Esej Igora Lukeše: Tomáš Garrigue Masaryk: Jeden z nás, a přitom nad námi

Pozvání napsat krátkou sérii úvah o roli, kterou v českých dějinách sehráli prezidenti od Masaryka do současnosti, jsem přijal s radostí. Dnešní příspěvek se zamýšlí nad tím, proč je v české politické kultuře tenhle úřad považován za zvlášť důležitý a jak k tomu přispěl Tomáš Garrigue Masaryk, jeden ze zakladatelů moderního českého státu.

* * *

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Voliči v České republice budou brzo vybírat nového prezidenta nebo – díky Bohu za ten pokrok – prezidentku. Je to úřad, který má v českém prostředí zvláštní postavení. Pro každodenní chod státu disponuje osoba na Hradě omezenými pravomocemi; jen málokdy rozhoduje o něčem zásadním. A přesto má v České republice prezident velkou prestiž. Jiné politické události mohou někteří lidé s klidem v duši ignorovat, byť mají na jejich životy přímý vliv. Když se v roce 2003 v referendu rozhodovalo o vstupu do Evropské unie, přišlo méně než 42 procent voličů. Naproti tomu v prezidentských volbách v roce 2013 volilo 59 procent lidí a o pět let později to bylo skoro 67 procent.

Proč se veřejnost víc angažuje v prezidentských volbách? Možná tuší, že domácí pán Hradu svým chováním ovlivňuje úroveň veřejného prostoru a určuje tón, jakým spolu mluvíme. Má ale vliv daleko přesahující politické kolbiště. Hodnoty prezidenta mohou národ buď pozitivně inspirovat, nebo naopak jeho eticko-morální úroveň tlačit ke dnu. Není na to článek v Ústavě, ale je to tak.

Jsou i další důvody, proč jde v prezidentských volbách o hodně. Moderní český stát je demokratickou republikou, a proto jsou rozhodovací pravomoci rozptýleny mezi různé instituce. Vláda, soudy, Poslanecká sněmovna a Senát spolupracují, ale zároveň též soutěží. Ve hře jsou dále média a veřejné mínění. Demokracie je často nepřehledná. Proto toužíme po osobnosti, která je ztělesněním státu a která složitou realitu zjednodušuje do čitelné zkratky. Potřebujeme někoho, kdo od voličů získal mandát na ústavně definovanou dobu říct: L’état, c’est moi.

Politický systém Velké Británie se zásadně liší od toho českého. Lze na něm ale ukázat přirozenou symbiózu mezi občany a osobou, která symbolizuje stát. V září tohoto roku zemřela královna. Když se její syn poprvé objevil na veřejnosti, lidé začali spontánně zpívat „Bůh ochraňuj krále!“ Alžběta II. ještě nebyla pohřbena, její syn nebyl korunován, neproběhl žádný formální nástupnický obřad – ten se odehraje v květnu 2023. A přesto Britové, které přišel Karel III. pozdravit, už za něj sami od sebe orodovali. Nikdo je nesvážel autobusy a nerozdával jim koblihy. Jejich zpěv neřídil skrytý dirigent. Bylo zřejmé, že se nový král nikomu nevnucoval. Oni ho potřebovali tak, jako je potřebuje on. Z pohledu na tuhle scénu mě hřálo u srdce. Říkal jsem si, že tak vypadá legitimní předání moci. Takhle se chová společnost, která, jak řekl Edmund Burke, sebe vnímá ne jako partnerství současných generací, ale jako smlouvu těch, kdo žijí, s těmi, kteří už zemřeli a teprve se narodí.

V prostředí parlamentní demokracie by se něco podobného – bez volebních kampaní, voleb a sčítání hlasů – pochopitelně odehrát nemohlo. Přesto bychom mohli nabídnout volbu Tomáše G. Masaryka a jeho návrat z exilu do Prahy koncem roku 1918 jako událost, která se svou spontánností blížila výše popsané scéně.

Kdo byl Masaryk? Především to byl od Boha nadaný politik. Věděl, jak získat moc, a tušil, že ji je třeba nejen vybojovat, ale i bránit. Velká část veřejnosti vnímá Masaryka jako profesora, který se do politiky dostal jen náhodou, snad proti své vůli. Na filozofickém poli ale po sobě Masaryk nezanechal téměř žádnou stopu. Naproti tomu v politice dokázal zdánlivě nemožné: vytvořil nový stát a získal mu dobrou mezinárodní pověst.

