Článek
Matematik a miliardář Karel Janeček se nakonec kandidátem na prezidenta nestane. Nejvyšší správní soud potvrdil to, co řeklo už předtím Ministerstvo vnitra, totiž že jím odevzdané podpisové archy měly „vysokou chybovost“. Konstatoval zároveň, že „chybovost“ vykázalo i samo Ministerstvo vnitra, když podpisy ověřovalo. Ale ta prý byla menší.
Souboj chybovostí kandidáta a státu je další drobnou bizarností, která prezidentské volby a přípravy na ně doprovází. Ale není zásadní. Tím, kdo kandiduje, je Janeček. A jeho povinností bylo dodat 50 tisíc podpisů s předepsanými náležitostmi.
Nikdo samozřejmě nekontroluje všechny odevzdané podpisy. Ministerstvo posuzuje náhodný vzorek a zjištěnou chybovost pak vztáhne na všechny odevzdané archy. Není to neprůstřelné, ale jde o metodu, která by zrovna Janečkovi jako vystudovanému matematikovi mohla být sympatická.
Zároveň to ovšem znamená, že když mluvíme o počtu neplatných podpisů, jde o číslo platící jen s určitou, byť velmi vysokou pravděpodobností. Nejvyšší správní soud teď konstatoval, že se Karlu Janečkovi sehnat padesát tisíc podpisů skoro jistě nepovedlo.
Tak jednoduché to je: kandidát a jeho tým prostě nesplnili základní formální požadavek. Neznamená to, že Janeček je podvodník. Neseděl někde v garáži a nepodepisoval se za lidi, které se mu nepodařilo přesvědčit. Skoro jistě také nedal svému týmu žádný požadavek tohoto typu.
Přesto mají jeho podpisové archy prokazatelně vyšší chybovost než archy ostatních kandidátů. Čím to je? Dovolím si hypotézu: ono to metaforicky a vlastně i věcně dokládá, že Karla Janečka jeho okolí udržuje v bludu. Že dnes kolem sebe nemá nikoho, kdo by mu řekl, že se prezidentem nestane. Nebo, abychom byli korektní, že se jím nestane s pravděpodobností hraničící s jistotou.
To je problém toho, co jeden můj známý, sám velmi vepředu na žebříčku časopisu Forbes, nazval „miliardářským bludem“. Ať už to tak chtějí, nebo nechtějí, z blízkého okolí nejmovitějších lidí postupně zmizí lidé, kteří by jim říkali, co nechtějí slyšet.
My ostatní jsme si samozřejmě jisti: kdybychom astronomicky zbohatli, tak nám se to určitě nestane. Budeme rádi naslouchat i kritickým názorům a obklopíme se lidmi, kteří nám o nás budou říkat pravdu. Jenže tak to nefunguje.
Ani teoreticky (jak by vysvětlili psychologové, vychází to z lidské přirozenosti), ani prakticky. Nejbohatší lidé jsou často „divní“. Avšak to není důvod, proč zbohatli. Kauzalita je opačná. Stali se „divnými“, protože zbohatli. Karel Janeček jako extrovert a narcistní člověk tomu navíc svou vlastní povahou jde naproti.
Asi všichni kandidáti na prezidenta mají v nejbližším okolí lidi, kteří jsou pragmatičtí, možná i prospěchářští. Předpokládají, že když se jejich „šéf“ stane prezidentem, zajistí jim to kariéry, práci a mnoho dalšího. Ale právě jen v případě, že se prezidentem stane. Proto jsou motivováni mu k tomu reálně pomáhat. Mimo jiné třeba tím, že mu dodají kvalitní podpisové archy.
Karel Janeček měl od začátku své kampaně velmi nízkou pravděpodobnost úspěchu. A ta se postupem času ještě spíše snižovala. Zároveň je mimořádně inteligentní a prokazatelně úspěšný. Proč tedy v tomhle riskantním podniku pokračoval muž, který říká, že dokázal „porazit“ kasino v Las Vegas?
Protože žije v „miliardářském bludu“. Má peníze a obstoupili jej pragmatici a prospěcháři, kterým je prospěšný už teď. Ani nemusejí čekat, až se stane prezidentem. A jelikož zároveň vědí, že se prezidentem nestane, tak je pro ně výhodné, aby tohle představení trvalo co nejdéle.
Je mi to líto kvůli Karlu Janečkovi. Mám ho rád. Myslím, že je to dobrý člověk. Udělal spousty věcí, které Česko posunuly k lepšímu, třeba založil ceny pro vědce Neuron. Nemusíme souhlasit s tím, co si myslí nebo co říká (a často ani s tím, co dělá), ale myslím, že se mu dá věřit, že chce pro tuhle zemi lepší budoucnost.
Avšak zároveň uvěřil tomu, že oněch jeho magických jednadvacet, proslulé Janečkovo „oko bere“, spočívá v tom, že se stane prezidentem. A nikdo z těch, které poslouchá a kterým věří, mu neřekl, že to je úplně nemožná sázka.
