Článek
Když dnes máme zhodnotit výsledek jediné ženy v letošním prezidentském pelotonu, jeví se těch necelých čtrnáct procent pro Danuši Nerudovou jako pořádný propadák. Koneckonců ona sama ještě po otevření volebních místnosti prohlásila, že za úspěch by považovala alespoň dvacet procent.
Ale i přesto, že nakonec „prezidentka Danuše“ skončila daleko blíže táboru jednociferných poražených a na hony vzdálená oběma pětatřicetiprocentním vítězům prvního kola, s určitým odstupem nevyzní její účast v kampani jako potupný veletrh marnosti. Naopak, její kandidatura se může ukázat jako úspěšná průkopnická mise na neprobádaných cestách.
Na poměry Česka, které na rozdíl od většiny okolních států ještě nemělo v čele země premiérku ani prezidentku, je těch čtrnáct procent pro Danuši Nerudovou průlomový výsledek. Tím spíš, když si připomeneme, že v desetileté historii přímé volby kandidovaly tři ženy: Táňa Fischerová, Zuzana Roithová a Jana Bobošíková. Přičemž ani jedna se nepřehoupla přes pět procent hlasů.
Hned od počátku své kandidatury byla Danuše Nerudová (spíš ale k vlastní škodě) srovnávána se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, která také jako ona začínala od nuly a fascinujícím způsobem se rovnou vyšvihla do prezidentského úřadu. Jenže takové srovnání kulhá na obě nohy.
Čaputové do značné míry prošlapala cestu prezidentská kandidátka a pozdější premiérka Iveta Radičová, která se v prvních přímých volbách na Slovensku probojovala do druhého kola se ziskem famózních 38 procent hlasů a ve finále prohrála s Ivanem Gašparovičem. Navíc volby na Slovensku v červnu 2019, které Čaputová vyhrála, probíhaly ve vybičované atmosféře politické a společenské krize po mafiánské vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.
Což nelze vůbec srovnat s Českem 2023, nad nímž se nevznáší přízrak politické vraždy, ale „jen“ přízrak možného vítězství oligarchického autokrata Andreje Babiše, který spolu s končícím prezidentem dokázal hluboce rozštěpit společnost.
V atmosféře planoucích vášní je pak ve stejné míře zásluhou Danuše Nerudové, jakož i Petra Pavla, že se nenechali vtáhnout do zničující války vůči sobě navzájem. Jakkoliv do ní byli zatlačováni nejen protivnou stranou, ale i některými zarputilci ve vlastních volebních táborech.
Pravda, Pavel s Nerudovou sice několikrát zkřížili kordy (bez toho by jejich kampaně působily nepřirozeně), ale své střety neprohlubovali do sebevražedného gardu. Značně tak zvýšili šanci, že stěžejní část voličů Danuše Nerudové (a také Pavla Fischera) nakonec i přes veškeré, často i respektu hodné výhrady k Petru Pavlovi podpoří těsného vítěze prvního kola ve finále. Čímž se v této chvíli jeví naděje na vítězství v táboře demokratů nejlépe od zavedení přímé volby, z níž už po dvakráte odešli s výpraskem.
Na druhé straně je nepochybné, že se Nerudová v průběhu kampaně dopustila chyb, které může přičíst jen sobě samé. Jestli něco rozhodlo o rychlém pádu jejích slibně se vyvíjejících preferencí, tak to hlavně byla její zpozdilá a až ublíženecká reakce na důvodné podezření, že se v době jejího rektorování na Mendelově univerzitě usnadňovala cesta k doktorátům zahraničním studentům.
Nerudová nejenže nechala celý problém několik dní bublat bez jakékoliv přesvědčivější reakce. Ale ještě mluvila takřka „pobabišovsku“ o tom, že kdyby nevstoupila do politiky, tak se z urychlených doktorátů nestane aféra, která má poškodit její pověst a vyřadit ji ze hry.
