Expert: V prezidentské volbě může hrát roli, že Babiš je původem Slovák

V roce 2013 pomáhal hudebnímu skladateli s potetovaným obličejem Vladimíru Franzovi, který byl s minimální finanční investicí zpestřením historicky první přímé volby hlavy státu v Česku.

Jméno si udělal o pět let později, kdy spoluvytvářel prezidentskou kampaň diplomatovi Pavlu Fischerovi. Ten se v prvním kole z outsidera vyšplhal až na třetí místo, za finalisty Miloše Zemana a Jiřího Drahoše. Fischer tehdy za sebou nechal třeba i podnikatele a textaře Michala Horáčka, který do kampaně investoval o desítky milionů korun víc.

V rozhovoru se Seznam Zprávami vzpomíná na předešlé kampaně i hodnotí šance již známých adeptů na Hrad ve volbě v lednu 2023.

Podle Hussara je zásadní ingrediencí prezidentské kampaně autenticita, která může převálcovat i velké peníze. „Klíčové je vytvořit fenomén, hnutí, momentum, aby vznikla vlna, která na sebe nabalí jako sněhová koule zájem, energii, nadšení,“ říká muž, který odmítá nálepku politického marketéra. Podílel se i na kampaních TOP 09 či projektu Hlas bývalého europoslance Pavla Teličky. Své angažmá v politických kampaních Hussar nazývá aktivismem. Peníze mu prý vydělává inovativní marketing pro byznysové firmy.

Na začátku si udělejme jasno: Budete pro někoho pracovat i v právě rozbíhající se prezidentské kampani?

Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že letos budu sledovat prezidentskou volbu ze svého kanape s popcornem. Ale i minule jsem byl do boje povolán na poslední chvíli.

Vy jste se s Pavlem Fischerem rozešli? Má se za to, že bude opět kandidovat.

Naše spolupráce skončila se závěrem prvního kola prezidentské volby 2018. Jsme v kontaktu, občas se vidíme, napíšeme si, ale zatím jsem nebyl osloven. Jen letos jsem odmítl čtyři jiné uchazeče, z nichž tři, myslím, do volby zasáhnou. Ani jeden však nesplnil mé kritérium číslo jedna: nevolil bych ho.

Byl jste už u první prezidentské volby, kdy všichni šli do neznámého terénu. Máte celkem unikátní zkušenosti ze dvou prezidentských voleb. Co české prezidentské volby charakterizuje a jaké poučení by si z těch proběhlých měli odnést aktuální uchazeči?

Poučení je: nikdy nepodceňuj svého soupeře. Moc dobře si vzpomínám, jak jsme pobaveně sledovali důchodce Miloše Zemana z Vysočiny, který si nemůže pomoci a snaží se vrátit do politiky. Mnozí to brali jako žert. Všichni jsme ho hrubě podcenili.

Byla jsem nedávno na rozhovoru s Karlem Schwarzenbergem, a ten říkal, že v roce 2013 především podcenil finance Miloše Zemana a jejich původ. Vnímáte to podobně, že se už tehdy mělo více řešit, kde se vzaly peníze „důchodce“ Miloše Zemana? Naznačil, že mohly sehrát roli finance z Ruska.

Máme na Hradě desátý rok prezidenta, který dodnes nedoložil původ finančních darů na svou prezidentskou kampaň. Jsem přesvědčený, že v reálu v jeho kampani byly násobky uváděných částek, které nakonec přesáhly zákonný rámec. Jsem přesvědčený i o tom, že Rusové sehráli významnou roli v prezidentské volbě v roce 2013. Když se Vladimír (Franz – pozn. autorky) setkal s Milošem Zemanem na neformálním jednání během kampaně, všude kolem něj byli Rusové.

Kdo to byl?

Nevím přesně, možná to byli bodyguardi. Ale byli to rusky mluvící lidé.

Myslíte si, že se to může opakovat? Je tu dál toto riziko nepřátelského zahraničního vlivu ve volbách, máme se ho bát?

Myslím, že ne. Protože jediná hratelná proruská figurka dojíždí poslední rok svého prezidentského mandátu. A ať si o Andreji Babišovi myslíme cokoli, není ruským pěšákem. Ale pokud se ptáte, koho se v této volbě máme „bát“, pak podle mého názoru právě Andreje Babiše.

Čeká se, že Andrej Babiš poté, co přišel o premiérský post, zacílí na Hrad. Proč se ho bát? Má objektivně silnou podporu voličů, Česko „přežilo“ nástup jeho hnutí i jeho vládnutí, dokonce jste sám zmínil jako plus, že není orientovaný na východ…

Je to člověk, který má nízký morální kredit. Post prezidenta je jiná disciplína než politické funkce v exekutivě či Parlamentu. Prezident má jít příkladem. Mně je třeba úplně jedno, že je Andrej Babiš původem Slovák, ale některým lidem to může být nepříjemné.

To může být téma v kampani? Léta patří k nejoblíbenějším českým politikům. Úspěch ANO stojí a padá právě s osobností Babiše. Je šéfem politické opozice se silným mandátem z voleb.

