Článek
Když teď senátor Pavel Fischer naostro vyhlásil svou prezidentskou kandidaturu, o jednom netřeba pochybovat. K dosavadním již potvrzeným uchazečům o Hrad přibyl kandidát zdaleka nejpolitičtějšího kalibru.
Nelze přehlédnout jeho zkušenosti z působení ve službách prezidenta Havla, z velvyslaneckých misí ve Francii a Maroku, z první kandidatury na prezidenta v roce 2017 a nakonec i z posledních let práce v čele senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. To všechno z něj bezesporu činí figuru vybavenou podstatnými předpoklady pro prezidentský úřad.
Fischer zvlášť ve své senátorské roli cílevědomě burcuje k obraně před bezpečnostními riziky a válečným ohrožením ze strany Ruska i před imperiálními ambicemi Číny. Důsledně poukazuje na likvidaci lidských práv v obou diktaturách.
Tím spíš je nepochopitelné, že tenhle politický harcovník dokázal svou prezidentskou kandidaturu znehodnotit dřív, než skutečně začala. A učinit nás užaslými svědky toho, jak se protřelý bojovník proti dezinformacím znemožňuje výroky na adresu sexuálních menšin, odporujícími zdravému rozumu.
Mám samozřejmě na mysli Fischerův rozhovor z minulé středy v Deníku N, v němž rozvíjí šokující úvahy o tom, že zastánci legalizace manželství homosexuálních a lesbických párů posilují nebezpečí, že „děti se budou shánět na trhu a že se s nimi bude obchodovat“. Už samotná argumentační konstrukce, v níž Fischer spojil existenci stejnopohlavních svazků s obchodem s dětmi, pod nímž si můžeme představit i oběti pedofilů nebo prostituce, je dost obludná. Fischer tak vlastně předem kriminalizuje gaye a lesby, zlovolným podsouváním zločineckých úmyslů.
Přitom v interview nemluví o tom, že náhradní mateřství u nás v rámci legálních programů asistované reprodukce běžně využívají heterosexuální páry, pokud například matka nemůže dítě donosit.
Pak ovšem neexistuje jediný racionální důvod, proč to samé neumožnit homosexuálním párům. Pokud ovšem nechceme sexuálním menšinám upírat základní lidská práva, jimž se těší každý občan demokratické země. A k nim bezesporu patří i právo na manželství včetně možnosti adoptovat potomstvo, dědit po partnerovi a podobně.
Obávám se, že právě tyhle samozřejmosti z nepochopitelných důvodů zpochybňuje jinak zásadový zastánce lidských práv Pavel Fischer. A bohužel tak nečiní na veřejnosti poprvé. Už v minulé prezidentské kampani šokoval svým vystoupením na debatě s občany v Katolickém domě v Blansku, kde prohlásil, že by nejmenoval homosexuála ústavním soudcem.
Tehdy se omluvil veřejnosti s tím, že to bylo nešťastné uřeknutí, a doplnil: „Rozhodně nehodlám diskriminovat žádnou skupinu občanů pro její původ či způsob života, to jsem ostatně nikdy nedělal a jako prezident dělat nebudu.“
Dalo by se čekat, že Pavel Fischer se po takové zkušenosti během následujících pěti let přece jen posune dál. Například do polohy jakéhosi konzervativce v liberálním hávu, který svůj nesouhlas s postavením homosexuálních a lesbických svazků naroveň manželství jednoduše zdůvodní hodnotovými a náboženskými důvody. A jedním dechem dodá, že je samozřejmě připraven podrobit se demokratické vůli většiny.
Jestliže ale v rozhovoru pro Deník N Pavel Fischer znovu zabředl do zkratkovitých a nepřijatelných bludů vůči sexuálním menšinám, pak to spíš napovídá tomu, že chtěl v předvečer svého vstupu do prezidentských voleb zalovit v kalných vodách. A za situace, kdy do kampaně vstupuje pozdě a zatím spíš se skrovnými preferencemi, se rozhodl vyjít vstříc předsudkům netolerantních, až homofobních voličů.
Na tom nic nemění fakt, že na včerejším vyhlášení prezidentské kandidatury Fischer na přímý dotaz, zda by podepsal zákon o stejnopohlavním manželství, odpověděl: „Bude-li mít za sebou robustní podporu parlamentu a bude-li v souladu s právními a ústavními pravidly, tak bych ho podepsal.“ Proč ale Fischer mluví o robustní podpoře parlamentu? Co když zákon projde jen těsnou většinou? Chce snad naznačit, že by v takovém případě uvažoval jinak?
Je to bezesporu tragický paradox, že jen pár hodin poté, co v Deníku N vyšel rozhovor s Pavlem Fischerem, zavraždil v Bratislavě homofob a antisemita dva mladé muže jen proto, že byli gayové. Samozřejmě nelze podezírat Fischera, že by pro tenhle odporný čin měl byť jen zlomek porozumění.
Nicméně i pro něj, stejně jako pro všechny politiky, je bratislavská hrůza mementem, že – jak po vraždě řekla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová – slova jsou i zbraně. A jak upozorňují sociologové, i kultivovaná demagogie zůstává hrou s ohněm v prostředí, kde doutná nenávist, přičinlivě přiživovaná extremisty a xenofoby všeho druhu.
Pavel Fischer si jistě uvědomuje, že se ocitl až příliš blízko prostoru zloby a nenávisti. Že se jeho absurdní úvahy o homosexuálech a obchodu s dětmi, škodolibě citované dezinformačními weby, posunuly do poloh, do kterých se dostat nechtěl.
O tom nakonec svědčí i jeho prohlášení po vražedném útoku před gay barem, v němž ubezpečuje veřejnost: „Já fobií netrpím a nenávist není můj program, to naprosto odmítám. Na druhou stranu přišly z Bratislavy hrozivé zprávy, které mě úplně vyděsily, o střelbě, o násilí v baru LGBT. A to je věc, která je potřeba, aby se pojmenovala.“
Jistě, jedna věc je pojmenovat a odsoudit hrůzný čin. Zásadním posláním prezidenta je ale zužovat právě ten prostor nenávisti a zášti vůči sexuální minoritě, který živí nezodpovědní a bezskrupulózní politici.
Úlohou hlavy státu v takových tragických okamžicích je kráčet v čele smutečního průvodu s duhovou stužkou na hrudi, obejmout LGBTQ+ bližního. Přímočaře promlouvat na náměstí o tom, že jsou cenní pro naši společnost a musí mít rovná práva, jimž se těší většinová část společnosti.
To všechno jsme nyní viděli v impozantní míře u slovenské prezidentky. Ale nějak si nelze představit v takové roli zrovna prezidentského kandidáta Pavla Fischera. A pokud do ní dorůst nedokáže? Pak nebude žádným neštěstím, když se pan Fischer po případném druhém neúspěchu v prezidentské volbě dál bude držet svého senátního kopyta.
