Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Soud s Andrejem Babišem v kauze Čapí hnízdo vrcholí – zatím nepravomocným – osvobozujícím rozsudkem. Je to jistě dobrá zpráva o nezávislosti českých soudů. Vyhnuly se jak Babišovu nevybíravému tlaku, tak i velké společenské poptávce, která si žádala potrestání bývalého premiéra.
Babišovy stížnosti na „politický proces“, v němž se ho jeho konkurenti snaží odstranit z politiky a manipulují pro to celou justici, se ukázaly jako vymyšlené. Ačkoli je zřejmé, že soudí-li soud kohokoli, dělá to jako zástupce a mediátor společnosti, tedy zástupce „polis“. Politický ve smyslu společenský je v tomto smyslu tedy každý soudní proces, ať už je veden s politikem nebo s kýmkoliv jiným. Proto všecho to „Jménem republiky“ a „Lid versus…“.
Rozhodnutí soudu ovšem přináší pozoruhodný právní paradox, který byl probírán už mnohokrát nejen v odborné a popularizační literatuře, ale také v popkultuře, zejména v dramatech a thrillerech ze soudních síní. Paradox tkví v tom, že celý soudní proces poměrně přesně popíše nekalé jednání, jeho metody i strukturu.
V případě Andreje Babiše popisuje jednání podvodné, soudce však má příliš pochybností na to, aby toto jednání označil za trestný čin. Skutek se zjevně opravdu stal, nicméně nebyla, jak říkají právníci, naplněna skutková podstata trestného činu, tudíž není možné ani potvrdit vinu, ani vynést trest.
Narážíme tu na limity právního systému, který je schopen soudit jenom to jednání, které umí přesně a jasně vymezit v rámci dané taxonomie zakázaných (trestných) činů. Všechno ostatní je mimo jeho dosah, i kdyby v celé společnosti panovalo přesvědčení, že se věci mají jinak a že čin, k němuž došlo, má být potrestán.
Soud vynesl rozsudek podle práva. Spravedlnost, o níž tak rádi hovoříme, má ale mnohem širší pole působnosti, které právní rozhodnutí přesahuje. To je také důvod, proč se dnes tolik lidí nad rozhodnutím soudu v Babišově případu pozastavuje.
Z hlediska spravedlnosti, která zahrnuje i společenské morální normy a jistě předporozumění společnosti ve vztahu k nejobecnějším zákonům, se případ jeví úplně jinak, než řekl soud. Jestliže něco vypadá, rozvíjí se a realizuje se jako podvod, pak je to podvod, zní základní úvaha, s níž se dá jen těžko pohnout.
Soudní rozsudek potvrdil presumpci trestní neviny, na kterou se odvolával Andrej Babiš („nic nezákonného jsem neudělal“). Přesně podle staré zásady „in dubio pro reo“, tedy má-li soudce pochybnosti o vině, pak musí rozhodovat ve prospěch obviněného.
Verdikt však neodstranil presumpci politické viny, s níž si velká část veřejnosti spojuje hraniční jednání zástupců lidu. Dalo by se dokonce říct, že soud během dokazování potvrdil všechna podezření, která ve vztahu k legalizaci dotace existovala. Babiš byl trestněprávně očištěn, přestože pochybnosti o jeho morálně politickém hazardu se naopak staly jistotou.
Morální a politická vina ale patří k jinému soudu, který, jak se ze zvyku říká, buď vůbec není z tohoto světa, anebo se přinejmenším odehrává mimo soudní síně. Vina morální se vrací jako boží trest či výčitky svědomí. Politickou vinu pak nelze soudit jinde než v politickém prostředí, tam, kde se vykonává a distribuuje moc, tam kde se moc rodí a předává, ve veřejném prostoru, ve volebních místnostech.
Právu bylo zřejmě učiněno zadost. Spravedlnosti může být učiněno zadost jedině tím, že Babiš ztratí loajalitu a důvěru svých voličů, kteří přijdou na to, že rozdíl mezi odsouzeným podvodem a „pouze“ předvedeným podvodem je sice z hlediska práva zásadní, z pohledu politického rozumu však téměř neviditelný.
Důvěra je jemná, křehká věc. Bohužel vlastní iluze o správném světě umírají skoro poslední, naštěstí přece jen o trochu dříve než naděje.
