Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pod vrstvou volebních výsledků a analýz zbývají resty, na které se buď zapomnělo, nebo o nich už neuslyšíme nikdy. Některé mají podobu záhad, jimž asi na kloub nepřijdeme: Jak tedy funguje Jezulátko? Kdo vymyslel hoax o generálově smrti? Jak dalece Babišovi prohrálo volby to, že nečte knížky a nezná sluneční soustavu? Kde je Faltýnek? A podobně.
A potom jsou tu resty, které zůstávají v naší moci. Jde o nesplněné domácí úkoly – u kterých je ale pravděpodobné, že je teď s lehkým srdcem zase odložíme na neurčito, abychom se k nim vrátili zase až ve chvíli, kdy bude beznadějně hořet termín. Takže se celý příběh jen dokola zopakuje. Se stejným výsledkem. Čili bez výsledku.
Ano, řeč je o zavedení korespondenční volby.
Je trapné, že ani letos se tímto způsobem hlasovat nedalo, že u nás se k volbám musí skutečně „chodit“. Respektive, jak dokládaly zveřejněné příběhy odhodlaných voličů, jezdit a létat stovky kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Korespondenční volba by se měla zavést i pro domácí podmínky místo obstarožního systému voličských průkazů. Ale přímo nutností je pro ty, kdo pobývají v zahraničí.
Korespondenční hlasování je v mnoha státech zcela běžnou a vyzkoušenou součástí volebního servisu. U nás „to nejde“. Tím pádem tisíce lidí buď obětují čas, energii a peníze administrativně-cestovatelské proceduře, anebo prostě nevolí. Netýká se to jen „krajanů“ ve smyslu české „diaspory“, ale třeba i českých občanů pracujících v cizině, studentů na stážích nebo hostujících pedagogů. Odhady se pohybují kolem 600 tisíc lidí.
Ve druhém kole volilo prezidenta v zahraničí pouhých 23 tisíc občanů. Kdyby k nim nebyl volební systém tak nehorázně nepřátelský, bylo by jich pravděpodobně násobně víc.
Zavedení korespondenční volby, jak známo, úspěšně blokuje současná opozice – Okamurova SPD a Babišovo ANO. Naposledy loňskými obstrukcemi. Vedlejším účinkem výsledku prezidentských voleb je, že příště můžeme počítat se stejným scénářem. Jen v ještě neústupnější a nesmiřitelnější verzi.
„Zahraničí“ volilo Petra Pavla a Andreje Babiše v poměru 95:5. (Jaroslav Bašta tu dostal v prvním kole jedno procento.) Dlouhodobý trend volebních preferencí „ciziny“ se tentokrát potvrdil vůbec nejvýmluvněji. Orientačně: I kdyby v zahraničí využil volební právo jen každý třetí Čech nebo Češka, znamenalo by to 190 tisíc hlasů pro Petra Pavla. A jen 10 tisíc pro Andreje Babiše.
Jako kdyby se k mapě republiky připojil jeden nový kraj, počtem obyvatel něco mezi Karlovarským a Ústeckým. Ovšem s tím rozdílem, že se tu bude volit „jako v Praze“ ještě víc než v Praze. To je pro strany typu SPD a ANO noční můra. Veřejně se k ní samozřejmě nepřiznávají. Odpor ke korespondenční volbě vysvětlují rizikem machinací a údajnou nedemokratičností. Jako by bránily ostrůvek volební čistoty uprostřed cinklé Evropy.
Korespondenční volba – pokud je dobře zorganizovaná po vzoru tzv. vyspělých zemí – ve skutečnosti demokracii nezpochybňuje ani neoslabuje, ale naopak vyztužuje. Protože nabízí další, modernímu životnímu stylu odpovídající způsob, jak se do demokratických procesů zapojit.
Svět je v pohybu, žije online. Volič není totéž co postava kráčející v daný čas do volební místnosti v okrsku svého trvalého, nejlépe celoživotního bydliště, kde pozdraví volební komisi, poodstoupí za plentu a upustí lístek do urny. Volební akt v 21. století může vypadat jinak, a to „jinak“ má být něco běžného, ne jakýsi extra buřt.
Problém s technologií voleb máme bez ohledu na to, pro koho lidé v zahraničí hlasují. Korespondenční volba se má zavést kvůli výkonu volebního práva jako takového. Platilo by to, i kdyby svět, který se dostavil a dotrmácel k českým volebním urnám, býval hlasoval pro Pavla a Babiše v obráceném poměru.
Protože ovšem volby úspěšně proběhly, a navíc Petr Pavel beztak jasně vyhrál, dá se čekat, že zájem o zavedení korespondenčního hlasování zase ochabne. Dokud se nepřiblíží další volební den, další útrapy zahraničních voličů a další parlamentní obstrukce. A dokud se neukáže, že se to do příštích voleb zase nestihne.