Ještě i dnes je stěží uvěřitelné, jak k tomu došlo. Prohlášení o československé nezávislosti nastínil Masaryk částečně na lavičce washingtonského parku a pak ho nechal přepracovat a formálně vylepšit skupinou svých amerických přátel. Dokument předal na podzim 1918 Bílému domu, a ten vzápětí Masarykovu zahraniční akci uznal. Téhož uznání se mu dostalo nebo brzy dostane od všech dalších spojenců. A přitom v té době celá tzv. vláda sestávala pouze ze tří exulantů bez zjevných finančních zdrojů. Jejich stát neměl hranice a místo na mapě, maďarští a polští sousedé si ho nepřáli, německá menšina byla početně větší než slovenští spolumajitelé státu a československý národ existoval jen ve formě zbožného přání.

Zásadním způsobem Masarykovi pomohly světová válka, blížící se vítězství spojenců a porážka ústředních mocností. Dokonce i bolševický převrat v Petrohradu a následné bezvládí v Rusku nepřímo hrály Masarykovi do karet, protože se tak zvýšil význam československých legií, s nimiž byl v představách spojenců úzce spjat. Nebýt první světové války, tak by se o suverénním československém státu na mezinárodní scéně vůbec nejednalo a domácí veřejnost by přijala opožděný návrh císaře Karla: federalizovat rakouskou část habsburského císařství. Masaryk dokázal vnějších okolností mistrně využít a potvrdil tím, že měl na politiku nevídaný talent. Sám to uznal, když řekl Karlu Čapkovi, že všechno, co kdy dělal, „směřovalo třeba nepřímo k politice.“

Za největší umělecké dílo všech dob označil Masaryk Dostojevského román Bratři Karamazovi. Dokonce řekl, že po evangeliích nebylo napsáno nic většího. V kapitole nazvané „Velký inkvizitor“ vypráví jeden z bratrů příběh zasazený do 16. století, v němž do španělské Sevilly z nebe sestoupí Ježíš Kristus. Místní kardinál o božství nezvaného hosta vůbec nepochybuje. Není to ani možné, protože Kristus během krátké chůze městem vykoná před zraky kolemstojících několik zázraků. A přesto ho kardinál nechá zatknout a v žaláři na něj chrlí jednu výčitku za druhou. Jednou z nich je, že prý podcenil slabost lidí. Ano, říká kardinál, lidé touží po svobodě, kterou jsi jim Ty naordinoval („Poznáte pravdu a ona vás osvobodí,” Jan 8:32), ale jen pokud ji nemají. Když se však svých pout dočasně zbaví, svoboda se jim stane břemenem a hned hledají někoho, komu by ji mohli složit k nohám. Jsou tři síly, poučuje kardinál svého božského vězně, kterých je třeba k vládě nad lidskými slabochy. Jsou jimi Zázrak, Tajemství a Autorita. Kdo chce získat a udržet si moc, musí je umět využít. Tyhle tři nástroje k ovládnutí lidí z Masarykem milované knihy nám pomohou uchopit jeho osobnost a politické dílo.

Na počátku byl Zázrak, tedy vojenská porážka a následný rozpad Rakouska-Uherska, dominantní evropské mocnosti, která s představou rychlého vítězství arogantně a bez logistického zázemí vyhlásila v roce 1914 válku malému Srbsku. Navzdory všem následným porážkám a těžké situaci na frontě si ale ještě i v lednu 1918 málokdo uměl představit, že by habsburský stát mohl jednoho dne přestat existovat. Nebýt onoho zázraku, nikdo ze spojenců by s Masarykem býval nejednal. Další zázrak byl domácího původu. Když se Masaryk 16. listopadu 1918 dozvěděl, že ho v Praze před dvěma dny zvolili prezidentem, byl ještě exulantem v New Yorku. Široké veřejnosti byl většinou neznámý. Ale, jak píše Antonín Klimek, dostával z Čech prosebné dopisy od osobností domácí scény: „Potřebujeme tu nezbytně Masaryka . . . Jen ať je Masaryk zde!“ To všechno nemohlo být nic jiného než zázrak.

Tajemství je druhou silou, kterou podle Dostojevského musí použít ten, kdo chce vládnout. A tady vstoupila do hry Masarykova minulost. Spekulovalo se o ní od samého počátku a spekuluje se dodnes. Mezi Masarykova tajemství patří především otázka tak základní, jako je identita jeho otce. S největší pravděpodobností je to záhada umělá. Byl jím negramotný kočí o deset let mladší než jeho manželka. Ale různé fámy, že ve skutečnosti to byl buď místní bohatý statkář nebo samotný císař, zahalovaly Masarykovu osobnost do mlhavého mystéria, a tím jeho jen lehce nadprůměrnou výšku v očích obdivovatelů i kritiků zvětšovaly do nadpozemských výšin. Podobně tajemné jsou další aspekty jeho životopisu. Například co se stalo s jeho disertací z vídeňské univerzity nebo jak se mohl z gymnázií opakovaně vylučovaný student stát téměř součástí rodiny vysokého rakouského úředníka a prvního policejního prezidenta Vídně, a dokonce získat stipendium na Akademisches Gymnasium, nejelitnějším školském ústavu Rakouska. (Byl založen v roce 1553 a mezi jeho abiturienty jsou aristokraté, politici, vědci s Nobelovými cenami a slavní umělci.)

