Článek
Je prima, že se startovní pole prezidentského závodu začíná pomalu vyjasňovat. Vedle zcela exotických kandidátů se začínají do klání oficiálně hlásit i lidé, které by bylo možné v tuto chvíli označit dejme tomu za středně těžké váhy. Tedy lidé s jistým veřejným postavením, vlivem a známostí, byť ne třeba úplně všeobecnou.
Po Josefu Středulovi jde především o Danuši Nerudovou.
Zanedbat ale nelze ani europoslance Hynka Blaška, který oznámil svou kandidaturu bez oficiálně potvrzené vazby na SPD. Blaško se před volbami do Evropského parlamentu v roce 2019 stal miláčkem dezinformačních webů a projektů typu Aeronet či Raptor TV. Díky jejich podpoře získal nakonec přes 47 tisíc preferenčních hlasů, což jej v eurovolbách vystřelilo z nevolitelného osmého místa kandidátky SPD do čela a do Štrasburku. Prezidentské volby s řádově vyšší volební účastí jsou sice v tomto ohledu jiný sport, nicméně Blaškova sólo akce může vyvolat zajímavé vlny přinejmenším v oné protisystémové, ostře protievropské části voličského rybníka.
Čerstvě oznámená kandidatura Danuše Nerudové může mít, podobně jako ta Středulova, ještě širší význam. Přes počáteční komunikační nešikovnosti okolo sponzorů a spolupracovníků je nutné říci, že profesorka, daňová expertka, bývalá rektorka a někdejší šéfka důchodové komise vytvořené minulou vládou má dostatek kvalifikace na to, aby ve startovním poli nebyla jen do počtu nebo pro pobavení.
Úvodní věta jejího propagačního videa „Někteří z vás mě možná neznají“ sice nepůsobí kdovíjak sebevědomě. Může dokonce trochu upomínat na knihy Terryho Pratchetta, zejména na postavu barbara Nijela, jehož bojový pokřik byl „Ehm… promiňte“. Od Nerudové a jejího týmu jde ale o realistický odhad toho, co je pro začátek její kampaně zcela zásadní – totiž dostat její jméno do širšího povědomí než je to, které sdílí pražský Twitter. Ten sice umí vytvořit iluzi vlivnosti a vybudovat okolo jedince výraznou souhlasící komunitu (zejména při zdatnější práci s blokováním účtů), ale vyhrát volby na rozdíl od Aeronetu nikomu neumí, a to ani ty evropské. Natož prezidentské.
Nerudová samozřejmě není jen osobností sociálních sítí. Má své jméno v akademické sféře stejně jako mezi bedlivějšími pozorovateli politiky, kterým není lhostejná například reforma důchodů. Působila v čele Komise pro spravedlivé důchody, do jejíhož čela dosadila Nerudovou její vrstevnice a někdejší ministryně práce Jana Maláčová. Komise navíc navzdory silné nevůli premiéra Andreje Babiše nakonec dospěla k jakýms takýms závěrům, na nichž lze stavět další úvahy o budoucnosti českých penzí. To si může Nerudová připsat jako konkrétní politický úspěch, pokud by jí někdo chtěl (nikoli zcela neprávem) vyčítat nedostatek zkušeností s každodenní politikou.
Čerstvá adeptka na prezidentskou kandidaturu se také pravidelně objevuje v různých žebříčcích vlivných, až nejvlivnějších českých žen, ať už je sestavuje časopis Forbes, anebo třeba projekt #FinŽeny.
Ani to všechno ale v systému přímé volby nestačí. Nerudová prostě není široce známou osobností, a pokud si chce otevřít šance na důstojnou účast v prezidentském klání, musí se jí stát. A musí to udělat rozumně, uvěřitelně a využít k tomu především čas, kdy s oficiálním vstupem do boje váhají nejtěžší váhy, jimiž jsou dnes podle všech ukazatelů (sázkové kurzy, sporadické průzkumy) pořád Andrej Babiš a Petr Pavel. Protože až veřejný prostor zalehnou jejich oficiální kampaně, bude v něm mnohem těsněji.
Příznivci a podporovatelé Danuše Nerudové hodně sázejí na jakýsi „faktor Čaputová“. Tedy na to, že mnoho Čechů, kteří dnes obdivně vzhlížejí ke slovenské hlavě státu, bude emočně tíhnout k možnosti pořídit si také mladou, inteligentní, sympatickou a blonďatou prezidentku. Prezidentská volba je ale složitější mechanismus. Je dobré si vzpomenout, že samotná Čaputová se dostala do Grasalkovičova paláce díky – v Česku poněkud pozapomenutému – „faktoru Mistrík“. O její výhře nakonec rozhodlo především to, že vědec Robert Mistrík, jeden ze silných favoritů slovenského prezidentského závodu, tři týdny před volbami odstoupil z klání a jasným slovem nasměroval své příznivce právě k Čaputové.
Je dost pravděpodobné, že právě na Mistríkovo jméno si v Česku s blížícími se prezidentskými volbami ještě párkrát vzpomeneme. Zvláště až se vyrojí ještě několik vážných adeptů a objeví se úvahy o tříštění hlasů různých voličských skupin. Před každým z kandidátů je kopec práce a rozhodnuto není nic.
