Článek
Andrej Babiš se opět osvědčil v roli hlavního klauna české politické scény. Pro pobavení davů v rámci předvolební kampaně vydal tentokrát před dětmi ve škole svůj předvolební počet o vlastní nevědomosti. Nejde ani tak o „planetu“ Měsíc, mléko z kravských žaludků či neznalost Švejka, jakkoliv právě tento symbol češství by spolu s nápisem „Národ sobě“ nad oponou pražského Národního divadla uchazeč o křeslo českého prezidenta asi znát měl.
Nestrašlivější je samozřejmost, s jakou Babiš svou ignoranci vystavuje, když se nedotčen znalostmi běžného českého občana uchází o právo tyto občany zastupovat.
Není vždy ostuda nevědět, respektive říkat, že nevím, co vědí i děti na základní škole. Je ostuda se za své nevědění nestydět, a ještě ho vystavovat na odiv, později pak banalizovat a posouvat jeho význam s tím, že se všechno doučíte, že všechno doženete; znáte to, přece, co všechno v normálním životě ze školy zapomeneme… Nakonec: učí se tam pro život tolik zbytečných věcí…
Lidé kolem expremiéra postavili kariéru politika-nepolitika Andreje Babiše na otáčení (spinu) událostí, které by ho jinak ničily, a na tom, že i negativní reklama je lepší, než když se o vás nikde nemluví. Skandál ignorance je v tomto duchu perfektním šiřitelem zprávy o existenci Andreje Babiše, jehož bytostná nevědomost a přehlížení kulturního základu společnosti nakonec musí v lidech nějak rezonovat.
Babišovi příznivci shazují samu podstatu zoufalého nevědění expremiéra, bůhví jak to s těmi „chytáky“ bylo nahrané. Ostatní Babišovu ignoranci společnosti a jejích kulturních základů rozmělní v nesmyslných debatách o elitářství vzdělanců a o biflování českých dětí, které pak jako automaty na data trapně zkoušejí premiéra.
Jako by snad nějaké znalosti, schopnosti a dovednosti bylo možné získat bez intenzivní práce (!) paměti, která je nazývaná tak ohyzdně memorování či biflování. Naučte se cizí jazyk či matematiku bez memorování, zkuste rozumět poezii, aniž byste si kdy zapamatovali jedinou báseň. Zkuste diskutovat o fyzice, aniž znáte jediný fyzikální zákon či pravidlo…
Únos debaty od politického ignoranta k neutěšenému stavu českého školství je typickou ukázkou Babišovy práce se spinem. Běží to už dávno samo, žádný tým ji nemusí řídit, taková je roztříštěná podstata veřejné debaty zejména na sociálních sítích, kdy si pro vlastní pozornost každý z události utrhne to, co potřebuje, to, na čem sám pracuje, co si sám myslí. Krade se Babišův magnetismus vůči jeho publiku, přičemž problém ignorance politika, který se chce alespoň rétoricky starat o druhé lidi a chápat celek společnosti, jako problém zmizí v sérii debat o údajné neschopnosti efektivně se učit věcem, které potřebujeme pro život. Lidé, kteří si něco ze školy pamatují, jsou najednou jakože elitáři, kteří se povyšují nad ostatní…
Jistě, že o Švejkovi ani o Národním divadle čistě kvůli své obživě obvykle nemusíte vědět vůbec nic. Chcete-li být ale platným členem českého politického společenství, které v Ústavě občanům připisuje „odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“, nemůžete tuto kulturu jednoduše ignorovat. Zejména ne lidé, kteří chtějí vládnout, případně ti, kdo si z náhle oživené a objevené národní hrdosti věší na autech, doma či na profilech sociálních sítí české vlajky.
Moderní společnosti výkonu, v nichž chtě nechtě žijeme, pervertovaly vědění do nástroje, který vede k bohatství. Vzdělání se hodí, protože se dá zpeněžit. Vědění jako moc a peníze se dnes promítá do všeho, co ve veřejném prostoru sledujeme, až se zapomnělo na vědění samo. Na radost z poznání a jeho polidšťující, humanizující a osvobozující roli, na jeho hodnotu o sobě.
Proto také známý rakouský filosof Konrad Paul Liessmann napsal svou populární knihu Teorie nevzdělanosti, v níž dokládá rozpad tradičního vědění do účelových baterií vědomostí, které vás dostanou k lepší práci (v 70. letech minulého století už ekonomizaci vědění popsal Jean-Francois Lyotard), přičemž poznání a jeho neekonomické souvislosti nikoho nezajímají. Radikální ekonomizace vědění se nakonec stala tím, co vedlo k nenávisti vůči vědění, a to ze strany některých z těch, kteří k tomu zdroji, k tomuto kapitálu nemohli z finančních, rodinných, talentových či kulturních důvodů dojít. Proto také tak snadno mohla vzniknout nenávist k těm, kdo se ke vzdělání dostanou, protože tito obránci vzdělanostního kapitálu vytvořili „třídu vědoucích“, která pronikla do nejvyšších pater společnosti a tvoří onu proklínanou elitu, i když i to je v Česku pomýlené.
Pravicový populismus posledních deseti let je nesen nenávistí vůči vědění, systematickou obhajobou nevědění, „čisté mysli“, protože život je přece jinde než ve vědění, jak vám naopak tvrdili levicoví liberálové a jejich ideologie vzdělanostní společnosti 21. století, vytvářející kastu „vychytralých“. Ve jménu návratu ke zdravému rozumu, který se v Trumpově či Babišově verzi podobá čirému ignorantství, se přehlíží věda a vzdělání, jako by moderní přetechnologizovaná společnost mohla fungovat na základě atavistických modelů a postupů minulých století. Může: ale vždy to bude katastrofa. Konec osobní kultivace a hrdost na nevědění je vlastně pokusem smazat vzdělanostní handicap, který byl brzdou sociální prostupnosti.
Jinak řečeno: i omezený a nevzdělaný, samolibý ignorant může být prezidentem Spojených států nebo České republiky. Otázkou je, zda to jako společnost chceme a budeme tolerovat, nebo dokonce nad tím jásat.
Prezident Miloš Zeman, který využíval vědění velmi sebestředně a nepokorně, přičemž se ukázaly jeho osobní radikální limity poznání, s tím v posledních pěti letech začal, Andrej Babiš by v tom, zdá se, chtěl pokračovat.
„Ne nevědomost, ale neznalost nevědomosti je smrt poznání,“ soudil britský matematik a filosof Whitehead, který tím vlastně vymezuje slova jako „sebereflexe“ či „pokora“, u našich prezidentů v posledních dvaceti letech zcela absentující. „Nevědomost je síla,“ píše ve svém nejslavnějším románu 1984 jiný Angličan George Orwell, když vykresluje novou totalitu, k níž se svět v konfliktu impérií dopracoval. Nechceme vědět, protože sami dobře víme, máme přece vlastní rozum a osobní zkušenost. Právo nevědět o ničem nic se stalo novodobým lidským právem, které přesto zachovává jinou pravomoc, totiž rozhodovat o věcech veřejných, na něž prý stačí zdravý selský rozum.
„Zdravý rozum,“ píše René Descartes už v 17. století, „je patrně ta nejlépe rozdělená věc na světě, neboť každý si myslí, že jej má dost, a ani ti, kdo jsou v jiných věcech nejvíce nenasytní, vůbec netouží mít jej víc, než mají.“ Jemná descarteovská ironie naznačuje, že cesta ke společnosti sebeuspokojených ignorantů je vždy, tedy i dnes, do široka otevřená. Doufejme, že nikoli s Babišem jako králem Ubu v čele.
