Článek
Otázkám na prezidentskou kandidaturu čelí šéf největší české odborové centrály už dlouho. A vyhýbavosti v jeho odpovědích ubývá. „Na rozhodnutí, jak to bude, nebo nebude, je dost času. Z mého pohledu už jenom takové úvahy jsou velmi milé. A pro odborového předáka je to dost nezvyklá situace. Jak se rozhodnu, ukáže čas, ale za tu otázku děkuju,“ odpovídal Středula na „prezidentskou“ otázku v rozhovoru před dobrými třemi lety autorovi tohoto textu.
Tenkrát to bylo jenom takové intelektuální a rétorické cvičení. Miloš Zeman měl tehdy za sebou sotva rok druhého mandátu, byl v celkem obstojné kondici a hodlal svou prezidentskou éru ještě vyzdobit takovými kroky a výroky, které jsme si tehdy vůbec nedokázali představit. Ale tehdy měl Středula ještě kancelář na Žižkově v jednom z vyšších pater funkcionalistického Domu odborových svazů s přímým výhledem přes Vltavu na Hradčany, tak to zkrátka svádělo. A rozhodně to nebylo poprvé, co tento odborový boss otázku na prezidentskou kandidaturu slyšel.
V tomto smyslu se Středulovo jméno skloňuje v úvahách o hradním klání v roce 2023 zřejmě nejdéle ze všech, nepočítáme-li neúspěšné kandidáty z poslední volby, kteří rovnou oznámili pokus o reparát. Dnes už ovšem neplatí, že „na rozhodnutí je dost času“. Čas se naopak krátí, a ačkoli Středula dosud neřekl úplně jasné slovo, mlha v jeho vyjádřeních se postupně rozplývá a kandidatura odborářského předáka se jeví stále reálnější.
V rozhovoru pro server iDnes Středula prohlásil, že „je to reálná varianta“. Před víkendovým odborářským sjezdem se nechal slyšet, že si chce před zvážením kandidatury ověřit svou oblíbenost právě mezi delegáty. A tento test dopadl úspěšně, neboť Středula byl potřetí suverénně zvolen do čela konfederace, tentokrát 88 procenty hlasů bez protikandidáta.
V pondělním rozhovoru pro Český rozhlas Středula opět řekl, že kandidaturu „velmi zvažuje“ a fakticky se opřel už jen o poslední standardní oddalovací výmluvu, totiž že musí věc ještě probrat s rodinou. Kandidaturu Josefa Středuly lze tedy pokládat s jen malou dávkou drzosti za hotovou věc.
Bude to nepochybně jeden ze zajímavých hráčů v celém klání. V levicových kruzích jej provází velmi dobrá pověst. A respekt si dokázal za léta šéfování ČMKOS získat i u zástupců zaměstnavatelů a u těch příčetnějších pravicově smýšlejících lidí, kteří si nevystačí s mantrou o tom, že odbory jsou absolutní ekonomické zlo hodné vymýcení. Pokud by si chtěl Středula v kampani připsat svůj podíl na mzdovém růstu posledních let, může to bez uzardění udělat a na billboardech se to bude vyjímat.
Netíží jej žádné kauzy z minula (alespoň se zatím o žádných neví), nebyl členem KSČ, StB ani jiných zavrženíhodných organizací, dokáže hřímat na demonstracích stejně dobře jako konverzovat s ministry i miliardáři, jeho jazyková výbava je na české poměry nadprůměrná. Ačkoli odbory v Česku podobně jako v jiných postkomunistických zemích nepatří k nejsilnějším hráčům (v odborech se organizuje jen něco přes 11 procent zaměstnanců, v Rakousku je to čtvrtina), Středula z nich dokázal udělat viditelného partnera v sociálním dialogu a zastavit trendy úbytku členů i organizací sdružených v jeho konfederaci.
Paradoxně jedinou organizací, kterou by Středulova prezidentská kandidatura mohla poškodit, je právě ČMKOS. Pokud tedy Středula nechce bojovat o Hrad přímo z pozice odborového bosse. Zákon mu v tom nebrání, ale dělat by to neměl, protože role klíčového hráče v jednáních tripartity i zázemí třísettisícihlavé odborové centrály by mu dávaly v „závodu“ neférovou výhodu, stavěly by jej do střetu zájmů a v jeho kampani by bylo extrémně těžké rozlišovat, kdy vystupuje jako odborový předák a kdy jako kandidát na post hlavy státu. (Podobně nešťastné pro čitelnost kampaně bylo, když v roce 2013 bojoval o Pražský hrad přímo z pozice ministra zahraničí Karel Schwarzenberg.)
Takže delegáti sjezdu si na další čtyři roky zvolili do svého čela Středulu, zatímco on jim dá po pár měsících košem, aby se mohl věnovat vlastní prezidentské kampani. A konfederace bude složitě řešit nástupnictví.
Právě tady, mezi svými odboráři a nikoli v rodině, kde už je nepochybně všechno dávno probrané, by měl Středula o svém zájmu o prezidentství jednat nejcitlivěji. Úspěchy ČMKOS z posledních let – a především ty ve vnější prezentaci – jsou do velké míry spojeny s jeho osobou, jeho stylem vystupování a jeho lobbistickými i marketingovými schopnostmi. Středulův prezidentský pokus by tyto úspěchy mohl v dobách, které pro odbory nebudou vůbec lehké, povážlivě ohrozit.
