Esej Igora Lukeše: Ikarovské pády Edvarda Beneše

Druhá ze série úvah historika Igora Lukeše o roli, kterou v českých dějinách sehráli prezidenti republiky. Po textu o Tomáši Garriguovi Masarykovi se zamýšlí nad tím, jakou stopu zanechal jeho spolupracovník a nástupce Edvard Beneš.

Dvacáté století je plné slavných jmen. Proč právě ona vstoupila do dějin, není vůbec jednoduché zjistit. Říká se ale, že velké osobnosti mívají charisma. V tom případě je stěží pochopitelné, jak se do této společnosti dostal Edvard Beneš.

Před lety jsem mluvil s americkým diplomatem, který se jako mladý muž v Praze setkal s Masarykem. Prezident mu nevěnoval zvláštní pozornost, a přesto se Američan stal navždy jeho obdivovatelem. Ano, Masaryk měl charisma. Naopak Beneš neměl žádné. Byl vždycky sám sebou, to znamená pedantsky racionální a nudný. V dopisech budoucí manželce nenajdete náznak romantiky. Jsou to politické přednášky. Říkalo se, že i tenis hrál pedantsky. Rval se o každý bod, styl ho nezajímal, radost ze hry prý nešlo postřehnout.

Beneš nebyl týmovým hráčem. Kancléř Smutný napsal, že „nemá rád společnost“ a Lev Sychrava varoval, že Benešovi schází smysl pro „lidskou solidaritu“. Jeho nedostatky byly evidentní. Úspěšní politici umí lidem naslouchat. Beneš svým partnerům nedal příležitost promluvit, zato rád poslouchal sám sebe. Možná i proto Masaryka národ miloval, zatímco Beneše respektoval. A přece právě on – víc než Masaryk – stojí v dějinách minulého století v jedné kategorii s osobnostmi demokratického světa.

Tím se dostáváme k druhé záhadě. Politik není geometr, ale truhlář. Nesoudíme ho podle jeho teorií, ale podle výsledků. Stalin nebo Churchill utrpěli řadu taktických porážek, které pak korunovali strategickými triumfy. S Benešem to bylo naopak. Jako mladý muž zažil od roku 1918 vzestup do vysokých pater mezinárodní politiky, který ale kulminoval kolapsem jeho diplomatických schémat o dvacet let později. Pak následovalo zmrtvýchvstání za války a návrat do obnoveného Československa na jaře 1945. To ale v únoru 1948 zakončil nástup komunistické diktatury, k jejímuž nastolení Beneš tragicky přispěl. To byl druhý a konečný kolaps jeho plánů a nadějí.

Jak se mohl s tak špatnou politickou výbavou a s tak mizernými výsledky stát vůdcem, do něhož národ opakovaně vkládal své naděje? Kdo byl tenhle postavou malý človíček, který se vyšvihl do politických výšin, aby pak dvakrát zažil ikarovský pád?

Edvard Beneš se narodil roku 1884 v Kožlanech jako poslední z deseti dětí. Když přišel na svět, bylo mamince Anně už 44 let. Od počátku měla pocit, že je v chlapci skryta zvláštní síla. Původně doufala, že se její „Edek“ stane knězem, a možná i proto ho držela doma víc, než bývalo na venkově běžné. Místní kluci se nijak nesnažili vzít malého Beneše mezi sebe. Pokud mu mezi domácími povinnostmi zbýval čas, chlapec unikal pocitu samoty sněním o velkém světě.

Intuice Anny Benešové, že její nejmladší syn má v sobě zvláštní dar, se potvrdila, když začal navštěvovat obecnou školu: Edek nosil výborné známky. Pan učitel si ale všiml, že jeho student měl jen průměrný talent. Za jeho výsledky stála „neúmorná píle a trpělivost“. Podle kožlanského učitele chlapec kompenzoval nedostatek nadání tvrdou prací. A byla tu ještě jedna vlastnost: ambice. Malý Beneš, poznamenal učitel, „hlavně touží vyniknout. Jako dítě nemůže ještě vědět, v čem a jak, ale ta ctižádost v něm je a působí jako vzpruha“. Pan učitel měl pravdu. Od dětství byl Edvard Beneš přesvědčen o své vyvolenosti a nepostradatelnosti. Představa vyvolenosti mu dala víru, že je na správné cestě. Pocit nepostradatelnosti zase zesílil jeho přesvědčení, že je dokonalý.

