Článek
Petr Pavel se začíná chystat k nástupu na Pražský hrad. Má za sebou přesvědčivé a euforické volební vítězství, mezinárodní smršť gratulací i první jednání s vládními představiteli v pozici zvoleného prezidenta. Po dvaceti letech se do čela státu postaví dosavadní nepolitik, přesněji řečeno člověk bez přímé zkušenosti s vnitřním fungováním vrcholné politiky a bez zřetelného politického zázemí.
Petr Pavel má v rukách mandát plynoucí z ze zisku 3,359 milionu hlasů. Tolik hlasů pro jednu politickou možnost odevzdali Češi dosud jen dvakrát v historii. V roce 1990 při volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění dostalo Občanské fórum 3,85 milionu hlasů a v roce 2003 hlasovalo pro vstup do Evropské unie 3,45 milionu voličů.
V mnoha ohledech platí, že kontrast mezi odcházejícím a nastupujícím prezidentem nemůže být větší – od zdravotního stavu přes otevřenost komunikace, důstojnost vystupování a přístup k protivníkům až po geopolitickou orientaci. Jedno ale mají Miloš Zeman a Petr Pavel společné – prostor, v němž budou svou funkci vykonávat. A ten je poznamenaný paradoxem české přímé volby, v níž je extrémně silný „lidový“ mandát spojen s poměrně slabými ústavními pravomocemi.
Jak se s tímto paradoxem vypořádal Miloš Zeman, máme ještě v živé paměti. A nedá se bohužel vyloučit, že nám to odcházející hlava státu během nadcházejících šesti týdnů ještě něčím připomene. Zemanův přístup byl silně expanzivní. Z každé volnější formulace v Ústavě se snažil vytěžit maximum vlastního vlivu.
Když zavětřil příležitost, zcela ignoroval rozložení sil v Poslanecké sněmovně a jmenoval si „prezidentskou“ vládu. Při jmenování ministrů udělal z Pražského hradu kádrové oddělení Úřadu vlády. Z udělování milostí si vytvořil nástroj pro vlastní politickou propagaci (viz případ Kajínek) nebo výpomoc blízkým spolupracovníkům (případ Balák). Do jmenování bankovní rady ČNB otevřeně promítl svůj vlastní názor na měnovou politiku (případ Michl). Při jmenování profesorů bez uzardění operoval s čistě osobními motivy (případy Putna a Fajt). A to nemluvíme o prosazování vlastních mocenských zájmů prostřednictvím účelového mocenského paktu s politicky slaboučkým premiérem Andrejem Babišem.
Přečtěte si rozhovor Jiřího Kubíka se zvoleným prezidentem
Do velké míry byly tyto hrůzy dány osobnostním založením Miloše Zemana. Ale hledání prostoru pro využití supersilného mandátu v úzkých ústavních mantinelech vystavěných v éře nepřímé volby je vlastně docela přirozenou a pochopitelnou reakcí. Přímá volba nemá v Česku tradici, všechno se učíme za pochodu.
Petr Pavel nastupuje na prezidentské křeslo s příslibem změny, zdůrazňuje respekt k ústavním zvyklostem, ochotu spolupracovat s vládou, nebýt překážkou politických procesů jen pro svou vlastní potěchu a mocenský zisk. Zní to hezky a vzhledem k tomu, že jako teprve druhý přímo zvolený prezident bude spoluutvářet novou tradici, vzbuzuje to velké naděje.
Nicméně jak Pavel obstojí tváří v tvář prezidentskému mocenskému paradoxu, uvidíme až při prvních vypjatějších momentech. Jisté varovné signály už zvolený prezident vyslal. V předvolebních debatách několikrát zopakoval, že by odmítl jmenovat ministra z hnutí SPD na silové rezorty. Nikoli individuálně, například kdyby měl informaci, že kandidát SPD je napojen na ruské tajné služby – což si lze snadno představit a byl by to jistě dobrý důvod takové jmenování blokovat. Prostě hnutí SPD usiluje o vystoupení Česka z nadnárodních struktur, tudíž je třeba mu upřít některé ministerské pozice. To je zrovna postoj, který je s ústavností dost na štíru, a pokud by se taková situace měla v budoucnu skutečně odehrát, rozpoutalo by to jistě velmi vášnivou debatu.
Nástup nové politické kultury v prezidentském úřadu bude zajímavé pozorovat i na tom, jak se Pavel vypořádá s tím, co najde na Pražském hradě po éře Miloše Zemana a jeho suity. Jistě je v pořádku, když tuto éru prozkoumá třeba Nejvyšší kontrolní úřad. Znát jeho závěry a nahlédnout uplynulou dekádu je jistě ve veřejném zájmu. Nicméně by byla škoda, kdyby si z toho Pavel dělal hlavní prezidentskou agendu.
Jeho smířlivá gesta směrem k části společnosti, která ho nevolila (a z části jistě patří k příznivcům odcházejícího prezidenta), byla dosud velmi sympatická a důležitá– od povolebního projevu po příslib brzké prezidentské návštěvy v regionech, kde zvítězil Andrej Babiš. Byla by škoda pokazit to nějakým přehnaným triumfalismem vůči předchůdci.
Výhodou Petra Pavla je, že se v kampani vesměs udržel a nevyvolával nesmyslná a nenaplnitelná očekávání tím, že by sliboval věci ležící zcela mimo kompetenci prezidenta. I tak jsou ale očekávání spojená s jeho osobou velmi vysoká a nebude snadné jim dostát, ať už v kompetentní a aktivní účasti na jednáních vlády nebo při respektování ústavy a jejích hranic.
Doufejme, že nastupující prezident svým slibům dostojí nejen v klidnějších dobách, ale i v situacích, kdy jej politická situace bude svádět, aby kolíky vymezující prezidentské hřiště nenápadně posunul zase o kousek dál.
