Článek
Souběh rostoucí inflace a útočné války Kremlu na Ukrajině v Česku nastolil nové téma. Legitimní obavy z rostoucích cen a energetické nejistoty nabývají v digitální veřejné diskusi nejrůznějších podob.
Dezinformační scéna věrně opisuje z ruských propagandistických zdrojů bludy o tom, jak Ruská federace ekonomicky vzkvétá navzdory sankcím, zatímco Západ se propadá do krize, ze které vyjde poražen, přičemž náklady ponesou obyčejní občané. Vedle toho ale téma pochopitelně rezonuje i v seriózních mediálních diskusích a obsazích: česká společnost se bude muset vyrovnat s ekonomickým propadem, jehož důsledky pro značnou část populace mohou být nelehké, v nemalém procentu případů existenčně ohrožující. Vždyť značná část společnosti je dlouhodobě zatížena latentní chudobou, a to do takové míry, že jednorázový výdaj v řádu vyšších tisíců korun nad rámec pravidelných měsíčních nákladů je mimo jejich možnosti.
Ekonomická krize bude rámovat společenskou diskusi, tu seriózní i tu manipulativní, nepochybně celé dlouhé následující měsíce. Zintenzivní zvlášť před volbami, kterých nás čeká hned několik: volby do zastupitelstev obcí, doplňovací volby do Senátu a hned po Novém roce volby prezidentské.
Všechny budou výrazně tímto rámováním ovlivněny. V dnes již naplno běžící kampani před obecními volbami, která vyvrcholí na konci září, zcela určitě dojde k přenosu tématu z vládní a parlamentní úrovně, kam nepochybně patří, na úroveň obecních zastupitelstev, která sice z tohoto úhlu pohledu nezmůžou nic, i tak se ale bude hodnotit, za koho „bude líp“. Souvisí to významně s tím, že politické volby jsou více iracionální než racionální a že v nich hraje roli vztah k politickému subjektu nebo k politikovi, nikoliv dobrá znalost toho, co která úroveň politické správy nebo samosprávy reálně ovlivní.
Vedle toho se ale přihřívá kampaň, která je pro českou společnost z hlediska prožívání a emocí nejatraktivnější, a tedy také z hlediska iracionality rozhodování nejcitlivější. Češi si budou po pěti letech vybírat nového prezidenta či prezidentku a je pravděpodobné, že právě tato volba přehluší všechny ostatní. Nejen samotným pociťovaným významem, v němž stále někde na pozadí přežívá představa osvícené hlavy mocnářství či v lepším případě odkaz Tomáš Garrigua Masaryka, ale právě i současnou konfigurací, která může připomenout první přímou volbu v roce 2013. Jednou z jejích hlavních ingrediencí bylo referendum o tehdejší vládě.
Tato reminiscence je v současnosti zcela namístě. Ekonomická krize vystaví vládu legitimní i zcela pomatené kritice a je velmi pravděpodobné, že někteří z kandidátů si na tématu hospodářského vývoje vystaví svůj vzdušný zámek. Jeden potenciální to už de facto dělá, Českou republiku zahltily billboardy o iluzorním zlatém věku předchozí vlády. Jiný, taktéž potenciální, z pozice odborářského předáka veřejně hrozí generální stávkou a blokádou Prahy. Lze očekávat, že i další kandidáti a kandidátky se budou snažit během prezidentské předvolební kampaně přesvědčovat voliče, že ekonomicky „máme na víc“.
Tohoto vývoje se upřímně obávám. Může dojít k tomu, že se rozhodující část české společnosti rozhodne uvolnit prostřednictvím prezidentské volby svou nespokojenost s ekonomickou situací a podpoří kandidáta, který jim ochotně nabulíkuje, že právě on dokáže zařídit slunce na konci chmurného dne. Nedokáže.
Prezidentská role je výjimečná v tom, jak dokáže společnost scelovat (či rozdělovat), jak dokáže artikulovat veřejný zájem v duchu ústavních hodnot (či jak dokáže ústavu ohýbat). A zároveň je to pozice, ze které není možné srazit inflaci, změnit kurz měny nebo zařídit zaměstnancům či podnikatelům vyšší výdělky. Je to funkce, ze které je možné vzkvétající či vydrancovanou zemi účinně podporovat v euforii či naději, je možné ji držet pohromadě, je možné dodávat jí odhodlání a pomáhat odrážet útoky těch, kteří by ji chtěli svými úmysly poškozovat. Ať už zvenčí, nebo zevnitř. Na to je třeba v nadcházejících měsících myslet.