Své ambice nemohl realizovat ve vesnici, která tehdy měla méně než 500 obyvatel. Jeho cílem byla Praha, kde jeho bratr Vojta studoval na učitelském ústavu. Žil tam i další bratr Václav, nejstarší syn v rodině. Václav byl také učitelem a znal se s profesorem Masarykem. Právě u Václava se Edek roku 1896 ubytoval.

Beneš studoval na vinohradském gymnáziu. Tam zjistil, že být hvězdou v Kožlanech bylo jednodušší než se prosadit v intelektuálním prostředím Prahy. V očích profesorů mu přitížilo, že dával najevo svou neúctu ke katolictví a své socialistické přesvědčení. Profesor František Hrdlička mu předpověděl: „Z vás nikdy nic kloudného nebude. Vy byste udělal nejlíp, kdybyste opustil náš ústav a vstoupil do armády, tam jistě najdete uplatnění.“ Na rozdíl od kožlanského učitele se pan profesor ve svém odhadu mýlil.

Po gymnáziu Beneš krátce studoval na Karlově univerzitě, pak v letech 1905–1906 na pařížské Sorbonně. V té době se v Paříži zasnoubil s Annou (později Hanou) Vlčkovou. Budoucí paní Benešová pocházela z chudé rodiny hlídače trati, ale když jí bylo asi deset let, adoptovali ji Ewa Schultz/Eva Šulcová a dvorní rada Václav Olič, habsburský policejní úředník. Šulcová bydlela ve stejném domě, kde žil Olič se svou rodinou. Od svých adoptivních rodičů Hana zdědila velkou částku v hotovosti a také v nemovitostech. Nabízí se řada nezodpovězených otázek: v jakém vztahu byla Šulcová s Oličem a proč dívku adoptovali? Důležité je, že sňatkem v roce 1909 Beneš našel celoživotní partnerku – a zároveň tím skončily jeho finanční problémy.

Ve Francii Edvard Beneš zjistil, že univerzita v Dijonu nabízela cizincům doktorát bez kurzů a zkoušek, jen na základě předložené disertační práce. Dnes bychom takové škole řekli „továrna na diplomy“. V roce 1908 napsal studii o národnostním problému v Rakousku-Uhersku, a tím doktorát v Dijonu skutečně získal. Po roce mu titul uznala i Karlova univerzita. Možná si ani neuvědomil, že se zkratky tohoto typu dlouhodobě nevyplácejí.

V jiných věcech ale Beneš po návratu do Prahy neuspěl. Nepodařilo se mu získat novinářský úvazek a propadl u učitelských zkoušek. Mnozí o něm dosud píší jako o docentu sociologie, ale jeho docentura byla hodností bez platu a práva přednášet. Ve skutečnosti byl Beneš suplujícím učitelem francouzštiny na střední obchodní škole s platem okolo tisíce korun ročně. To ovšem bylo pod úroveň jeho představ o dějinné úloze, kterou mu osud připravil.

Po vypuknutí války byl už Beneš ve styku s Masarykem, jehož akci finančně podpořil částkou 4 tisíc korun. Při procházce po Letné si Beneš stěžoval, že se české prostředí málo činí, aby novou situaci využilo. Masaryk ho ujistil, že on už se v té věci angažuje, a v prosinci 1914 odešel do exilu. Beneš ho následoval v září 1915. Později životopiscům tvrdil, že hranice přešel ilegálně („plazil se křovím“), jen s malým kufříčkem. Ve skutečnosti odešel po běžné pasové prohlídce s cestovním dokladem na jméno Miroslav Šícha, Vertreter der Firma Hrubý. Usídlil se v Paříži, kde měl podle Masarykových instrukcí spolupracovat se Štefánikem.

