Článek
Oprávněný rozruch, dokonce mezinárodního rozsahu, vyvolalo po nedělní prezidentské debatě na České televizi kličkování Andreje Babiše kolem otázky, zda by Česko mělo vyslat vojáky na pomoc členům NATO v případě jejich napadení.
Tady je dobré si připomenout, kvůli všem příštím pokusům tvrdit, že byl Babiš špatně pochopen nebo že se výroky vytrhávají z kontextu, co v debatě moderované Martinem Řezníčkem zaznělo. Bylo to takhle:
Řezníček: „Pane Babiši, má Česko poslat vojáky do otevřeného konfliktu v případě útoku na Polsko nebo pobaltské státy?“
Babiš: „Kam myslíte? Do války? Určitě ne.“
Řezníček: „Do otevřeného konfliktu v případě napadení.“
Babiš: „A proč bychom měli mít otevřený konflikt?“
Řezníček: „Pokud by nastal…“
Babiš: „Já chci mír.“
Řezníček: „…vy byste byl vrchním velitelem ozbrojených sil. A moje otázka zní, pokud by bylo napadeno Polsko nebo pobaltské státy, zda bychom měli plnit svoje spojenecké závazky a poslat tam vojáky například.“
Babiš:„Ne, určitě ne. A já si myslím, že je potřeba mluvit o míru.“
(…)
Řezníček: „Takže odpověď na otázku je ne.“
Babiš:„Ne, určitě ne, já chci mír. Já nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války.“
Bylo to celé ještě o něco nepřehlednější, jak je patrné ze záznamu i přepisu celé debaty. Nicméně je zjevné, že Babiš otázku nakonec pochopil a jeho odpověď byla zcela vědomá. Důležité je, proč zazněla.
Politici hnutí ANO včetně Andreje Babiše se rádi posmívají vládě Petra Fialy za to, že „vysílá signály“, místo aby konala. Otevřené odmítnutí spojeneckého závazku plynoucího z členství v NATO a pátého článku Washingtonské smlouvy ale není ničím jiným než vysláním signálu. Dokonce se to oněm kritizovaným vládním signálům podobá i proto, že za Babišovým sdělením není žádný skutečný obsah.
Ošklivě řečeno, Andrej Babiš lže. Podíváme-li se na dosavadní působení Andreje Babiše v politice, jeví se jako velmi nepravděpodobné, že by v pozici vrchního velitele ozbrojených sil blokoval vyslání českých vojáků na pomoc spojencům. A podotkněme, že vojáků profesionálních, vycvičených a připravených. A že strašení řečmi o „dětech našich žen“ jsou už úplné bláboly.
Když se Andrej Babiš v premiérské pozici dostal pod geopolitický tlak, nakonec se vždy rozhodl správně. Nikdy neblokoval vysílání vojáků (nepochybně též „dětí našich žen“) na zahraniční mise české armády, zvyšoval obranný rozpočet a patrně nejvážnější zkouška, tedy kauza Vrbětice, vyústila v bezprecedentní vyčištění ruské ambasády od špionů.
Rétoricky Babiš často nepříliš důstojně kličkoval, snažil se i ve vrbětické kauze držet dobré vztahy s otevřeně proruským Milošem Zemanem, ale když došlo na reálná rozhodnutí, nikdy se prozápadnímu směřování země nezpronevěřil. Buď to bylo z vnitřního přesvědčení, nebo proto, že na Západě leží velká část jeho obchodních zájmů, to je celkem fuk.
Jenže teď je před volbami. Andrej Babiš má kromě odrazení voličů Petra Pavla od účasti ve druhém kole jedinou šanci, jak se dostat na Pražský hrad – sehnat nějaké další voliče. A ne málo. Proto si u stalinisty a autentického vítače sovětských okupačních vojsk Josefa Skály vyprosil podporu tvrdého jádra komunistické strany. Proto ve svém domě v Průhonicích hostil pár hodin po skončení prvního kola spolujezdce Nočních vlků Jaroslava Foldynu z SPD.
Babišův okázalý pacifismus je pečlivě hraná předvolební póza nejen pro voliče obou zmíněných stran, ale pro všechny s krátkou pamětí a jinými starostmi, než jsou sledování politického cvrkotu a pečlivá volební účast. Těm je třeba naservírovat jasné, hlasité, výrazné sdělení, které překročí poměrně vysoký práh jejich pozornosti. A Babiš, zvyklý posvětit jakýkoli prostředek pro dosažení vlastního účelu, ochotně servíruje.
Je ale pravda, že tady překročil hranici, která by se ani v nejostřejší kampani překračovat neměla. Severoatlantická aliance je dnes ještě víc než jindy zřetelnou zárukou české bezpečnosti. A podlézat některým skupinám voličů zpochybňováním spojeneckých závazků není hodno politika, který tvrdí, že mu na Česku záleží. Ani skutečnost, že nejde o reálný Babišův názor, ale jen o cynickou, cílenou předvolební palbu, není v tomto případě omluvou.
Stojí za to si všimnout, že Babiš zkusil svůj „úlet“ napravit. Na twitteru zveřejnil jakýsi pokus o objasnění: „V duelu jsem vůbec nechtěl odpovídat na hypotetickou otázku o napadení Polska nebo Pobaltí. (…) Pokud by ale došlo reálně k napadení, pochopitelně bych dodržel článek 5. O tom není debata.“ Nicméně tento smířlivý status se neobjevil na Babišově facebookové stránce, která je hlavním informačním kanálem pro mnoho jeho voličů.
Ani snaha uchlácholit český twitter není věrohodná. Když někdo vůbec nechce odpovídat na takto hypotetickou otázku, může, dejme tomu, moderátorovi říci: „Nechci vůbec odpovídat na takto hypotetickou otázku.“ To by bylo zcela v pořádku. Jenže Babiš odpovědět chtěl, a tak odpověděl přesně tak, jak pro sebe v danou chvíli považoval za prospěšné.
Je nepochybné, že na tento svůj postoj bude tázán i v ostatních debatách. A bude zajímavé sledovat, zda mu předstíraný pacifismus, z nějž potřebuje vytěžit pár set tisíc hlasů pro druhé kolo, alespoň ten necelý týden ještě vydrží.