Akcent na Autoritu byl v Masarykově případě zásadně důležitý. Před odchodem do exilu žil v Praze přes třicet let a své Čechy měl dobře přečtené. Rakouskému císaři se mistrně posmívali a parodovali ho. Masaryk ale věděl, že národ někoho nad sebou nejen potřebuje, ale přímo po něm touží. Musí však – na rozdíl od Františka Josefa – umět česky, bydlet v Praze a chápat český humor. Rozhodl se jim takovou osobnost dát. Jeho zaranžované jezdecké fotografie představují aristokraticky vyhlížejícího muže, který se na hony vzdálil svému sociálnímu původu. Je to zkrátka císař, který je ale z naší hroudy. Bydlí vysoko nad námi, na Hradě, ale národ uklidňuje vědomí, že k jeho oblíbeným jídlům prý patří škubánky, nudle s mákem a topinky s česnekem. Císař, který na Hradě jí bramboračku, bude v českém povědomí žít věčně.

Být dobrým vladařem je složité, protože vůdcovství se sestává ze dvou kvalit, které se zdánlivě navzájem vylučují. Chceme totiž, aby vládce byl jedním z nás. Pokud je ale jenom jedním z nás, zavrhneme ho, protože víme, že my sami jsme nedokonalí. Náš vládce musí být proto nejen jedním z nás, ale zároveň i nad námi. Je-li ovšem příliš nad námi, ztratíme s ním emocionální kontakt a též ho svrhneme. Úspěšným vladařem může být tak jen ten, kdo je jedním z nás, ale zároveň dokáže být nad námi.

A právě to byla úloha, kterou hrál Masaryk dokonale. V zemi, kde skoro všichni měli jen křestní jméno a příjmení, si Masaryk pokrokově přibral jméno své manželky. České jméno „Tomáš“ národ ujistilo, že patří do stejného kmene, kdežto „Garrigue“ zase naznačovalo cosi zámořského, exotického, prý až z amerického Brooklynu! Hned po příjezdu do Prahy 21. prosince 1918, ještě na nádraží, všichni obdivovali jeho „elegantní žaketový oblek s pruhovanými kalhotami“ (podle Antonína Klimka). Když ale předjel kočár, který ho měl vést městem, odmítl ho. Trval na automobilu, protože ten prý byl demokratický.

Od počátku používal Masaryk ve své řeči výrazy, které ho identifikovaly jako muže lidu. Brzo se všichni dozvěděli, že měl rád písničky jako „Ach, synku, synku.“ Bylo to autentické, protože bylo známo, že prezidentův otec pracoval na statku. Se zlou by se ale potázal, kdo by se k němu hned choval jako k rovnému. Masarykův chlad a jeho odstup od podřízených byly notoricky známé. Komorník, který dřív pracoval u rakouského císaře, se přiznal, že s ním Masaryk – na rozdíl od Františka Josefa – nikdy neztratil slovo a ani jednou se mu nepodíval do očí. Jiný člen personálu za sedmnáct let služby neslyšel od prezidenta slovo chvály. Náčelník Vojenské kanceláře na Hradě vzpomínal, že ho po každém hlášení prezident propustil úsporným gestem dvou prstů a pohybem nohy přehozené přes koleno. Když za ním během sociálních bouří na podzim 1919 přišla delegace žen, upozornil je, že se „nevrátil do Čech dělat presidenta, aby se nechal komandovat ulicí“.

Co Masaryk praktikoval v soukromí, to bral ještě vážněji ve veřejném životě. Věděl, že hlavní ingrediencí politiky je moc. Hned po návratu zjistil, že mu nová Ústava dává jen omezené pravomoci. Nejsilnější osobnosti tehdejší politické scény, zejména Karel Kramář, prosazovaly parlamentní systém. Masaryk chtěl naopak de facto americký model, v němž vládne prezident, který jmenuje členy svého kabinetu, i když mu je musí schválit Kongres. Politici se snažili Masarykovi vysvětlit, že přepsat Ústavu ve prospěch prezidentského modelu by jim snad ani tolik nevadilo, pokud jde jen o něho samotného. Ale kdo přijde po něm? Nebude se chovat jako diktátor? Výsledkem přetahování mezi stranami a Masarykem o rozdělení pravomocí byl kompromis. Československo sice zůstalo parlamentní demokracií, ale Masaryk všechny politiky převyšoval o hlavu a jeho prestiž v očích veřejnosti byla skoro bezmezná. Zejména, když extremisté z parlamentu udělali kolbiště, kde se protivníci uráželi. A tak se strany vzájemně ponižovaly, ale na Hradě, sídle králů, vládl zbožňovaný prezident.

