Komentář: Nespílejme přímé volbě prezidenta. Za prohry demokratů nemůže

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prezidentská kampaň se rozjíždí naostro a my jsme svědky pozoruhodného úkazu. Spolu s tím, jak jsou voliči přesvědčováni o osudovosti těchto voleb, narůstá dehonestace přímé volby jako takové. Skoro nemine dne, abychom si nemohli přečíst nebo vyslechnout lamentaci nějakého politika, experta na společenské vědy či jiného glosátora nad zavedením prezidentského plebiscitu v Česku.

Nedávno jsme se dokonce na webu iDnes dozvěděli od politologa Stanislava Balíka, že „tento způsob výběru hlavy státu je největší politickou systémovou chybou, která se v Česku od roku 1989 udála“.

Na celé věci je pozoruhodná vehemence a masovost odsudku přímé volby. Prakticky se už nevyskytují hlasy (nemluvě už o nějakém názorovém proudu), které by výběr prezidenta občany hájily. Na tom, že přechod od parlamentní volby prezidenta k lidové byl fatální chybou, podvracející parlamentní systém, se shoduje i různorodá plejáda osobností od Petra Pitharta, přes Pavla Rychetského či Petra Fialu až po vítěze dvou parlamentních prezidentských voleb Václava Klause.

Ale jak si má připadat český volič, který je na jednu stranu vyzýván, aby šel uvědoměle volit prezidenta, a zároveň zásobován tvrzením, že přímá volba je jeden velký omyl a průšvih?

Je přitom nápadné, že řadu jejích zatvrzelých kritiků nijak zvlášť nezaráží, že v této „osudové chybě“ setrvává dnes už jednadvacet evropských států včetně řady postkomunistických zemí, kde volí prezidenta občané. Aniž by to podkopalo ryze parlamentní systémy, které panují ve většině těchto států.

Jaké jsou argumenty kritiků přímé volby? Tvrdí, že prezident zvolený v občanském referendu snadno propadá pocitu, že má silnější mandát než vláda, odvozující svou legitimitu od Poslanecké sněmovny. Což hlavu státu svádí k přesvědčení, že porušování Ústavy je dovoleno.

Jako hrůzné memento připomínají Zemanův pokus o hradní puč, kdy po pádu kabinetu Petra Nečase v roce 2013 jmenoval proti vůli Parlamentu svou vzdorovládu. To byl bezesporu brutální útok na rovnovážný systém Ústavy. Ale volebním vítězstvím opojený prezident přece neuspěl! Jeho vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, která svým rozpuštěním vyvolala předčasné volby.

Což spíš slouží jako důkaz odolnosti ústavních brzd a protivah než jako nahlodání demokracie přímou volbou prezidenta.

Neblahý důsledek prezidentského plebiscitu kritici spatřují i v Zemanově dalším vykročení mimo Ústavu, kdy dva měsíce odmítal vyhovět návrhu premiéra Andreje Babiše na odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Jenže i tady šlo o střet, který mohl ministerský předseda vyhrát, kdyby se odvážil pohrozit silnou ústavní zbraní, kompetenční žalobou na prezidenta, a v případě nezbytí ji i tasit.

Ostatně že to až tak nesouvisí s přímou volbou, jen dotvrzuje fakt, že stejně zpupně ze zachoval i Parlamentem zvolený Václav Klaus, když odmítl návrh premiéra Petra Nečase na odvolání ministra školství Josefa Dobeše. A stejně jako Babiš, i Nečas poníženě sklapl podpatky.

Z toho plyne jediné: Přímo zvolený prezident se může do libosti opájet pocitem, že disponuje silnějším mandátem. Ve skutečnosti ale máme dost ústavních pojistek, kterými ho lze zatlačit do ústavních mezí. Předpokládá to ovšem odhodlání je použít.

Druhý argument proti lidové volbě prezidenta nedávno připomněl v podcastu na webu Seznam Zprávy olomoucký politolog Tomáš Lebeda: „A co mi přijde jako úplně nejhorší produkt přímé volby, je to, že přímá volba je pravděpodobně hlavní příčinou obrovského rozdělení společnosti, kterého jsme v posledních deseti letech svědky,“ tvrdí.

Jenže ono „obrovské rozdělení společnosti“ začalo a zmohutnělo mnohem dříve než před deseti lety. Vždyť už první velká politická krize po pádu kabinetu Václava Klause koncem roku 1997 vyhloubila hluboké příkopy ve společnosti a vedla k neochotě naslouchat faktům a rozumu.

Vytváření atmosféry zrady, konspiračních teorií spiknutí, šíření mýtu politického mučedníka, hysterické mobilizace voličů proti smrtelným nepřátelům – to všechno už tehdy zamořilo politické a společenská klima.

A je nesmazatelně spojeno s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, jejichž čtyřletý mocenský kartel s krycím názvem opoziční smlouva byl monstrózním dezinformačním podvodem, který rozpoltil společnost a akceleroval narůstání frustrace a nenávisti. Což pak vydatně přiživoval Václav Klaus během svého následného prezidentství.

Hluboké rozdělení české společnosti tedy spadá daleko před uzákonění přímé volby, jejíž zavedení nakonec bylo bezprostřední reakcí na ostudnou frašku, v kterou se zvrhlo druhé zvolení Klause prezidentem v roce 2008.

A pokud dnes někdo volá po návratu k parlamentní volbě, měl by si připomenout všechny ty nekalé hry volebního maratónu, kdy během neustálých přestávek a přerušení podivní naháněči, kteří neměli na Hradě co pohledávat, pronásledovali poslance a senátory na chodbách a záchodcích, kdy někteří volitelé zničehonic onemocněli, zkolabovali nebo bez vysvětlení zmizeli z volebního sálu. To všechno vytvořilo atmosféru vydírání a korupce, po níž zesílilo volání po volbě prezidenta občany, jemuž se už politici neodvážili vzdorovat.

Samotné zvolení Miloše Zemana jistě bylo katastrofálním výsledkem první přímé volby, kterou ale nelze považovat za viníka prohry demokratů. Na triumfu „důchodce z Vysočiny“ se především podepsala nešťastná politika minulých vlád ODS i ČSSD, jež se nechaly zprivatizovat a zkorumpovat neprůhledným byznysem.

A druhé Zemanovo vítězství? Do značné míry bylo plodem jeho spojenectví s Andrejem Babišem. Právě tohle vypjatě populistické duo dotáhlo šířením nenávisti a podkopáním všech nároků na pravdivost rozštěpení společnosti až do dnešního povážlivého stavu.

Zkušenosti posledních let tak ukazují, že prohry demokratů v prezidentských kláních nevězí v přímé volbě. Ale v podcenění destruktivní síly populismu, který nelze porazit bez aktivizace uvědomělejší části občanské společnosti, k níž velmi přispívá právě prezidentský plebiscit.

Ale také bez pochopení liberálních kandidátů, že v pravý čas, který může nastat za jistých okolností i před prvním kolem volby, je třeba potlačit vlastní ambice a podpořit kandidáta s největšími šancemi porazit populistu.

Pokud tentokrát demokraté lépe nezvládnou tuhle disciplínu strategické spolupráce, mohou prohrát potřetí. Společně si pak mohou ulevit žehráním na přímou volbu.