Jde to i bez prezidenta. Když místo voleb nastupuje nový král

Kampaň před českými prezidentskými volbami vstupuje do horké fáze. Vyhlídky, že v ní dojde na věcnou a kultivovanou debatu, ve které zvítězí kandidát schopný spíše sjednocovat než štěpit, nejsou po zkušenostech z posledních dvou volebních klání zrovna nadějné.

Politologové i politici vesměs uznávají, že přímá volba hlavy státu nepřinesla radikální obrat k lepšímu. Intrikaření v parlamentních kuloárech a počítání stranických přeběhlíků nahradily jiné nešvary – lidové hlasování svádí k populismu a k ostrým soubojům mezi finalisty, při kterých se leckdy rozdávají i podpásové údery.

Otázka zní, jestli se dá nepravostem při výběru hlavy státu a jejich následkům vyhnout, aby se zároveň neoslabil demokratický parlamentní systém.

Při pohledu do zahraničí – a stačí se rozhlédnout jenom po Evropě – se zákonitě vyjevuje jedna poměrně dlouho zavedená alternativa. Více než desítka států starého kontinentu nemá ve svém čele prezidenta, ale panovníka nebo panovnici, kteří nastupují do nejvyšší funkce podle stanovených pravidel následnictví.

Středoevropanovi může odkazování na monarchii znít archaicky, nebo až pošetile, starobylé zřízení ale v řadě zemí stále dobře funguje. A už jen proto stojí za pozornost.

Připomeňme, že prezidentství jsou v Evropě ušetřeni či ukráceni občané Belgie, Dánska, Lichtenštejnska, Lucemburska, Monaka, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska a Velké Británie (přesněji Spojeného království Velké Británie a Severního Irska). Šest z těchto států je členskými zeměmi Evropské unie.

Zvláštními případy jsou Andorrské knížectví, kde jsou hlavou státu společně římskokatolický biskup ze španělské diecéze Urgell a francouzský prezident, a Vatikán, v jehož čele stojí papež.

Jak konkrétně probíhá změna na postu hlavy států, když se jedná o krále, královny nebo vládce s nižším titulem? Řídí se nástupnickými řády, které bývají součástí zvláštních zákonů, nebo dokonce ústav.

Ve výše uvedených deseti evropských monarchiích se nástupnická pravidla v posledních 40 letech měnila, hlavně směrem ke zrovnoprávnění žen.

V sedmi z těchto států (Británii, zemích Beneluxu, Norsku, Dánsku a Švédsku) nyní platí takzvaná rovná primogenitura, kdy trůn dědí prvorozený potomek bez ohledu na pohlaví.

Ve Španělsku a Monaku, kde se nástupnictví řídí podle kognatické primogenitury, mohou dcery také nastoupit na trůn, ale jen pokud nemají bratra. Původní tradice, která přiznává dědický nárok pouze mužským potomkům, se drží už jenom Lichtenštejnsko.

I když se nástupnická pravidla v uplynulých desetiletích proměnila, v některých ohledech stále vycházejí ze zásad, které byly sepsány už před staletími.

Například v Británii se jako základ bere zákon o nástupnictví z roku 1701. Ten předurčil anglický královský trůn přímým dědicům hannoverské kurfiřtky Žofie, matky britského krále Jiřího I. (a zároveň dcery českého „zimního krále“ Fridricha Falckého), kteří se narodí z manželství. Zákon upřednostňoval mužské potomky a z nástupnictví vylučoval „papežence“ neboli římské katolíky.

Nárok ženských královských potomků na britský trůn zrovnoprávnil až zákon o následnictví z roku 2013, který také zrušil ustanovení, že následníci nesmějí uzavřít sňatek s katolíkem.

V jiných zemích, které mají na rozdíl od Británie ucelenou psanou ústavu, se nástupnictví často definuje v těchto klíčových zákonech.

Například belgická ústava, která se věnuje postavení panovníka celkem podrobně, odvíjí nástupnictví od prvního krále Leopolda I., jenž vládl v letech 1831 až 1865.

Když belgický král zemře, až do složení přísahy dědicem nebo regentem vykonává královu ústavní moc „jménem belgického lidu“ rada složená z ministrů. Pokud nástupce ještě nedosáhl osmnácti let, vyberou obě parlamentní komory regenta a poručníka.

U belgického panovníka, který má pravomoce srovnatelné s českým prezidentem, stojí za povšimnutí, že plní důležitou a zároveň přesně vytyčenou úlohu při sestavování nové vlády.

Král vede po volbách formální a neformální jednání, může si na pomoc jmenovat tzv. informátora. Po zjištění názorů jednotlivých stran pak král jmenuje tzv. formátora, který má za úkol sestavit novou vládu a často se pak stává také novým premiérem.

Koordinační role krále je v Belgii výrazná i proto, že jde o trojjazyčnou zemi, v níž se politické dohody často uzavírají až po dlouhém hledání kompromisů mezi národními stranami holandsky mluvících Vlámů a francouzských Valonů. Například v roce 2007 tehdejší král Albert II. vyměnil několik formátorů a aktivně se podílel na sjednání nové koaliční sestavy.

Podobné postavení jako v Belgii měli původně také panovníci v sousedním Nizozemsku. Bývalá královna Beatrix však v 90. letech a po přelomu tisíciletí zasahovala do vyjednávání o vládě až do takové míry, že se část politických stran postavila na odpor. V roce 2012 pak nizozemský parlament odhlasoval změnu jednacího řádu, a tím převzal roli panovnice.