Na začátku své vlády se Masaryk mohl stát i diktátorem. Mnozí ho k tomu přemlouvali, zejména když menšiny hrozily rozbitím nového státu, anarchisté plundrovali obchody a komunismem nakažené davy táhly ulicemi zabíjet „keťasy“. Všechny nabídky, aby vládl pevnou rukou, ale prezident jako demokrat rázně odmítl. Masaryk spolu s Platónem věřil, že moc by měla patřit malému kruhu vzdělaných občanů, kteří by rozhodovali třeba i zpoza scény a mimoústavně. Tzv. hlas lidu, který je dnes povinně adorován v některých demokraciích, ho nezajímal. Když se nedávno v Praze srotili obdivovatelé Putina a nepřátelé EU a NATO, část politické scény tvrdila, že jim prý musíme pokorně naslouchat. Masaryk by se s nimi nebavil. Názorům „ssedliny společností“, abychom použili jeho výrazu pro fašismus, nevěnoval pozornost. Asi věděl, co dělá, protože je dodnes ztělesněním demokratických kvalit a ideálů.

Masarykovi scházelo geostrategické myšlení. Evropou se hned od konce Velké války šířila epidemie ruského bolševictví. Bylo to nejlépe vidět přímo v sousedství, v Maďarsku, Bavorsku a v Leninově válce proti Polsku. V době, kdy Rudá armáda stála jednou nohou ve Varšavě a kdy spojenci prosili Prahu o pomoc s dodávkami zbraní, Masaryk odmítl. Naopak v té době v Praze bohorovně toleroval „Hillersonovu“ sovětskou misi, která se pod krytím Červeného kříže věnovala špionáži a diverzním akcím v polském zázemí, a též pomáhala organizovat stávky železničního personálu v Bohumíně, kudy Francie chtěla dodávat zbraně bojujícímu Polsku. Humanitární pomoc Masaryk odmítl také Rakousku. Ve Vídni se zastavil normální život. Obchody byly zavřené, panoval hlad a nebylo čím topit. Prezident nehnul prstem, protože se nedokázal povznést nad zadostiučinění z toho, že bývalá imperiální velmoc před ním stála jako prosebník. (To vše sousedé Československu vrátí i s úroky v roce 1938.)

Od začátku 20. let bolševici a poražené Německo více méně veřejně spolupracovali s cílem rozbít poválečný systém, na němž samotná existence Československa závisela. Po podepsání Rapallské smlouvy mezi Německem a sovětským Ruskem v roce 1922 se vojenská spolupráce obou států rozšířila. Člověk by si myslel, že Masaryk podnikne diplomatickou ofenzivu, pojede do Paříže, Londýna nebo Ženevy varovat spojence a světovou veřejnost, protestovat. Nestalo se nic. V roce 1925 Německo v Locarnu odmítlo prohlásit své východní hranice za konečné. Člověk by čekal, že to na Hradě rozsvítí červená varovná světla. Jenže Masaryk takové signály přehlížel. Bolševici byli daleko, Německo, Rakousko a Maďarsko prohrály válku, v Polsku vládli „feudálové“, kteří chodili do kostela. Jeho problémy byly jinde. Myslel jako člověk zajatý v kulturním vězení, do něhož zapadl v útlém věku. Ignoroval růst bolševismu a německého nebezpečí, ale strachoval se, že hrozí návrat Habsburků, monarchistů, feudálů a katolíků. Zejména „katolicism“ mu byl „nejhorším nepřítelem našeho milého národa.“ Za tahle a ještě další nepochopení vážnosti mezinárodních problémů v meziválečné Evropě dostane Československo tvrdý účet.

Masaryk dokázal vytvořit nový stát a zajistil mu do kolébky legitimnost. Jakkoli mu v tom pomohly ideálně spolupracující okolnosti, byl to nevídaný úspěch. Jeho obrovským osobním příspěvkem státu bylo, že zvýšil jeho politickou a společenskou úroveň. Nikdo z nás se nenarodil se stříbrnou lžičkou v ústech. Vždy elegantní Masaryk ovšem dokázal občany inspirovat. Jeho stát zanikl, ale jeho etická výzva, abychom byli lepší, zůstává.