Článek
Kdyby mi někdo na začátku devadesátých let řekl, že se za třicet roků stane českým prezidentem bývalý voják ČSLA a kariérní komunista, a pak především to, že to budu považovat za mimořádně dobrou zprávu, asi bych mu to nevěřil. Ale zároveň platí, že to skoro nic nevypovídá o tom, co se téhle zemi za zmíněných třicet let podařilo či nepodařilo.
Neplatí dokonce ani ono havlovské „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“, které jsme nadužívali po zvolení právě Havla. Petr Pavel většinu dospělého života sloužil tomu, čemu říkáme Západ. Tedy té části civilizace, kam jsme se v roce 1989 rozhodli patřit a kam snad patříme. Česko tehdejší kapitalistické země nedohonilo, jak jsme si původně mysleli. Ale stalo se zemí, kde se žije – i v porovnání s těmito zeměmi – dobře a svobodně.
Máme kvalitní sociální systém i zdravotnictví, relativně slušné školství, jsme jako společnost tolerantní i solidární a žijeme v bezpečí. V čem naopak nejsme dobří, je v „generování“ elit. Možná to souvisí s určitým rovnostářstvím a je to negativní stránka toho, že máme zároveň nízké procento extrémně chudých lidí. Ale zkrátka trpíme nedostatkem silných a výrazných osobností, a to ve všech oborech. Včetně politiky.
Což je důležitý kontext právě skončených prezidentských voleb. Prostě do „prezidentské soutěže“ se nepřihlásil nikdo, s kým by se aspoň ta prozápadně smýšlející, prodemokratická část společnosti automaticky a bez problémů identifikovala. Že se nakonec velká část identifikovala s Petrem Pavlem (a stačilo to na jasné vítězství), bylo dáno nevýrazností či nekvalitou soupeřů.
Zejména soupeře z druhého kola, kterým byl Andrej Babiš. Příběh zvolení Petra Pavla není ani metaforou vývoje české společnosti (sentiment po osmdesátých letech, která jsme si prostřednictvím jeho životního příběhu připomenuli, je snad opravdu už jen zbytkový), ani nějakým velkolepým vítězstvím dobra nad zlem.
Zvolení Petra Pavla je osobním vítězstvím vzdělaného, pracovitého a kultivovaného muže nad bezcharakterním a chaotickým populistou.
Osobně si uvědomuju tři důležité věci, s kterými nemusí všichni souhlasit, ale považuju za dobré je zmínit, minimálně k diskuzi.
Pavlovovo vítězství neznamená konec primitivního antikomunismu, jak jsem četl od některých levicových vrstevníků. Protože nic takového v Česku neexistovalo. Primitivní byl naopak vždycky komunismus, a jeho návrat nesmíme za žádných okolností dopustit. Antikomunismus nikomu nenutím, ale pro mě (a předpokládám že pro velkou část mé generace) je to pozice, kterou bychom neměli opustit.
Babišova prohra neudělala definitivní tečku za devadesátými lety. I to jsem četl. Ale zde platí principiálně to samé, co jsem psal v předešlém odstavci. Tvrzení vychází z iluzorního východiska. Babiš nikdy nebyl symbolem devadesátých let a má s nimi společného jen to, že v té době začal podnikat. Je smutné, že jsme si nechali vnutit narativ, který se hodí lidem s levicovými názory a zároveň i autorům detektivek. Devadesátá léta jsou pro tuto zemi zásadní a důležitou dekádou, a historici o jejich odkazu nepochybně můžou diskutovat. Ale s lidmi typu Babiše je nespojujme.
A za třetí, neslibujme si od nástupu Petra Pavla do prezidentské funkce to, že se stane nějakým zásadním zlomem nebo restartem Česka. Jeho předvolební kampaň se nebránila tomu, aby jeho příznivci nerozehráli hru na jakýsi „druhý Listopad“. Nahrávala tomu i plná náměstí a hesla voličů. Ale nešlo o mnoho víc než předvolební taktiku na hranici politického kýče. Ale vyšlo to, a to se počítá. Bylo únavné stále poslouchat to, že geniální političtí stratégové pracují jen pro Babiše.
Nemyslím si, že Petr Pavel je mužem, který změní Česko. Nebo tak mi to aspoň přijde. Samozřejmě může, ostatně o jistém komediálním herci si také ještě před rokem a něco nikdo nemyslel, že se stane nejobdivovanějším politickým lídrem světa. Ale k tomu pochopitelně přispěly okolnosti. Podobně dramatické okolnosti si asi v Česku ale nikdo nepřeje.
Mám spíš zcela opačnou představu: že se Petr Pavel stane prezidentem důstojným a v rámci definice funkce české hlavy státu spíš méně než více viditelným. Že bude mužem, u kterého nebudeme – tak jako u Zemana a částečně předtím i u Klause – každý den trnout, co zase řekne nebo udělá.
Šťastné jsou země, jejichž budoucnost nepíšou politici, ale elity jiných oborů, třeba vědci, byznysmeni nebo inženýři. Zkrátka lidé nabízející vize a ideje. Šťastné jsou země, které mají ten luxus, že na své politiky můžou skoro zapomenout. To bych si pro nás přál i s novým prezidentem Pavlem.
Plus malý detail: naučme se říkat a psát jeho křestní jméno. Opravdu ho má a „Generál“ to není.