Myslím si, že v prezidentské kampani to bude hrát roli. Česko je Hobitín, jsme velmi uzavřený národ, někdy až xenofobní. A jak už jsem říkal, prezidentský post vnímáme jinak. Je to jisté monarchistické reziduum, připomíná nám císaře pána potažmo převtěleného do „tatíčka Masaryka“. Vezměte si už jen fakt, že prezident v Česku úřaduje na Pražském hradě, to je odlesk starých časů. Jinde v Evropě mají hlavy státu k dispozici úřady, sice v reprezentativních domech či palácích, ale ne v sídlech králů či císařů.

Prezident Zeman těžil z rozdělení společnosti, z konfliktu mezi elitami a širšími masami, Prahy a zbytku země. Byl příčinou či důsledkem tohoto rozdělení? Odehraje se tato prezidentská volba na stejně nalajnovaném hřišti?

Miloš Zeman nepochybně brázdy prohlubuje, ale brázdy samotné jsou tu odjakživa. Jsou dány demograficky. Je to konflikt v zásadě ekonomický přerůstající do kulturních válek. I proto se obávám, že volba bude mít stejné téma. Bude to Babiš vs. zbytek. O to bych se vsadil.

Pokud bude Andrej Babiš kandidovat, má šanci převzít tu „zemanovskou“ většinu?

Pokud bude kandidovat, druhé kolo má podle mě jisté, podrží si „svých“ třicet procent. Babiš je těžká váha. Výše jsem řekl svůj názor na něj, ale ať chceme nebo ne, je to jeden z elitních českých politiků. Má fluidum leadershipu a určitá skupina lidí jej bude následovat. Když se podíváme, jaké jsou naše politické elity, tak v posledních letech nejvyšší ligu hráli pouze Zeman a Babiš a pak dlouho nic. A nepodceňoval bych těžkotonážnost jeho kampaně.

Emoce kolem Andreje Babiše jsou různé, ale až lidé přijdou k volbám a budou muset hodit do urny buď dobře známého politika, který tu deset let formoval zemi, nebo vojáka, diplomata, rektora či kdo to bude, jejich volba se snadno může přiklonit k Babišovi. I když to třeba nebudou říkat nahlas.

Na startu prezidentské kampaně se zdá být nejpřipravenější bývalý náčelník generálního štábu Petr Pavel. Je za ním zřejmě dobře fungující, v podstatě hotová infrastruktura kampaně, včetně stratéga Zuzany Čaputové. Bude on tím hlavním vyzyvatelem?

Máme tu několik kandidátů favoritů. Silně se profiluje generál Petr Pavel, který už nyní jede na plné koule intenzivní kontaktní i online kampaň. Máme tu adeptku na ženu – prezidentskou kandidátku, pravděpodobně to bude Danuše Nerudová, která si velmi věří, ačkoli ji zatím nikdo nezná. Nastupují i další jména.

Strašně důležitá je otázka načasování. Vezměte si příklad Michala Horáčka, jeho velká chyba byla to, že začal příliš brzy. Chtěl mít jistotu, že to bude mít vyfutrované ze všech stran, že republika bude objetá, tak začal rok a půl před volbou. Poslední měsíce už ale neměl co říct, jen recykloval sám sebe. Petr Pavel doufám, že ví, co dělá. Šampioni, co nastupují jako první, to mají těžké v tom, že na poslední chvíli může přijít někdo nový, neokoukaný, někdo, kdo se nestihne zprofanovat a může to urvat.

Na Slovensku se dokázala tehdejší opozice dohodnout a vyslat proti „ficovskému“ kandidátovi Zuzanu Čaputovou, která nakonec vyhrála. Není na místě podobná dohoda na „nebabišovském“ politickém spektru?

Je velkou chybou si myslet, že jakýkoli kandidát tříští síly. Tříštění sil je v prezidentské volbě mýtus. Naopak, čím větší bude paleta osobností na startu, tím větší šance je, že z ní vzejde kvalitní kandidát, který silného soupeře v druhém kole porazí. Já fandím tomu, aby tam byla velká diverzita.

Nemluví z vás teď ale profesní zájem? Nevyloučil jste spolupráci se senátorem Fischerem, možná ještě přijde jiná neodolatelná nabídka…

Ne. Jsem prostě za všechny barvy duhy. Pojďme nasadit ženu, homosexuála, miliardáře… Je to jako tendr, když přihlásíte dvě agentury místo deseti, zužujete šanci, že najdete někoho kvalitního.

Proč se nepovedl projekt strany Mikuláše Mináře, na kterém jste spolupracoval?

Obrovský vliv na to měl samozřejmě covid. Všechno jsme vsadili na jednu kartu, peer to peer kampaň v ulicích. K tomu hranice půl milionu podpisů, to byla v době covidu sebevražda, nemohli jsme se ani potkat se svými dobrovolníky. Byla to velká strategická chyba, na které mám svůj podíl. Mrzí mě to, dnes už bych to udělal jinak.

Ale třeba Robert Šlachta vystřelil i v časech covidu…

Ten měl výhodu protestní strany. Jen dmýchal nespokojenost a sbíral procenta. Ale faktem je, že naše hnutí bylo orientováno příliš úzkoprofilově. Mikuláš k sobě přitahoval lidi jako on, vznikla taková křesťansko-havloidní klika a nedokázali jsme se vymanit z tohoto zaměření. I proto to bylo odsouzené k neúspěchu.