Článek
Nikdy jsem se nesnažil jako novinář aktivně zasahovat do žádné politické volby. Jen pokud se mě kolegové novináři zeptali jako spisovatele nebo scénáristy, odpověděl jsem po pravdě, komu patří mé sympatie. Nebo spíš komu nepatří, protože hned v několika posledních volbách jsem musel bohužel uvažovat výběrem „menší zlo“. Ty objekty se měnily. Někdy mou volbu v něčem potěšily, v něčem nikoli, někdy mě v čase zklamaly. Tak jako to asi zažíváme všichni.
V jediné volbě jsem měl ale jasno posledních deset let. Že nebudu volit za prezidenta Miloše Zemana, i kdyby se mohl o úřad ucházet donekonečna jako Kim Ir-sen. Věděl jsem už dopředu, že Zeman mě nikdy ničím příjemně nepřekvapí, nepotěší nějakým hezkým činem, hodným důstojné funkce hlavy demokratického státu. Že naopak bude vršit slova a činy, z nichž každý slušný člověk bude mít na zádech kopřivku studu, co zase ten zlovolný zapšklý stařík provedl. Mocenské hry za hranicí ústavnosti, podlézání východním mocnostem bez následného pokání, když jak Čína, tak Rusko konečně musely protřít oči i těm nejvíc zaslepeným. Pohrdání službami, které má stát na to, aby bránil svoji integritu, obhajoba vrbětických sabotérů na hranici velezrady.
A pak trapnosti z repertoáru vesnické hospody. I traktorista prostě řekne: „Pardon, spletl jsem se,“ když zjistí, že pošpinil předního českého novináře. Nemává holí na premiéra, natož v Trůnním sále. A kdyby ho pustili ke korunovačním klenotům, věřím, že tam nepřijde opilý pod obraz.
Na střechu Pražského hradu postupně stoupala výš a výš další vlajka. Neviditelná, ale daleko výraznější než prezidentská zástava. Vlajka ostudy. Visela tam už dávno před druhou volbou. Jen slepí ji neviděli a vychytralí ji zakrývali. Připomeňme si jen ten orloj individuí, kterým se prezident obklopil. Od mluvčího až po kancléře.
Nepíšu ale tento text proto, abych zhodnotil prezidentování nejhoršího prezidenta, jakého tahle země od konce komunismu měla. Snažím se jen zaměřit váš zrak na tu vlajku ostudy. Stále tam vlaje a hrozí nebezpečí, že tam zůstane i po konci Zemanova panování. Nepotřebuju prezidenta génia. Ani vizionáře. Ani loutkáře vlády a státu. Zeman stáhl nároky na tento úřad tak hluboko, že mi stačí, aby nový prezident nedělal ostudu. Aby tu sice neviditelnou, ale velmi citelnou vlajku stáhl jako Zeman ty rudé trenky před časem.
A kdo ji může opravdu stáhnout? Obávám se, že Andrej Babiš nikoli. Teď žije v euforii neviny, ale je to nevina právní, nikoli morální, jak sám soudce ve svém zdůvodnění připustil. A kolik skrytých ohnisek stále ještě doutná v podzemí a může kdykoli vzplanout naplno jako les v Hřensku!