Když se v březnu 1917 ve Vídni doslechli, že v Rusku odstoupil car Mikuláš II., jakýsi habsburský úředník se prý ironicky zeptal, kdože to dynastii Romanovců zbavil moci: „Snad ne Herr Bronstein z kavárny Central?“ (Bronstein, rusky Bronštejn, bylo původní jméno Lva Trockého.) Ve Vídni se ale zakrátko smát přestali. Rusko byl jen začátek. Brzy začaly kolabovat také Rakousko-Uhersko a Německo a Masarykovy legie na Sibiři přiměly prezidenta Wilsona opustit požadavek federalizace Rakouska ve prospěch principu „sebeurčení“. Tím se pro akci, na níž Masaryk s Benešem a Štefánikem pracovali, otevřely nové možnosti.

Události pak běžely nevídaným tempem. V Praze 28. října 1918 národní výbor prohlásil, že „samostatný stát Československý vstoupil v život“ a v Ženevě právě ten den Beneš jednal s delegací z Prahy. Všichni, kdo se s ním setkali, v něm viděli kouzelníka a mistra diplomacie, který spolu s Masarykem a Štefánikem z ničeho vytvořil Československo.

Už za pár dní byl Beneš na cestě na mírovou konferenci, kam ho vítězní spojenci pozvali jako ministra zahraničí nového státu. I v Paříži byl úspěšný. Vyjednával tak, jako hrál tenis. Zajímal ho jen cíl; na styl nehleděl. V německých oblastech, které si nový stát nárokoval na základě „historického práva“, žilo nejméně 3,3 milionu Němců. Tuhle skutečnost Beneš kamufloval. Na Slovensku naopak historický princip odmítal a žádal ekonomickou funkčnost hranic, což znamenalo územní zisk na úkor Maďarů. Masaryk spojencům slíbil, že Československo vnese do mezinárodních vztahů akcent na etičnost. Když ale došlo na zdroje uhlí a ocelárny na Ostravsku, trval v dopisech Benešovi do Paříže na co největších ziscích na úkor Polska. A Beneš to dokázal. Tyhle všechny úspěchy se o dvacet let později krutě sečtou.

Do Prahy se Beneš vrátil pozdě, až koncem září 1919. Vítaly ho davy obdivovatelů. Bylo mu pětatřicet, spoluzaložil zbrusu nový stát a byl ministrem. V zahraničí to bylo složitější. Beneš tam byl úspěšný hlavně proto, že na rozdíl od blazeovaných profesionálů se na všechno připravoval s obrovskou pílí a ohromoval svými znalostmi. Mnozí si ale všimli, že manipuluje fakta a iritovala je jeho tendence řečnit, jako by ostatní byli studenty. Tenhle zlozvyk mu bude škodit celý život. Zejména Angličané vtipkovali, že se s Dr. Benešem vždycky rádi setkají, protože se tím zbaví povinnosti mluvit…

Málo se dnes ví, do jaké míry se Beneš jako ministr angažoval ve vlivových operacích zaměřených na západní veřejné mínění. Na svém ministerstvu založil III. oddělení pod vedením Jana Hájka. Jeho úkolem mělo být analyzovat zpravodajské informace. Kromě toho se III. oddělení snažilo tajně ovlivňovat veřejné mínění v klíčových zemích západní Evropy ve prospěch Československa. Hájek ve světě vybudoval síť novinářů, kteří za úplatu psali o novém státu – a o Benešovi – v pochvalném duchu. Jen ve Francii ministerstvo zahraničí tajně finančně podporovalo 28 deníků, časopisů a tiskových agentur. Podobně aktivní bylo III. oddělení v Londýně, Vídni, Ženevě a Německu.

Částečně byla taková činnost legitimní. Problém byl v tom, že Beneš a brzo i česká veřejnost uvěřili optimistickým zprávám, které vycházely v zahraničním tisku, aby je pak česká periodika s nadšením citovala. Národ získal dojem, že nový stát a ministra Beneše ve světě obdivují. Manipulace reality je v politice běžná. Problém nastane, když se vzdálenost mezi realitou a zmanipulovaným obrazem změní v propast nebo když manipulátor svými fikcemi zmanipuluje sebe sama.

