Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
O prezidentských kandidátech víme čím dál víc věcí. Hlavně těch, které nepotřebujeme celkem k ničemu, tím méně k rozhodování ve volbách. Víme, že obmyšlený majitel několika obřích pekáren umí udělat vánočku, že bývalá rektorka univerzity má prima rodinu a někdejšímu vysokému představiteli NATO se dobře daří v lese ve flanelové košili.
Především prezidentství Miloše Zemana nám ale ukázalo, jak zásadní je otázka, na niž zatím odpovědi kandidátů zoufale chybí. Kdo v případě vítězství toho nebo onoho kandidáta reálně „obsadí“ Pražský hrad? Kdo se stane faktickým vládcem nad bezmála půlmiliardovou rozpočtovou kapitolou, která nese název Kancelář prezidenta republiky? Kdo bude „nový Mynář“, „nový Ovčáček“, nedejbože „nový Nejedlý“?
V této věci je zatím plně transparentní jen jediný kandidát, a tím je Andrej Babiš. Loajální spolupracovníky, jimiž je obklopen, za ta léta celkem známe, a tak nepřekvapí, že podle ankety serveru Aktuálně.cz by se kancléřkou měla stát schopná dlouholetá šéfka Babišova premiérského kabinetu a také někdejší pověřená ředitelka Úřadu vlády Tünde Bartha. Za mluvčího by si Babiš vzal Vladimíra Vořechovského, věrného mluvčího hnutí ANO a v době Babišova premiérství také vlády.
Jinak nevíme nic. A to je chyba. Možná ještě někdy za éry Václava Klause platilo, že jména hradních úředníků nejsou zase tak důležitá. Mluvčí Ladislav Jakl stejně jako kancléř Jiří Weigl a jeho zástupce Petr Hájek jistě měli své mouchy a někdy prazvláštní názory, nicméně při výkonu svých funkcí se dokázali udržet v mantinelech elementárního vkusu. Petr Hájek a jeho server Protiproud, pravda, svého času vévodili žebříčkům nejpitomějších konspiračních webů, ale této své zálibě Hájek plně propadl až po odchodu z prezidentské kanceláře.
O prezidentské kanceláři v éře Václava Havla, v jehož čele se střídaly osobnosti typu Karla Schwarzenberga, Luboše Dobrovského nebo Ivana Medka, snad ani není nutné v kategoriích důstojnosti a hladkého chodu úřadu nějak zásadně debatovat.
Prezidentská data na Seznam Zprávách:
Jenže tuhle „opominutelnost“ hradních úředníků úplně zrušila éra Miloše Zemana. Řádění kanceláře prezidenta pod vedením Vratislava Mynáře udělalo z otázky, kdo hradní úřad spravuje, otázku zásadního významu.
Byznys v Lánské oboře. Rituální pálení červených trenek. Nedůstojné spory o bezpečnostní opatření na Hradě. Nebetyčně trapná komunikace v době Zemanovy nemoci. Předcházející neschopnost stát churavému prezidentovi po boku a přesvědčit jej o nutnosti řešení evidentně se zhoršujících zdravotních problémů. Sestavování seznamů médií, na jejichž dotazy se neodpovídá. A v neposlední řadě absurdní divadlo kolem Mynářovy bezpečnostní prověrky, na jejímž získání měla záviset jeho funkce, ale nakonec se ukázalo, že nezávisí. To všechno bylo strašlivé a jasně to ukázalo, jak moc na osobě prezidentského kancléře záleží.
A to vůbec nemluvíme o fenoménu Martina Nejedlého, velkého přítele Vratislava Mynáře (a asi i prezidenta Zemana), muže s evidentní vazbou na ruský byznys, který bez jakékoli funkce získal na Hradě vlastní kancelář a základnu pro své byznysové aktivity. Tady by stačilo prosté ujištění, že žádný takový „neformální poradce“ se prostě v hradních zdech už nikdy neobjeví.
A asi není třeba nějak zásadně rozebírat ani kariéru Jiřího Ovčáčka a případnou návaznost nového mluvčího. Koneckonců může být, že osoba hradního mluvčího zajímá po otřesných zkušenostech posledních deseti let víc novináře než širokou veřejnost. Prezidentův mluvčí je beztak jen podřízeným šéfa prezidentské kanceláře.
Ale osobnost kancléře, ta je opravdu důležitá. Hned nadvakrát. Jak už jsme zmínili, kancléř sedí na 400milionovém rozpočtu, to je víc, než má k dispozici třeba antimonopolní nebo Národní bezpečnostní úřad. Co je ale ještě důležitější, osoba kancléře v mnoha ohledech spoluvytváří celkový obraz prezidentství i samotného prezidenta. Platilo to u Medka i u Weigla a stonásob to platilo u Mynáře. Každý kandidát, který se uchází o nejvyšší ústavní funkci, informaci o jménech možných adeptů na kancléřskou židli dluží.
Co rozhodne volby?
Dá se určitě pochopit, že se do toho nechce ani kandidátům, ani případným kancléřům. Není jistě příjemné veřejně se hlásit k ambicím, jejichž naplnění zcela závisí na volebním úspěchu někoho jiného. Prostě to nevypadá dobře. Stejně tak je jisté, že každý, kdo by se o kancléřský úřad pod tím kterým potenciálním prezidentem přihlásil, se okamžitě, ještě před volbami, stane předmětem zkoumání ze strany novinářů. Úděsná zkušenost z poslední doby velí vědět o prezidentském kancléři skoro stejně jako o prezidentovi samotném. Ani to není příjemné.
Jenže prezidentská kampaň prostě není a nemá být příjemná. Má přinést voličům informace, na kterých při rozhodování záleží. A jméno nejbližšího spolupracovníka a klíčového úředníka takovou informací je. Doufejme, že alespoň během horké fáze volební kampaně všichni kandidáti, kteří chtějí o prezidentském křesle vážně přemýšlet, tenhle dluh voličům splatí.