Nejen Nerudové, ale zřejmě ani jejímu mladému, v politických kampaních nezkušenému týmu hned nedošla zásadní věc: Ve vyhrocené volební kampani, v níž tři favorité bojují o nejvyšší post ve státě, může být i malé zaváhání osudným. I nepatrné škobrtnutí může způsobit neodvratné vypadnutí z finiše, kdy pak už jen platí okřídlené: Kdo chvíli stál, už stojí opodál.
První povolební komentář:
Danuše Nerudová ale i přes své přešlapy, kterým se zřejmě ani nemohla vyhnout, přece jen pootevřela stavidla hned ve dvou stále dost stojatých vodách české politiky.
Její kandidatura v dosud nebývalém měřítku ukázala, že i v Česku dozrává doba pro větší zastoupení žen na nejvyšších mocenských pozicích ve státě, včetně prezidentského úřadu.
Nerudová přitom ke genderové otázce přistoupila poměrně střízlivým způsobem. Sympaticky působilo, že se nestylizovala do role nějaké zapálené feministky. V četných rozhovorech v médiích i na volebních mítincích například jednoznačně odmítala jakékoliv kvóty pro ženy ve vedoucích funkcích. A spíš mluvila o rovnosti příležitostí, k nimž přirozeně patří i větší přítomnost žen ve veřejném prostoru.
Pravda, z role vypadla, když Petru Pavlovi vyčetla, že z ní dělá účetní, kteréžto „ponižování“ hned nadneseně pasovala na úděl žen v Česku. Což se ale s odstupem času spíš jeví jako zapomenutelný úlet, který v přijatelných mezích zpestřil souboj mezi oběma demokratickými kandidáty.
Každopádně o tom, že jinak uměřený přístup Nerudové k ženské otázce v kampani měl svůj dopad, svědčí například volební průzkum agentury Median, který v jednu chvíli zachytil, že Nerudovou podporuje více žen než Petra Pavla.
Danuše Nerudová, coby nejmladší kandidátka v prezidentské kampani, dost často opakovala, že se nevěnuje jenom mladší generaci. Přesto největším přínosem jejího účinkování v prezidentské volbě zřejmě bude, že více než kdo jiný ze současných politiků vzbudila pozornost mladé nastupující generace, která hledí především do budoucnosti. A pro kterou jsou témata jako klima, rovné příležitosti, otevřený přístup k menšinám včetně celého spektra sexuálních a genderových identit něčím normálním a samozřejmým.
Například podle volebního průzkumu společnosti Kantar ze začátku ledna měla Nerudová třiatřicetiprocentní podporu voličů ve věku 18 až 29 let - nejvyšší ze všech kandidátů. A solidní až pětadvacetiprocentní podpory dosahovala i mezi voliči ve věku 30 až 44 let.
To všechno samozřejmě nelze vnímat jako revoluční nástup nové politické generace, která se vehementně hlásí o slovo. Koneckonců Danuše Nerudová, která přes svou snahu rozhodit volební sítě doširoka byla vnímána především jako kandidátka mladé generace, svůj první politický boj prohrála.
Byl to však boj důstojný, nepostrádající energii, šťávu, nápaditost i úspěšnou snahu o moderní pojetí kampaně. V jednom okamžiku to dokonce vypadalo, že její dobytí Hradu nemusí být jen z říše snů. A právě to všechno víc než co jiného mohlo v části mladých lidí vzbudit zájem o politiku, kterou až dosud mnozí z nich okázale ignorovali.
A tím hlavním vkladem Danuše Nerudové do prezidentské kampaně bylo, že ohledala terén a na vlastní kůži okusila jeho záludnosti pro své případné následovníky a hlavně pro následovnice. A kdoví? Možná sama ušla první poznávací kroky na své další cestě k tomu, aby se nakonec skutečně stala „českou Čaputovou“.