Co se následnictví týče, královská hodnost podle nizozemské ústavy přechází dědičnou posloupností na legitimní následníky krále Viléma I., prince z Oranžska-Nassau ze 16. století.

V nejmenší zemi Beneluxu, Lucembursku, se velkovévodská koruna dědí v rodině Nassau. Zajímavé je ustanovení, že osoba velkovévody je „nedotknutelná“. Trestní odpovědnosti jsou nicméně zbaveni i panovníci v jiných konstitučních monarchiích.

V Dánsku mají podle nástupnického zákona z roku 1953 nárok na královský trůn potomci krále Kristiána X., který vládl v letech 1912 až 1947, a jeho manželky královny Alexandriny. Původně zákon upřednostňoval mužské dědice. Podle dodatku z roku 2009, který stejně jako původní zákon schválili Dánové v referendu, ale na trůn nastupuje prvorozené dítě bez ohledu na pohlaví.

Na rozdíl od belgického protějšku nastupující dánský král neskládá přísahu před parlamentem, ale musí před členy státní rady podepsat čestné prohlášení, že bude dodržovat ústavu. Podle dánské ústavy by také král měl být členem „státní“ evangelické luteránské církve.

Stejný požadavek má na krále také nástupnický zákon ve Švédsku, který platí od roku 1810. Ten dal právo na trůn mužským potomkům „zplozeným korunním princem Švédska, Jeho královskou výsostí princem Johanem Baptistou Juliem z Ponte-Corvo“. Šlo o bývalého napoleonského maršála Jean-Baptiste Bernardottea, zakladatele současné dynastie, který později vládl jako král Karel XIV. Jan.

Od konce 70. let minulého století se prvorozené nástupnictví ve Švédsku rozšířilo i na dědičky, zároveň se ale také omezilo na potomky současného krále Karla XVI. Gustava.

Švédský král má ze všech evropských panovníků nejslabší pravomoce. Po ústavních reformách z roku 1974 přišel o právo podepisovat zákony, nejmenuje předsedu vlády a nepodílí se ani na rozpouštění parlamentu. Švédská ústava sice králi přiznává funkci „hlavy státu“, výkonnou moc ale dává pouze vládě, která je zodpovědná jenom parlamentu.

Svým způsobem nejmladší evropskou monarchií je Španělsko. Tamní království sice fakticky vzniklo už ke konci 15. století, za posledních 150 let se ale zřízení dvakrát změnilo na republiku. Novodobá monarchie se datuje od roku 1975, kdy po smrti diktátora Franca nastoupil král Juan Carlos I. z historické dynastie Bourbonů.

Španělskou korunu dědí podle ústavy jeho potomci. Nástupnické právo sice upřednostňuje mužské potomky, nynější král Filip IV. má ale jen dvě dcery.

I když španělský král nemá vyloženě slabé kompetence – může například vetovat zákony, ve skutečnosti se panovník omezuje jen na symbolickou roli. Současný král na to pečlivě dbá i proto, že závěr vlády jeho otce Juana Carlose doprovázely skandály, po kterých zesílily hlasy po obnovení republiky.

Nejrozsáhlejší pravomoci mají vládci nejmenších evropských monarchií – Lichtenštejnska a Monaka. Pravomoci lichtenštejnského knížete se po referendu v roce 2003 dokonce rozšířily. Panovník dostal právo veta i na zákony schválené lidovým hlasováním, může jmenovat soudce nebo odvolávat vládu. Teoreticky tak kníže může vetovat i zákon na omezení svých pravomocí.

Monacký kníže zase může jmenovat premiéra podle vlastního uvážení. Původně byl omezen pravidlem, že si musí vybrat ze tří kandidátů, které mu navrhne francouzská vláda. Od roku 2005 mu ale stačí, když svůj výběr s Paříží jenom prokonzultuje.

Zbývá ještě trochu „zafantazírovat“, podle jakých pravidel by se střídali čeští králové.

Vyjdeme z převládajícího názoru mezi tuzemskými monarchisty, že nárok na český trůn zůstal rodu Habsburků. Podle geneaologa a odborníka na nástupnická práva Petra Nohla zůstávají platná tzv. rodinná statuta Habsburků z roku 1839.

„Přestože žijeme již více než sto let v republice, je nutné konstatovat, že republikánský právní řád nemůže z podstaty věci zasahovat do nástupnického práva, neboť stojí na filozofii, která je s monarchismem zcela mimoběžná,“ uvedl Nohel.

Současná hlava rodu, občanským jménem Karl Habsburg-Lothringen, který je vnukem posledního rakousko-uherského císaře Karla I., sice rodinná pravidla v roce 2011 změnil, ale ne ve prospěch žen. Zrušil institut morganatických sňatků, které z nástupnictví vylučovaly děti „nerovnorodých“ manželů. Na toto omezení doplatily děti bývalého nástupce arcivévody Františka Ferdinanda, který si vzal šlechtičnu z nepanovnického rodu Žofii Chotkovou a byl v roce 1914 zastřelen v Sarajevu.

Jednašedesátiletý Karel Habsburský má tři potomky. Nejstarší z nich je osmadvacetiletá Eleonore. Konzervativní Habsburkové však stále upřednostňují mužské potomky, takže českým korunním princem by byl pětadvacetiletý Ferdinand, v současnosti automobilový závodník.