Článek
První velká debata všech prezidentských kandidátů v celostátní televizi v samém závěru přece jen přinesla cosi skutečně zajímavého. Na odstoupení Josefa Středuly z boje o Hrad je potřeba nahlížet přinejmenším ze dvou různých úhlů. Přičemž jeden z nich poskytuje mnohem jasnější obrázek než ten druhý.
Prvním pohledem je přímo pohled Středulův. Tady je to celkem jasné a pochopitelné. Celá kandidatura odborářského bosse na prezidentské křeslo se od samého počátku vůbec nevyvíjela tak, jak si sám Středula představoval. Byla v podstatě vršením jednoho neúspěchu na druhý.
Tím největším byl nepochybně moment, v němž se ukázalo, že Středula nedokázal sehnat na ulicích potřebných 50 tisíc občanských podpisů, které by si troufl předložit Ministerstvu vnitra. Samotnou účast ve startovním poli musel na poslední chvíli zachraňovat s pomocí 11 senátorských dobrozdání.
Ani úspěšná registrace v kandidátských řadách ale nepřinesla zlepšení. Středula byl málo vidět, průzkumy jej pravidelně řadily kamsi na chvost. Bylo stále zřejmější, že na pozici jednoho z favoritů volby, na níž se Středula sám přirozeně viděl a kterou mu zkraje věštilo i mnoho pozorovatelů (včetně autora tohoto textu), to prostě stačit nebude.
Stručně řečeno muž, který se osm let v čele odborů zaklínal tím, že přímo hájí zájmy 350 tisíc pracovníků organizovaných v největší odborové centrále a nepřímo se bije i za miliony dalších zaměstnanců, mířil v prezidentské volbě neodvratně k naprostému fiasku. Možná proto, že nedokázal ani na okamžik oddělit kandidátskou a odborářskou roli. Odmítl se aspoň po dobu kandidatury vzdát vlivu na milovanou odborovou centrálu, a kandidaturu tím nechtě prezentoval jako jakýsi málo podstatný vedlejšák. Příčin bylo nejspíš více, ale tahle bude mezi hlavními. Důsledky byly každopádně víc než jasné.
Jako pilot v hořící stíhačce v sebezáchovném pudu použije spínač mechanismu vystřelovacího sedadla, tak se i Středula, veden pudem politické sebezáchovy, rozhodl těsně před nevyhnutelným tvrdým nárazem katapultovat mimo prezidentskou soutěž.
Ačkoli se takový manévr nikdy neobejde bez škrábanců, je to pro Středulu pořád lepší než doletět s nefunkční kampaní až na hořký a tvrdý konec. Možná Středula pomýšlí do budoucna na nějaké další politické cíle – ať už půjde o senátní či evropskou kandidaturu po vzoru předchůdců, o pokus o záchranu sociálnědemokratické myšlenky, či třeba o příští prezidentský souboj. V každém případě se mu k jejich naplňování bude přistupovat lépe z pozice toho, kdo v pravý čas „státotvorně“ ustoupil, než z pozice člověka, který svůj první výpad do politiky tvrdohlavě dotáhl až k naprostému volebnímu debaklu.
V tomto směru byl Středulův krok rozumný, jasný a čitelný.
Poslechněte si podcast Vlevo dole
Druhý úhel pohledu na Středulův konec je důležitější, jenže ve výhledu tady překáží příliš mnoho neznámých na to, aby bylo možné jej nějak jednoznačně vyhodnotit. Bylo by samozřejmě hezké vědět, jaký efekt bude odborářův krok mít na prezidentskou kampaň a volbu jako celek.
Předně je třeba říci, že se tu nejedná o přesun nějakých významných voličských mas. Středulovi volební modely slibovaly zisk někde kolem tří procent hlasů. Nicméně ve vyrovnaném souboji na čele pelotonu se počítá každý hlas a každého půl procenta, takže úplně zanedbat jeho vliv nelze.
Sám Středula jednoznačně doporučil svým příznivcům, aby dali hlas Danuši Nerudové. Vymezil se přitom ostatním favoritům volby jako proti „komunistickému udavači, který stojí před soudem“ a „komunistickému rozvědčíkovi“, kterým prostě dát hlas nemůže.
To je sympaticky přímočaré, ale tak jednoduché to nebude. Středula své doporučení vystavěl výhradně na odmítnutí komunistické minulosti dvou důležitých kandidátů. Antikomunistická linka je u Středuly autentická a věrohodná, velkou část svého komunikačního úsilí v čele odborů věnoval snaze odtrhnout dnešní konfederaci od dědictví komunistického ROH, které považoval za zhoubu skutečné odborářské myšlenky.
Je ale velkou otázkou, zda takto laděné doporučení bude mít relevanci pro Středulovy dosavadní voliče. Odborářský boss stál v poli kandidátů jako jediný jasně levicový adept na nejvyšší funkci. Proto si jej také za svého favorita zvolilo i to, co zbývá z ČSSD.
Nakolik je pro tento typ voličů zásadní Středulův antikomunismus a nakolik budou po jeho odstoupení hledat spíše alternativu k levicovým „jistotám“ a státnímu paternalismu?
Zatímco antikomunistickou poptávku umí Nerudová uspokojit velmi dobře, s levicovými hodnotami je to o dost horší. Ano, je svým založením liberálka, vyjadřuje pochopení pro klimatické i společenské výzvy stejně jako pro širokou agendu rovných příležitostí a práv. Ale v ekonomické oblasti to bude drhnout.
Přečtěte si analýzu Ondřeje Koutníka
Bývalá rektorka se netají obdivem k transformaci české ekonomiky pod taktovkou Václava Klause, v debatě oznámila, že v posledních volbách podpořila koalici Spolu. Její návrhy řešení současných ekonomických potíží jsou mnohdy daleko za tím, co si troufá reálně navrhnout stávající vláda.
Překousnou tohle všechno v dnešní době Středulovi voliči, jen aby nedali hlas „komunistickému udavači“, který ale v dobře předstírané „starosti o lidi“ slíbí i to (nebo hlavně to), co nemá?
Celkový efekt se těžko počítá, ale je téměř jisté, že Středulovi podporovatelé se rozdělí. Část jich snad volání svého oblíbence poslechne. Ale jejich nemalý podíl může v řadách svého elektorátu očekávat i Andrej Babiš.
Středulův krok je tedy ze zmíněných důvodů prospěšný především pro samotného Středulu. Vliv na volbu jako celek bude spíše symbolický, smíšený a vlastně marginální.
