Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Inflace nám ozřejmuje, jak se protievropští kritici eura mýlili nebo klamali. Jenomže to víme pozdě, když na podmínky vstupu do eurozóny v žádném parametru nedosáhneme. Předjelo nás nejen Slovensko, ale také Chorvatsko. Obdobně je zjevné, jak se poslední dva prezidenti spletli v Rusku, nebo nás klamali, když adorovali Vladimíra Putina za jeho autentické tradiční hodnoty proti evropským liberálům, feministkám, klimatickým aktivistům a popíračům heterosexuálních základů tradiční rodiny. Miloš Zeman od Putina zběhl, aby nemusel z prezidentské funkce abdikovat a nést za své hrubé chyby odpovědnost. Václav Klaus v trapné póze setrvává.
Nevím, zda v otázce měny, Evropy, Ruska, války a míru, ale i popírání klimatické změny oba lhali, nebo se projevili jako nekompetentní. Faktem zůstává, že tak činili jako prezidenti tohoto státu, vědomě, dlouhodobě a v řadě oblastí, možná i cílevědomě, protože faktické informace indikující nesprávnost jejich pozic byly k dispozici u nás i v celém západním světě. Měli je k dispozici i z našich domácích a odborných zdrojů.
Fackovaní dějinami, inflací a probíhající krutou svévolnou válkou dnes ovšem nejsou jen oni, ale my všichni, občané tohoto státu, jehož realitu a jméno poslední dva prezidenti ovlivnili co do bezpečí, našich úspor i důvěry v konání ústavních činitelů. Oba bývalí premiéři, se zkušeností v řízení státu, obratní v maskování vlastních chyb i ztrát. Například z privatizace nebo machinací v obří deblokaci ruského dluhu nebo privatizaci bank. A není sporu, že jejich prezidentské období zůstalo nevyužité pro rozvoj země jako období stagnace a propadu důvěry v demokratickou a liberální společnost a politickou kulturu.
Václava Klause nám zvolili poslanci a senátoři. Někteří z jeho tehdejších voličů nás dokonce ještě dnes poučují o morálně problematické minulosti některých kandidátů, aniž by se omluvili za svou volbu Klause a její mizerné výsledky.
Miloše Zemana jsme si zvolili sami, a dvakrát. Jednou proti Karlu Schwarzenbergovi, označenému pomluvami za rakousko-německého („nečeského“) pokrytce. Mimo jiné i proto, že odmítl zalhat o Benešových dekretech v diskusi v ČT. Podruhé proti akademikovi Drahošovi, kterého Zemanova smečka vykreslila na billboardech jako exponenta migrantů, poté, co se do migrační fobie namočily všechny tehdejší parlamentní strany a třískaly z ní preference bez ohledu na důsledky. Drahoš ale byl ve skutečnosti zavržen jako reprezentant vzdělanosti, demokratického dialogu a kulturní argumentace. Vítězem byl politický suterén, Zeman, s explicitní podporou Andreje Babiše a jeho ANO 2011.
Klaus, zvolen podruhé, již měl za sebou partajní finanční skandály, pískající Evropský parlament, sérii mezinárodních trapasů a hulvátských výroků o Evropské unii. Před sebou měl chilské pero, amnestii, gradující podlézání v Kremlu i zřetelné odmítnutí Washingtonu Klause pozvat. I znovuzvolený Zeman měl již za sebou ostudu v NATO, čínského agenta s oficiální kanceláři na Hradě, podlézání komunistickému Pekingu a Huawei, nesplněné sliby o prověrkách spolupracovníků, urážky hendikepovaných dětí, romských žáků, rétorické přeřezávání ekologických aktivistek, vyzrazení částky za osvobození unesených spoluobčanek, útoky proti BIS a urážky spojeneckých diplomatů. Indikativní je ale celkové zaostání země patrné jak u eura, tak v energetice, obnovitelných zdrojích, v infrastruktuře, železnicích, informačních a komunikačních technologiích, ve školství a zdravotnictví.
Miloš Zeman ale, sobě vlastním jednoduchým způsobem, mířil k praktickým cílům v geopolitickém posunutí země, zejména v předání jaderné energetiky Rosatomu, celkovému posílení vlivu Ruska na náš vývoj, byť jen ve snaze prosadit u nás ruskou vakcínu výměnou za utajení ruského útoku ve Vrběticích, ale zásadně v oslabení naší obrany proti pronikání ruského vlivu do hospodářství. Posluhoval i premiérovi Babišovi a obchodním zájmům Agrofertu v Srbsku a jinde. Nebránil mu v zadlužování země, aktivně mu pomáhal proti euru jmenováním bankovní rady ČNB. Podporoval i jeho pokleslé protievropské spojenectví s Viktorem Orbánem. Také čínská inciativa nesla zřetelný rukopis obchodních zájmů jmenovité finanční skupiny, která si omotala prezidenta i politiku lidských práv kolem svých bankovních účtů.
Výčet debaklů posledních dvou prezidentů v období dvaceti let by mohl být ještě delší. Zásadní je však otázka, zda toho již opravdu nebylo pro tento zaostávající stát dost. Zda není čas přestat experimentovat s myšlenkou, že můžeme volit srdcem a nechat se vláčet volebními sliby, sympatiemi nebo zastrašováním? Zda není čas volit uvážlivě, podle zkušeností a výsledků dosavadní činnosti kandidátů? A s rozumem vzhledem k tomu, v jaké situaci se bezpečnostně, energeticky i globálně nacházíme, co nás opravdu čeká a na co se v jejich práci a výsledcích můžeme spolehnout a opřít?
Nebude to snadná volba, ale dřina. Před sebou máme zcela rozdílné tři osudy, zcela rozdílné výsledky dosavadní práce doma i na mezinárodní scéně a také tři různé osobnosti z hlediska schopnosti klidně kooperovat, s pokorou k veřejnému zájmu i službě, bez ohledu na vlastní prospěch nebo slávu, schopnost uznat chyby a poučit se, naslouchat a nejen povykovat.
Přijměme východisko, že budeme pracovat na svém rozhodnutí podle znalosti, a nikoli jen podle sympatií a příslibů. Jen v tom můžeme nebýt zklamáni nebo oklamáni, jako v případě posledních dvou dekád. Chce to rozhodovat se rozumem a neexperimentovat.