Benešova touha po úspěších ho zavedla do slepé uličky hned na začátku, když se v letech 1920 a 1921 angažoval ve vzniku Malé dohody. Spolek Prahy s Bukureští a Bělehradem byl postaven na mělkých základech a proti fiktivnímu nepříteli, zatímco zdroje skutečného nebezpečí, Německo a Rusko, ignoroval. Německý zbrojní průmysl se v té době tajně stěhoval do Sovětského Ruska (Hugo Junkers si otevřel leteckou továrnu u Moskvy v roce 1921), němečtí piloti se cvičili v ruském Lipecku, Němci budovali v Tomsku továrnu na chemické zbraně. A Beneš stavěl hráz proti Habsburkům a Maďarsku…

Když se v roce 1925 Německo před spojenci v Locarnu vzdalo územních nároků vůči Francii a Belgii, ministr Beneš a jeho polský kolega zůstali doslova trčet v čekárně. Žádné „východní Locarno“ nebude. Poláci dali najevo, že se stala tragická chyba. Kdežto Beneš se – jak ironicky poznamenali Němci – choval jako vítěz. Musel-li si vybrat mezi nepříjemnou realitou a fikcí, v níž vypadal dobře, bral to druhé.

Už v roce 1930 si politici v Praze kladli otázku: kdo přijde na Hrad po Masarykovi? Mohl to být i Slovák nebo Němec, mohla to být žena. Nejvíc ze všech o roli druhého prezidenta stál ale Edvard Beneš. Mnozí tušili, že to nebyl vhodný kandidát. Únikem z nejistoty bylo znovuzvolení Masaryka v roce 1934, i když měl v 84 letech vážné zdravotní problémy. Volba byla důsledkem toho, že kromě Masaryka a Beneše republika neměla skutečné osobnosti. Do jisté míry i proto, že právě Beneš v každém viděl rivala, kterého musí odstranit. Pod jeho žárlivým dohledem ani po patnácti letech nevyrostla nová politická generace. Když Masaryk v prosinci 1935 abdikoval, mohl ho nahradit jen Beneš, k jehož zvolení pomohli svými hlasy komunisté.

Podpora od poslanců KSČ nepřekvapila. V květnu 1935 totiž Beneš v Moskvě podepsal dohodu, jíž se Praha stala spojencem Stalina. Asymetrický vztah mezi demokratickým Československem a Sovětským svazem předem naznačoval, že Praha žádnou výhodu nezíská, jen propagandistické nařčení, že je „letadlovou lodi bolševismu“. Členové československé delegace se v Moskvě cítili „jako ve vězení“, protože je všude provázela NKVD. Beneš ale hned po návratu skoro dvě hodiny přesvědčoval skeptického britského vyslance, že v zemi sovětů viděl prosperující kolchozy, moderní továrny a obchody plné zboží. Dokázal lidi umluvit, ale málokdy je přesvědčil.

Cesta do mnichovské katastrofy je stále bolestné téma. Československo žilo v představě, že je primusem mezi ostatními státy Evropy (iluze vytvořená Benešem) a že ho spojenci za všech okolností proti Hitlerovi podpoří (signály z Paříže opačným směrem Beneš tajil). Závažná byla domácí situace: pražská vláda se ke Slovákům, Němcům a dalším chovala lépe, než bylo v Evropě v mnohonárodnostních státech běžné, ale nepřesvědčila je, že Československo je jejich domovem. Nebezpečí proto nehrozilo jen zvenčí. Konstrukt „československého národa“ se rozplýval, rostla moc sudetoněmeckých organizací. Mezitím Hitler stále otevřeněji hrozil a Polsko s Maďarskem čekaly na chvíli odplaty za dvacet let stará příkoří.

Od jara do konce září 1938 Beneš pracoval dvacet hodin denně. Vymýšlel jednu iniciativu za druhou. Na domácí scéně byl nenahraditelný, ale na mezinárodním poli se stal figurou marginálního významu, které jiní diktovali (Londýn a Paříž) nebo lhali (Moskva). Když si ráno 30. září přečetl text dohody podepsané v Mnichově, složil hlavu do dlaní a vzdychal: „Zradili nás, úplně.“ Byl prezidentem a vrchním velitelem, a choval se přitom jako divák.

