Článek
Může být, že je to jenom klasická prezidentova hra s pozorností. Může být, že se to nakonec nestane a současná hlava státu na sklonku svého mandátu nejmenuje předsedu Ústavního soudu „do foroty“ tak, aby nastoupil do funkce ve chvíli, kdy hlavou státu bude už půl roku někdo jiný. Ta naděje tu pořád je.
Jistota je jediná: prezident Miloš Zeman dostal v Českém rozhlase příležitost vyvrátit nebo popřít zprávy o tom, že se k tomuto zpupnému ústavnímu aktu chystá – a neudělal to. Naopak podezření ještě umně přiživil frázemi typu „co bude dál, o tom budu přemýšlet“ nebo „nelze to vyloučit“. Prezident tedy nepotvrdil, že nástupce Pavla Rychetského skutečně jmenuje, ale na druhé straně potvrdil, že o tomto kroku skutečně uvažuje. Už to je dost zlá zpráva.
Mimo jiné znamená, že Miloš Zeman by na oslavu svého odchodu z Pražského hradu rád uspořádal velkolepý ústavní ohňostroj. Takový, jehož rachot by dozníval ještě dlouho poté, co by se Zeman uvelebil v křesle ve své nové lánské haciendě.
Případné předčasné jmenování šéfa Ústavního soudu totiž Ústava nijak nevylučuje. Jako v mnoha jiných oblastech nestanovuje žádnou lhůtu kolem konce mandátu stávajícího předsedy soudu, v níž by bylo možné vybrat nástupce. Jako v mnoha jiných oblastech i tady ústavodárce počítal s tím, že k nejvyšší normě budou její uživatelé přistupovat s elementární úctou jak vůči základnímu zákonu, tak vůči státu, jejž zakládá. A jako v mnoha jiných oblastech ani v této si ústavodárce nedokázal představit v roli hlavy státu Miloše Zemana.
Když současný končící prezident zápolil o svůj první mandát s Karlem Schwarzenbergem, použil v jedné z debat dosti nechutný bonmot. „Knížata měla právo první noci, a díky tomu zdegenerovala, protože své nevolnice nemuseli znásilňovat, nemuseli tedy vydávat energii na toto znásilňování. Zatímco my, zemani, jsme si svá práva, nejenom v sexuální oblasti, vždycky museli těžce vybojovat, a proto jsme nezdegenerovali,“ pravila nedlouho před svým prvním zvolením dnešní hlava státu.
Přečtěte si glosu Jana Lipolda
Není nic známo o tom, že by Miloš Zeman tímto způsobem někdy skutečně přistupoval k ženám, ale jeho přístup k Ústavě je tedy vpravdě zemanský přesně v duchu citovaného bonmotu. Zemanova práce s Ústavou nebyla v poslední dekádě fakticky ničím jiným než urputným vlamováním se do skutečných či domnělých mezer, které ústavodárce v základním dokumentu státu zanechal. A snahou o jejich využití ve vlastní mocenský prospěch, nebo alespoň k rozezlení a pohoršení svých politických soupeřů. Sám prezident to nazýval „kreativním výkladem Ústavy“.
Jmenování šéfa Ústavního soudu v absurdním předstihu s působností daleko mimo stávající prezidentský mandát by bylo jen pokračováním tohoto přístupu k Ústavě. Zeman by svému nástupci vyfoukl jednu z jeho klíčových pravomocí. Znejistil by jej na samém začátku jeho mandátu, který by jinak musel být nutně věnován právě konzultacím s ústavními soudci a výběru nového předsedy z jejich řad.
Nepochybně by vznikly složité spory o to, zda a jakým způsobem lze tento jmenovací akt napadnout, případně zneplatnit. (Ne, opravdu to není tak jednoduché, jak si myslí správci twitteru Danuše Nerudové.) Tyto spory by ohrožovaly a zpochybňovaly legitimitu volby předsedy nejvyšší soudní instituce. Tyto spory by nakonec zřejmě musel rozhodovat Ústavní soud, jehož by se přímo týkaly, což je mimořádně nepříjemná situace. To všechno dohromady znamená, že Česko by si k inflační, energetické a bezpečnostní krizi „střihlo“ ještě krizi ústavní.
Je zjevné, že by se to nemělo stát. Stejně tak je zjevné, že jediný, kdo může v tuto chvíli zařídit, aby se to nestalo, je Miloš Zeman. I když – nejen on. Sirky potřebné k prezidentovu rozlučkovému rozmetání ústavního pořádku drží v rukách stávající soudci Ústavního soudu. Z nich musí prezident předsedu vybrat. Pokud by všichni do jednoho odmítli vábení k účasti na tomto posledním Zemanově ohňostroji ústavní kreativity a destrukce, nedokáže končící prezident ani zapálit doutnák.
