Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jak by vypadal na poštovních známkách? Mezi měřítky, podle kterých se hodnotí kandidáti na prezidenta, se v lidových debatách tradičně vyskytuje i tahle otázka. Ne že bychom museli estetické hledisko z volebních preferencí úplně vynechat, ale tady se ptáme z gruntu špatně. Protože správná odpověď by měla znít: nevypadal/a by nijak.
Známky s úřadujícím prezidentem republiky, vydávané po jeho zvolení od roku 1920, jsou českým (a slovenským) unikátem. Demokratické země Evropy to nedělají. Poštovní známky bývají ve světě, když už, vyhrazeny spíš portrétům vládnoucích autoritářů a despotů. Panovníci, monarchové, to je jiný příběh. Ti se vyskytují i na platidlech. Kdežto doprovodit volbu hlavy státu jejím zvěčněním na poštovní cenině, to je jednoduše omyl. Anachronismus.
Zrušit tuhle tradici by možná bolelo filatelisty a pravděpodobně ty z nás, kdo k prezidentovi „vzhlížejí jako k obrázku“. Ale také by to prospělo porozumění, kým prezident je a má být, a kým naopak není, i když si to často a rádi myslíme.
Prezidentská poštovní známka je v 21. století zároveň ukázkou i zdrojem „prezidentské chyby“, kterou jsme si společně osvojili.
Paradox: Ačkoli jsme do morku kostí republikou, která ze všeho nejdřív spěchala zrušit šlechtické tituly, je naše prezidentství i po celém století přetížené monarchistickými fangličkami. Jako by nám ten spravedlivý král na Hradě chyběl – a nebylo by zas tak divu, ale to je na jinou debatu.
A tak si to, čeho se nám podvědomě nedostává, promítáme do prezidenta. Pereme to do něj od Masaryka do dneška. Autentická úcta k prezidentskému majestátu přežila i za komunistů, a později byla obnovena se svobodnou energií.
To je samozřejmě zdroj ustavičného nedorozumění. Kterému dala přímá volba prezidenta nový, silný impuls. Volební kampaň je poznamenaná oboustranně: neúměrnými očekáváními i neúměrnými sliby. Její divokost a vášně s volbou spojené mají kořeny právě v tom, jak prezidenta vnímáme: jako šéfa-obrázek. Většinou.
Jak ukrutně z téhle tradice přeuctivosti těžil Miloš Zeman – ačkoli po ní zároveň slovy i činy šlapal – budiž varováním. Česku by velmi prospělo zcivilnění prezidentského úřadu. A ponížení jeho nositele na prvního služebníka státu. Na běžného smrtelníka mezi politiky.
Takovou změnu by musela doprovázet, respektive jí předcházet, i změna některých „atributů“, „rituálů“ nebo „vzorců chování“, které se v souvislosti s prezidentem ustavily. Například trapné nošení dárků při politických návštěvách by mohlo skončit rovnou. Zrušení známek s prezidentem by bylo o něco pracnější. „Relaunch“ zámku v Lánech, ba i hradu v Praze, stojí za promyšlení, i když stěhování prezidentské kanceláře je asi už příliš maximalistický požadavek.
Ale někde se začít musí. Prezident na známkách působí jako vladař, neoddiskutovatelný symbol. V republice, kde ho významná menšina občanů nevolí, nebo rovnou nemůže vystát, je to ale spíš symbol převahy a vynuceného respektu než symbol sjednocení. I zdánlivá maličkost jako poštovní známka přispívá k upevňování prezidentských stereotypů, které se přežily a zatěžují Česko.
Známek s Milošem Zemanem se nicméně vytiskly miliony a budou platit i po volbách.
