Článek
Josef Středula, šéf odborů a prezidentský kandidát, právě prožívá dosud nejtěžší chvíle své kampaně. Ačkoli šel do volby jako „jediný autentický levicový kandidát“, zatím o tom nedokázal přesvědčit ani levicové voliče. A dokonce ani všechny členy odborové konfederace, které už osm let šéfuje.
Je to překvapení, protože ambiciózní Středula mířil do boje o Hrad s velkým očekáváním. Předpokládal, že se za ním sešikuje rozdrobená a oslabená levice, která po loňských sněmovních volbách zmizela z Parlamentu.
Zdálo se také, že odborový boss má docela slušné předpoklady k velkému cirkusu, který je spojen s přímou volbou hlavy státu přezdívanou „hledá se superstar“. Tedy že umí dělat nezbytný marketing i show – vzpomeňte na veleúspěšnou odborovou kampaň „Konec levné práce“. Nebo na odborářské sjezdy ve stylu velkých show s lasery a tancem, kde Středula s mikroportem za uchem a v košili s vyhrnutými rukávy energicky běhal po pódiu, jako když Elon Musk prezentuje novou raketu.
Dnes vidíme, že co stačilo k zazáření v odborářském světě, je zřejmě pro prezidentskou kandidaturu málo. Se sedmi procenty přízně se Josef Středula pohybuje v průzkumech až na pátém místě.
Největší ostuda je, že nesehnal takových 50 tisíc podpisů, kterým by bytelně věřil a předložil je sebevědomě Ministerstvu vnitra – a to chtěl být čistě občanským kandidátem. Aby to zachránil, odevzdal sice petiční archy s více než 60 tisíci podpisů, ale raději si na poslední chvíli o víkendu před podáním kandidatury vyprosil nominaci také od senátorů. Včetně těch vládních, čímž oslabil svou těžce budovanou pozici nekompromisního kritika zlé pravicové vlády.
Čtěte aktuální „prezidentské“ analýzy Seznam Zpráv
Ačkoli za sebou má odborovou konfederaci s 300 tisíci členy a podporu celostátní sítě sociálních demokratů, na věrohodné sehnání podpisů to stejně nestačilo. To je šokující. A má to jen dvě vysvětlení: buď mu ani jeho vlastní lidé a příznivci nechtěli z lenosti pomoci, anebo si ho prostě na Hradě nepřejí.
Tím ale výčet proher nekončí. Počátkem října proběhla zpackaná odborářská demonstrace na Václavském náměstí, na niž oproti 70tisícovému očekávání dorazilo pár tisíc lidí. Následně Středula ztratil podporu Miloše Zemana, který z „technických důvodů“ zrušil debatu o energiích na zámku v Lánech. Jejím cílem přitom bylo ukázat, že Středula řeší i jiná témata než jen věčný růst platů, a ještě k tomu má viditelnou záštitu končícího prezidenta.
Jenže Miloš Zeman, jak už dávno víme, nemilosrdně obětuje kohokoli, když se na šachovnici objeví silnější figura. Dnes podporuje Andreje Babiše.
A poslední rána přišla tento týden, když Středulu opustil i šéf jeho dosavadní kampaně Miroslav Sklenář.
Proč se skoro všechno pokazilo a předpoklady se alespoň zatím ani zdaleka nenaplnily? Důvodů je jistě víc. Možná Josef Středula působí až moc jako „salonní levičák“. Místo aby tvrdě tepal do vlády, snažil se vystupovat smířlivě a třeba výroky o zahraniční politice nebo vstřícností k Ukrajincům se posouval ke středu. Jako by si zakládal na tom, že musí být hlavně noblesní, čímž si „kavárnu“ stejně nezískal, zato ztratil „hospodu“.
Možná v debatách vystupuje moc přísně a s patosem, málokdy se usměje nebo zažertuje. Často používá zájmeno „já“. I když připusťme, že narcismus je základním předpokladem každé prezidentské kandidatury. Každopádně spojenci v Lidovém domě mu kvůli tomu přezdívají „Sebestředula“.
Možná odborový boss odrazuje také tím, jak se v debatách snaží oslnit chrlením čísel a faktů. Trochu to vypadá, jako by měl mindrák středoškoláka mezi vysokoškolsky vzdělanými soupeři, takže musí svůj hendikep dohnat tím, že ukáže, co všechno se naučil. Což je samozřejmě zbytečné a působí to strojově.
Ale ta nejdůležitější příčina, proč se Josefu Středulovi v prezidentském klání moc nedaří, bude jiná. Odborový boss je prostě typickým představitelem tradiční levice. Tedy politického proudu, který ať dělá, co dělá, poslední roky zažívá strmý pád, jak bolestně zjistily ČSSD i KSČM. Prostě představitelem něčeho, po čem dnes není poptávka.
Někdejší levicoví voliči samozřejmě nezmizeli. Ale nově si raději vystačí s ostrým protestem a příliš je neberou uhlazené řeči o sociálním smíru. Josef Středula tohle musel zjistit nejpozději na zmíněné říjnové odborářské demonstraci na Václavském náměstí. Přišly jen tisíce lidí, zatímco radikálové s nevalnou pověstí dokázali tamtéž dostat desetitisíce stoupenců.
