát Babiše) proti druhému (tentokrát Pavlovi). Měla by se, tím spíš mezi prvním a druhým kolem, držet zpátky.
Že by šlo v případě Miloše Zemana o protimluv, protože jeho prezidentství bylo opakem žádoucí zdrženlivosti, neznamená, že nad tím už nemáme kroutit hlavou. Z hradní volební podpory by se neměl stát zvyk a norma. Ostatně jako z různých dalších věcí, které máme po Zemanově desetiletce tendenci brát v duchu „takhle se u nás prezidentuje, s tím se smiřte“.
Prezident republiky, i když zbývají poslední týdny jeho funkčního období, dál vykonává funkci „v zájmu všeho lidu“, je prezidentem všech občanů, a kdybychom brali Miloše Zemana za slovo, tak i prezidentem dolních deseti milionů. Stavět se ve vypjatém volebním finále otevřeně na jednu stranu je s tím v rozporu. Přispívá to ke sváru – před volbami i dlouho potom, co bude známo jméno vítěze.
Tím spíš, že Zeman hovoří jako taková žoviálnější ústa Babišovy volební kampaně – rozhodující je zkušenost v politice, Pavel je vládní kandidát, v „civilizovaných zemích“ nebývá prezidentem voják…
Mimochodem, Miloš Zeman je obdivovatelem generála a prezidenta Charlese de Gaulla, z čehož se nedávno vyznal ve své zdravici účastníkům odhalení de Gaullovy busty v Praze. Například: „Jako zkušený voják a muž pevného charakteru měl (po Mnichovské dohodě, pozn. red.) totiž od počátku jasno. Appeasement není proti diktátorovi nikdy řešením, ale pouze oddálením nevyhnutelného střetu.“
Druhá věc je, jak Zemanova volební preference a její veřejné zdůvodňování může a nemusí ovlivnit výsledek druhého kola. Podle průzkumu CVVM důvěřovalo v listopadu prezidentovi 33 procent a vládě 28 procent lidí. Takže rozdíl mezi jejich „doporučovacími efekty“, respektive mezi tím, jestli někdo dostane nálepku „vládní kandidát“ anebo „Zemanův kandidát“, by neměl být velký.
A třetinová důvěra je v případě prezidenta historicky hodně slabý výsledek. Ještě před třemi lety si Miloš Zeman stabilně udržoval nadpoloviční důvěru.
Při kritickém zhodnocení Zemanova mandátu by navíc jeho podpora měla být spíš příslovečným polibkem smrti.
Vždyť i v čerstvém rozhovoru pro Blesk se o válečném zločinci Putinovi vyjadřuje slovy „já bych mu vzkázal zcela přátelsky, aby stáhnul armádu z Ukrajiny. Nikdo od něj nechce, aby slovy uznal svoji chybu a bil se v prsa, ale fakticky by tuto chybu mohl tím stažením armády z Ukrajiny uznat.“ Což zní spíš jako skandální razítko na Zemanův dřívější proputinismus. Zcela přátelské!
Ve skutečnosti ale může mít Zemanova podpora větší a Babišovi prospěšnější účinek. Nejen tím, že zesiluje jejich společnou „míru-milovnou“ rétoriku. Ale hlavně díky tomu, že pro nemálo lidí, marná sláva, není nikdy úplně triviální, že by měli udělat něco opačného, než říká hlava státu. Speciálně v tak výsostném případě, jako je prezidentská volba. Zemanův názor ji může ovlivnit a byl by omyl odbývat ho v domnění, že „už lidi nezajímá“ nebo „to už jsme slyšeli stokrát“.
Prezidentská aura, jakkoli se to může zdát nepravděpobobné, působí i na konci Zemanova prezidentství. Jde tu také o symboly. Miloš Zeman rozhodl o vystavení korunovačních klenotů, na Hradě budou fronty, událost zaplní média. Mimo jiné se tím – mezi prvním a druhým kolem volby – obrací pozornost a emoce veřejnosti ke státnosti, k majestátu, k důstojnosti, k podmanivé estetice moci. I tak se může podvědomě upevňovat autorita prezidentské funkce. A toho, co její momentální držitel, „následník předchozích hlav státu“, říká.
Jiným to pro změnu připomene, jak před deseti lety postával u klenotů prezident republiky stižený akutní virózou.
