Článek
„NE pro politiku, ANO pro občany“. Jezdím denně kolem billboardu jednoho kandidáta s tímto sloganem a denně mě provokuje k otázkám. Třeba: politici tudíž nejsou občané? A jsou-li, pro které platí to Ne? I pro ty, pro něž jsem hlasoval ve volbách? A pro které Ano? I pro ty, které bych ve volbách nikdy nevolil? A nepovažuje-li prezidentský kandidát politiky za občany, jak s nimi hodlá jednat o důležitých státnických otázkách, vyhraje-li?
Ani co se týče občanů po odečtu politiků, není řada věcí jasných. Ano pro občany, ale pro které? Pro tuneláře, nebo pro poctivce? Odmítače vakcinace, nebo zdravotníky? Pro ty, co hlásají, že Ukrajina vlastně donutila Rusko, aby ji okupovalo, nebo pro ty, kteří chápou, že na území cizího státu nemá okupační armáda co dělat, protože jinak by kdokoli mohl vtrhnout kamkoli? Ano pro občany, kteří bojují za práva sexuálních menšin, nebo pro ty, pro které je rodina jen muž, žena a děti? Pro hlupáky, nebo pro chytré? Pro arogantní sobce, nebo pro ty, kteří nezištně pomáhají jiným? Pro sparťany, nebo pro slávisty, když to dovedeme ad absurdum?
Oboje nejde. Tuhle lež pro hloupé si může dovolit zpěvačka, když posílá pusu nabitému sálu a volá: „Miluju vás!“ Přitom každému, kdo nemá v hlavě piliny, musí být jasné, že s třetinou davu by si ani nepodala ruku, jak by jí byla zblízka lidsky i fyzicky odporná, desetina jsou alkoholici a feťáci, dvacetina by ji nemilosrdně okradla, kdyby k tomu měla příležitost…
Běžná marketingová fráze, řekněte možná. Proč se nad tím vůbec zamýšlet. Dobře, zpěvačce to člověk odpustí. Taky se uchází o hlasy lidí, ale ne proto, aby jim vládla. Tam mají být sliby předzvěstí charakteru, signálem, jak to s lidmi myslím. Takže použiju-li rovnou fráze, které jsou při hlubším zamyšlení pitomosti, jako bych dával najevo: I o vás si myslím, že jste pitomci!
Některé už se ale zažraly tak hluboko, že jejich nesmyslnost nevnímají ani ti, kteří si je vetkli do znaku. „Chci spojovat, ne rozdělovat,“ zní napříč Zeměkoulí. Někdy ještě vylepšeno: „Chci být prezidentem všech.“
Vraťme se o dvacet řádků zpátky. Jak spojovat něco, co je nespojitelné? Společnost je od věků roztříštěna na skupiny, vyznávající protichůdné myšlenky a bojující za protichůdné věci. A tyhle skupiny vedou neslučitelní lidé. Od bláznivých extremistů až po mudrce. Státy vznikly mimo jiné právě proto, aby nesourodí a nespojitelní mohli spolu koexistovat, aniž by si navzájem rozbíjeli hlavy. Demokratické státy navíc proto, aby i nepřátelé demokracie měli svá práva ji narušovat.
S tím ale prezident nemá pranic společného. Od toho máme parlament, ministerstva a soudy. A prezidentem všech je sice de iure, ale fakticky ještě žádný v historii prezidentem všech nebyl. Protože to nejde.
Když vidím denně ty slogany, přemýšlím o tom, jak by dopadl kandidát, který by tam napsal: „Chci být prezidentem jen proto, abych ten úřad mohl zrušit. Není totiž potřeba. Nevšimli jste si?“
