Článek
Ocitli jsme se jako lidé v médiích v nepříjemné situaci. Andrej Babiš, jeden z finalistů prezidentské volby, opakovaně v debatách říká, že jeho hlavním soupeřem není Petr Pavel, nýbrž právě média. Míněno ta, která nevlastní. Nepříjemné je to v tom, že my novináři si pak těžko zachováme chladnou hlavu, nadhled a objektivitu v momentech, kdy nám jedna z klíčových figur politiky, o níž máme referovat, v podstatě vyhlásí válku.
Andrej Babiš to udělal už před lety a já osobně zažívám totéž, co spousta kolegů: kdykoli ho potkám, okamžitě začne křičet a lát mi do hejtrů nebo členů antibabišovské sekty. S podobnou nálepkou se dodnes potýkají některá americká média, která byla a jsou kritická k Donaldu Trumpovi.
Dneska ráno jsem si řekl: Je to sice výzva, ale je pojďme se od toho oprostit. Zkusme najít na možné výhře Andreje Babiše a na jeho případném prezidentství něco pozitivního. V čem by byl na Hradě dobrý a prospěšný? Přece ta volba není pohádkový souboj dobra se zlem.
A nemám teď na mysli vtípky o tom, že Babišova přítomnost na Hradě zabrání jeho přítomnosti ve Strakově akademii. Nebo že se bez jeho každodenního dozoru rozpadne poslanecký klub ANO a možná i celé hnutí.
Někomu dnešní atmosféra může trochu připomínat první přímou volbu hlavy státu v roce 2013. Tehdy se redakce postavily na stranu Karla Schwarzenberga a některé dokonce vydaly i přímé doporučení k jeho volbě. Jeho soupeřem (a pozdějším vítězem) byl Miloš Zeman, jenž s „hyenami a póvlem“, které „je třeba likvidovat“, válčí nepřetržitě už od 90. let.
Poslechněte si Reaktor
Poučili jsme se. Současné informování o prezidentské volbě před prvním kolem bylo fér. Vlastně až nečekaně vzhledem k účasti Andreje Babiše a ohromné zátěži, kterou si s sebou táhne. Média velmi důsledně a kriticky zkoumala důvěryhodnost jeho hlavních soupeřů. Vyšla řada článků o komunisticko-vojenské minulosti Petra Pavla nebo o kšeftování s diplomy na brněnské Mendelově univerzitě za rektorky Danuše Nerudové.
Vraťme se ale k původní otázce. O tom, proč se Andrej Babiš se svou povahou, vzděláním nebo rozhledem na prezidentskou funkci vyloženě nehodí, bylo napsáno a řečeno hodně. Byl by ale v něčem také dobrý?
Určitě by byl aktivní. Všude by ho bylo plno, témata by se rychle – někdo by řekl chaoticky – střídala. Žádné pyžámkové dny v Lánech. Chceme-li zrovna tohle ze všeho nejvíc od prezidenta, pak je Andrej Babiš jasnou volbou.
Ač miliardář, nejspíš by se Babiš na Hradě zastával nespokojených lidí v odříznutých regionech, kterým se nežije lehce a o jejichž hlasy se opírá. Babiš, na rozdíl od drtivé většiny ostatních politiků, alespoň dokáže vytvořit dojem, že se o jejich problémy zajímá. Byť je jeho pomoc taková normalizačně přímočará – já vám „dám krmit“ a vy budete na oplátku mlčet a podporovat mě.
Možná by se na Hradě uplatnilo také jeho vysmívané mikromanažerství. Zatímco premiér musí věci řešit koncepčně, prezidenta mnoho lidí vidí jako poslední instanci, k níž se mohou dovolat. Teď nemyslím milosti, ale spíš Babišovo „propojování“. Přijde do hospice, kde si stěžují, že nedostali dotace, on vytahuje mobil, okamžitě volá, řve na příslušného úředníka, žádá nápravu.
Babiš se také rád chlubí, že je „urputné hovado“. Chce tím říct, že když si něco umane, tak svou pílí a energií toho dosáhne. Jako premiér sice žádný výjimečný tah na branku neukázal. Ale je pravda, že svou řvavostí a umanutostí dokáže otevírat nová témata a nasvítit problémy.
Dobrým příkladem je onkologie. Z průzkumů vyšlo, že se lidé bojí rakoviny, tak s ní začal „bojovat“. Samozřejmě ji sám neporazí, ale určitě přispěl k rozšíření vážné debaty nejen mezi odborníky o tom, jestli máme dost onkologických center nebo efektivní screening.
Mohl bych teď „na vyváženou“ napsat dost důvodů, proč by Andrej Babiš byl naopak špatným prezidentem a proč se speciálně na tuhle funkci nehodí. Ale to už všichni dobře znáte.
