Článek
Z prvního týdne působení nově zvoleného prezidenta bylo víc než patrné, že Česko zažije při výměně na Pražském hradě šok svého druhu. Částečně to bude ze strany Petra Pavla marketingový i politický záměr, částečně je to jistě dáno i jeho autentickým osobnostním nastavením, ale výsledek je jasný - rozdíl mezi třetím a čtvrtým českým prezidentem bude velký. Spíš obrovský. A celkově máme důvody doufat, že půjde o výraznou změnu k lepšímu.
Působení Miloše Zemana bylo zejména během druhého mandátu poznamenáno znatelným úbytkem sil, v jednu chvíli dokonce velmi vážnými zdravotními problémy a všeobecnou opotřebovaností. V kombinaci s absolutní komunikační uzavřeností prezidentského úřadu jsme si v podstatě zvykli na to, že Česko sice prezidenta má, ale moc o něm neví.
Petr Pavel naopak od první chvíle po vyhlášení výsledků voleb předváděl až frenetickou aktivitu. Poskytl kolem dvacítky rozhovorů tuzemským i zahraničním médiím, stihl pohovořit s ukrajinským prezidentem i tchajwanskou prezidentkou, potěšit Ukrajince, naštvat Číňany, potkat se s šéfem BIS, slíbit mu generálství, potkat se s šéfem Nejvyššího kontrolního úřadu, poděsit končící hradní suitu slovy o trestním oznámení a nutnosti vyčistit Hrad od odposlechů, oznámit plán cest do regionů, vyhlásit novou mediální politiku a tak dále.
Ne všechny tyto aktivity jsou bezvýhradně sympatické.
Jasné vymezení pozic vůči válce na Ukrajině a Číně je zcela v pořádku, zvláště když proběhlo v koordinaci s vládou. Otevřenější přístup k médiím lze jedině uvítat, tady skutečně kyne naděje, že se poměry vrátí do stavu, který by měl být běžný a normální.
Ale Petr Pavel ještě není ve funkci, technicky vzato je pořád řadovým občanem, v politickém smyslu „civilem“, soukromou osobou. Není ještě institucí, hlavou českého státu je až do 8. března Miloš Zeman.
Titul vítěze prezidentských voleb nezaručuje nikomu žádný zvláštní status ve smyslu přístupu k neveřejným informacím nebo zpravodajským zjištěním. Proto například schůzka s šéfem tajné služby – jakkoli prezentovaná jako čistě informační bez přesahu do utajovaných skutečností – nepůsobí příliš státnicky. Podobně jako setkání s předsedou NKÚ, který se zabývá auditem prezidentské kanceláře. A stejně jako troušení mlhavých informací o pekelných poměrech v současné prezidentské kanceláři.
Spíše to trochu zavání když ne přímo pomstychtivostí, pak alespoň nutkavou potřebou vymezit se proti vlastnímu předchůdci ve všech možných směrech a za každou cenu. A vymáchat jej na odchodnou ve špíně, kterou – a to je třeba dodat – si Miloš Zeman za dekádu svého prezidentování na Hradě vědomě a pečlivě vypěstoval.
Bude jistě velmi užitečné dozvědět se z auditorské zprávy, co se v poslední dekádě na Hradě dělo. Petr Pavel ale zatím působí dojmem, že by si zprávu rád vyzvedl nejlépe hned a na první schůzce s Milošem Zemanem ji končícímu prezidentovi omlátil o hlavu.
Do velké míry jde o politicko-estetickou záležitost, nikoli o nějaké varovné signály věstící hlubší problémy. V mnoha věcech je změna prezidentského stylu šokem, ale šokem velmi vítaným, připomínajícím návrat tepu po výboji defibrilátoru.
Ale v Pavlových prvních dnech je kromě toho cítit i jistý triumfalismus, který standardnímu předávání moci ve standardní demokracii nesluší. Je dobře, že po hektickém týdnu si on i jeho tým dají týden oddechu. Měl by umožnit mimo jiné srovnat si priority, v jejichž žebříčku by vyřizování účtů s končící hradní klikou nemělo být na čelných pozicích.
