Článek
Volební hesla pročítá málokdo, ještě méně je těch, kdo vnímají jejich význam, a za dlouhých večerů nad ním nehloubá už skoro nikdo. Bývá to nosič emocí „na první dobrou“, nic víc, nic míň. Také proto jsou politické slogany (a retuší omládlé tváře) čím dál méně rozeznatelné od reklam na pojištění, nemovitosti a spotřební zboží. „Bojuji za nižší náklady Pražanů“ je de facto totéž jako „S námi ušetříte“.
Stále oblíbenější jsou instantní apely typu „Spolu něco“ nebo „Volte naše“. Do toho se skutečně s elektronickou tužkou, rozebírající věrohodnost nebo věrolomnost obsahové podstaty, nezavrtáte, protože to nejde. Tím pádem na obsahu přestává záležet, k čemuž by správný marketingový cynik dodal: a tak to má být.
Petr Pavel, nováček volebních kampaní a momentální sázkový favorit prezidentských voleb, je ale přece jen speciální případ. V úterý se představil erbovním mottem: „Vraťme Česku řád a klid“. A než se – jako každé jiné politické heslo – okouká a vybledne, řeší se, co tím chce kandidát říci a do jakých voličů se tak strefí, nebo ne. Že nad výběrem „řádu“ a „klidu“ bylo zevrubně přemýšleno předem, nepochybujme. A teď je to venku a něco to vyvolává.
Řád a klid mají v Pavlově hesle jednu možná nechtěnou kvalitu – předem totiž vylučují propojení se slovesem „bojovat“, nebo dokonce „rvát se“ (do roztrhání těla). „Boj za klid“ by byl protimluv. A v případě kandidáta-generála je asi taktické se slovem „boj“ šetřit. Kromě toho, bojování proti i za (od daní přes náklady Pražanů po Apple Store pro naše lidi) bylo v politických komunikacích otřískáno a vyprázdněno již dostatečně.
„Řád a klid“ by byly podle Pavla odpovědí na to, že nás „trápí chaos, nejistota a strach z toho, co přijde“. Vědomé i podvědomé obavy spousty lidí se podtrhávají soudobými událostmi. Poptávka po „zachování klidu“ (ve smyslu zabezpečení klidu zvenčí, i ve smyslu touhy po vnitřním klidu jednotlivce) se ještě zvýšila. Jakkoli si různí voliči mohou pod „klidem“ představit diametrálně odlišnou praxi, stejně jako značně různorodé cesty, jak k němu dospět a jak o něj pečovat.
„Řád a klid“ jsou době adekvátní, univerzální ambice – potíž je v tom, že snad až moc. Vždyť by si je, po ne moc velkém jazykovém vyladění, dokázal dát na plakát v podstatě každý. A když ne rovnou, tak naruby, jako varování před „chaosem“, který politik „zastaví“ a „zabrání mu“. Ať už jde o údajný chaos v dopravě, nebo méně údajnější pocit chaosu tohoto světa – dělat z politika maják v rozbouřeném moři je dnes nejčastější „myšlenka“ politických kampaní. I kdyby byla hladina rovná jako zrcadlo.
Zřejmou nevýhodou politického slibu „klidu“ je historická zátěž. S devizou „klidu“, a zejména „klidu na práci“ v různých obměnách pracovala protektorátní i komunistická moc. Obyvatelstvo mělo „zachovat klid“, když do země vtrhly okupační armády (1939, 1968). „Klid“ jako protiklad „chaosu“ či „rozvratu“ se stal pilířem normalizační ideologie. „Klid ve společnosti“ se dá snadno propojit s šedí, letargií, lhostejností, stagnací. Máme i zdrobnělinu „klídek“: nechcete to někdo do kampaně? Větu „To chce klid“ Švejk v románu neříká, ale národní kýč mu ji připsal – a to je varovná zpráva.
S žádanými komoditami řádu a klidu musí solidní politici nakládat obezřetně – tím spíš, když je řeč o volbách hlavy státu, spojovaných s očekávaným krupobitím hodnot. Abstraktní kvality se při nezodpovědném používání lehce mění v konkrétní omyly.
„Klid“ při bližším zkoumání – za dlouhých podzimních večerů – může navozovat až představu domácí, bačkorové pohody. To jeho kolega „řád“ – v generálově hesle logicky zařazený jako první, výchozí – je od pohledu aktivnější a spoustou významů a konotací až provokuje, něco si pod ním představit. Dokud politik na billboardech neohlašuje místo řádu pořádek, případně nezačne blábolit něco ve smyslu, že řádný občan se nemá čeho bát, může volič tuhle hru hrát celkem bez obav.
Řád mají v popisu práce filozofové (od antiky po Havla) i autoři požárních, školních, správních, návštěvních a kariérních řádů. Existuje – na to vemte jed – vyšší řád bytí i jízdní řád 2021/2022. Mít, respektive hledat ve věcech řád je důležité, stejně jako rozlišovat řád od pořádku (pověstná pořádkumilovnost Václava Havla myslím propojením obojího nebyla). Nezaměňovat jedno za druhé – ani jednací řád za zasedací pořádek – je úkol pro politiky i voliče, měli by na něm spolupracovat.
Bez řádu se neobejde biologie, Jediové ani 28. říjen. Bude na něj hezky pršet i na volebních plakátech.