Po dvaceti letech se stal jediným zdrojem moci ve státě. Ale absolutní moc znamená absolutní zodpovědnost. Parlament se kvůli mnichovskému rozhodnutí ani nesešel, rozhodnutí vlády diktoval osobně prezident a delegaci generálů, kteří ho přišli žádat o právo bojovat, uštědřil delší přednášku a poslal je domů. Na sobě nenašel žádnou chybu, za všechno mohly „Francie sladká, hrdý Albion“.

Na zářijovou kapitulaci reagovala česká společnost pádem na morální dno. Je to vidět na druhé republice, která s anticipační poslušností splňovala ještě ani nevyřčená přání nacistů, včetně zvrhlých antisemitických předpisů. Stejně ostudná byla pasivita pomnichovského státu v březnu 1939. Tuhle kapitolu československé tragédie, za kterou nesl částečnou odpovědnost, už pozoroval Beneš z dalekého Chicaga. Cítil se osamělý. Jak o něm napsal kancléř Smutný: „Je to osud všech lidí egoistických, že lidé s nimi počítají podle jejich hodnoty, ale nemilují jich. Egoisté jsou obávaní… ale když je jim zle, zůstávají pojednou úplně osamoceni. To proto, že když jim bylo dobře, nedovedli chápati druhých.“

První světová válka a rozpad Rakouska-Uherska vytvořily předpoklady pro vznik Československa. Útok Hitlera na západní Evropu v roce 1940 a porážka „mnichovanů“ v Paříži a Londýně daly Benešovi novou šanci. Znovu pečlivou práci dokázal nemožné, když přiměl spojence už za války oficiálně uznat jeho i Československo. Podařilo se mu to zčásti i proto, že do hry zatáhl jako svého spojence Stalinův Sovětský svaz.

Jeho spolupracovníci věřili, že Beneš je „vynikajícím taktikem a stratégem, největším Machiavellim nynější doby“. Ve skutečnosti byl jeho příklon k Moskvě v roce 1943 počátkem jeho druhého a posledního ikarovského pádu.

Uvěřil své představě, že Stalin dovolí, aby si Československo jako jediná země východní Evropy udrželo částečnou svobodu, a stalo se tak mostem v rozdělené Evropě. Za tím účelem vzal Gottwalda jako legitimního politického partnera, přijal sovětského agenta Fierlingera za ministerského předsedu, podepsal Košický program a udělal všechno, co po něm chtěli komunisté, včetně znárodňování a etnických čistek. Myslel, že nakonec nade všemi, on, největší Machiavelli naší doby, vyzraje. Ta iluze neměla dlouhého trvání. Během poválečné politické krize byl ale Beneš už tak tragicky nemocný, že kritizovat ho se zdá neslušné.

Všichni víme, jak to dopadlo. Obě porážky a národní kapitulace – mnichovská i ta únorová – jsou v nás navždycky. Jsou to mlýnské kameny, které nás stále tlačí ke dnu. Na obou se podepsal Edvard Beneš. Nesmíme ale zapomenout, že přes všechny charakterové vady to byl horoucí český vlastenec. Prezidentskému úřadu udržel Beneš důstojnost, kterou mu vdechl Masaryk a kterou si Hrad zaslouží. A jeho největší politické chyby vypadají nevinně v porovnání se zločiny nacistů a komunistů, kteří ho následovali.

Svůj názor na Beneše jsem několikrát změnil. V poslední době jsem k němu kritičtější než dřív. Přesto se stále dívám s pochopením na dva momenty jeho života. Jednak, když se po mnichovské katastrofě odpotácel do soukromého života, a znovu, když o deset let později pochopil, že ho – velikého stratéga – porazil bezvýznamný alkoholik Gottwald.

V prezidentském úřadě byl Beneš tragickou osobností, která dosáhla velikosti jen v okamžiku svých ikarovských pádů.