Přímá volba? Ještě budeme vzpomínat na uměřeného Zemana, tuší politolog

Nástupce Miloše Zemana, který ve funkci skončí po dvou mandátech, budou voliči vybírat 13. a 14. ledna, případné druhé kolo pak bude následovat o dva týdny později.

„Je to největší politická systémová chyba, kterou česká společnost po roce 1989 udělala,“ má o přímé volbě jasno Stanislav Balík, politolog a děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

S dalšími špičkovými vědci z Národního institutu SYRI se mimo jiné zabývají hrozbami a systémovými riziky pro demokratické uspořádání.

Podle Balíka prezidentská volba zbytečně štěpí společnost. A lidové hlasování může vést k dalším politickým krizím.

„Co jsme zažili s prezidentem Zemanem, nemusí být nic proti tomu, co nás může čekat s prezidentem, který bude plný síly a nebude brát nejmenší ohledy na Parlament,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Proč přímou volbu prezidenta považujete v českém kontextu za tak zásadní chybu?

Naprosto zbytečně štěpí společnost při volbě orgánu, který má po zvolení velmi omezené možnosti naplňovat naděje, které si lidé do jeho zvolení projektují. Není to odpor proti přímé volbě jako takové, ale stará politologická zásada říká, že způsob volby má odpovídat síle instituce, rozsahu jejích pravomocí. Máme-li silný orgán, dává smysl, abychom jej volili přímo. Je-li slabý, má mít zprostředkovanou legitimitu.

Máme na komunální úrovni přímo volená zastupitelstva, ale při současném nastavení by bylo obrovským neštěstím, kdyby byli přímo voleni starostové. To se nám stalo na nejvyšší úrovni. Jenže jsme nezměnili rozsah pravomocí prezidenta republiky, který zůstává v zásadě nezměněný od roku 1920.

Uvedl jste, že kvůli polarizaci sklízíme jako společnost „trpké plody“. Způsobuje ji podle vás dvoukolová volba prezidenta, nebo přímá volba obecně?

Obecně. Polarizace by pravděpodobně nastala i v jednokolové volbě. Obě varianty hrají na to, že se potřebujete dostatečně ostře vymezit, abyste pronikl jako kandidát do druhého kola. Začnete se vymezovat na tématech, na která lidi slyší, aniž s nimi jako prezident můžete reálně něco udělat, pokud proti vám stojí silná většina ve Sněmovně.

Jednou z výtek současnému systému je, že se nelogicky kombinují prvky parlamentního a prezidentského systému. Pramenily z toho i dřívější pochybnosti, co si ještě prezident může a nemůže dovolit - třeba když nechtěl jmenovat některé ministry?

Co dělal Miloš Zeman v posledních deseti letech, není jen plod jeho osobnosti, ale je to relativně očekávatelný důsledek přímé volby. Necháme-li někoho zvolit třemi miliony obyvatel, dáváme mu obrovsky silný mandát k tomu, aby se na něj mohl odvolávat a zkoušel až na kraj prasknutí prostor vymezený Ústavou.

Opakovaně jsem v některých textech psal, že dost možná budeme vzpomínat na relativně uměřeného prezidenta Zemana. Co jsme zažili s ním, nemusí být nic proti tomu, co nás může čekat s prezidentem, který bude plný síly a nebude brát nejmenší ohledy na Parlament.

Takže očekáváte nové přestřelky při jmenování ministrů?

Je to hrozba. Ústava je z mého pohledu mnohem méně nejasná, než jak ji Miloš Zeman interpretoval. Je jen obrovská škoda, že nikdy nedošlo k ústavnímu posouzení, k nějaké kompetenční žalobě. Prezident Zeman byl natolik chytrý, že v jediném případě, kdy by mu reálně hrozila soudní prohra - při sporu o jmenování Fialovy vlády - couvl. Nešel do toho.

Za premiéra Babiše věděl, že kompetenční žaloba podaná nebude. Náš prezident je silný pouze tehdy, kdy jsou slabé ostatní orgány. Vidíme to v posledním roce, kdy se Zeman v zásadě vrátil do role prezidentů před ním, kteří respektují ten vykolíkovaný prostor a pouze explicitně využívají třeba vetování zákonů.

Jasný vzkaz Zeman vyslal i po konci Nečasovy vlády, když odmítl jmenovat stojedničkovou koalici, kterou mu na Hrad přinesla Miroslava Němcová.

Protože věděl, že Sněmovna je proti němu nesmírně slabá a rozhádaná a nepodá ústavní žalobu. Byl to moment rozkladu. Prezident Zeman umí číst situaci a vytušil, že je Sněmovna slabá.

A za vás už překročil čáru?

Jednoznačně. Dostali jsme se do situace, kdy nám téměř půl roku vládla vláda, o níž se od začátku vědělo, že nemá šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny. Je to neslučitelné s principem parlamentní demokracie.

Zmínil jste expremiéra Babiše, který kontroverzní kroky prezidentu Zemanovi toleroval. Mohl by jako prezident postupovat stejně nebo ještě striktněji?

Neumím to odhadnout. Mám za to, že Andreje Babiše málokdo umí přečíst. Hodně záleží, jakou většinou by byl zvolen, na síle jeho mandátu. Umím si představit, že by se moc nenechal omezovat zněním Ústavy. Umím si ale také představit, že se bude soustředit na ochranu svých ekonomických zájmů a některé věci nechá být.

Považujete za chybu, že se před 10 lety při zavádění přímé volby nezpřesnily také kompetence hlavy státu?

Ústava je psaná jinak, než bychom ji psali dnes. Na začátku 90. let jsme hodně věřili, že nejvyšší naše orgány jsou zodpovědné a nebude v nich nikdo, kdo by chtěl zneužívat nejasnosti. A druhý pohled: Udělali jsme zásadní chybu, když jsme zavedli přímou volbu a nezvětšili relativně malé kompetence.

Český prezident má malé pravomoci, ale široký vliv. Měl ho ne kvůli způsobu volby, ale kvůli personálnímu obsazení úřadu a toho, co si do něj projektujeme. Jako politologové a ústavní právníci jsme na toto úskalí upozorňovali už někdy v roce 2010 a 2011, kdy se změna začala řešit. Říkali jsme: „Změňme tedy rozsah pravomocí a přejděme k nějakému poloprezidentskému systému jako ve Francii.“ Neudělali jsme to a vznikl současný problém.

Nicméně přímo volí prezidenta třeba v Rakousku, Polsku, na Slovensku, v Portugalsku nebo ve Slovinsku. Jejich hlava státu také neoplývá zásadními pravomocemi, jako například francouzský prezident. Vymyká se tedy náš systém v evropském kontextu, nebo jsme jen součástí trendu?

Není to trend v celé Unii. Třeba Německo, Maďarsko či Itálii mají nepřímo volené prezidenty. Z příkladů, které jste jmenoval, jsou Rakousko a Slovensko formálně nastavené podobně, a přesto reálně fungují jinak. Rakouský prezident se sám nechává dobrovolně svazovat víc, než mu říká ústava. Kdyby se tam stal prezidentem Miloš Zeman, bude to vypadat úplně jinak. Tradice rakouského prezidentství míří ke skutečnému sebeomezení. Pravomoce si nechává hlava státu jen jako jaderný kufřík, krabičku poslední záchrany.

A Slovensko?

Tam je to úplně jinak. Přímá volba vede k podobným situacím jako u nás. S prezidentkou Čaputovou to možná tolik nevnímáme, ale vzpomeňme si na obrovské napětí mezi prezidentem Kiskou a vládou premiéra Fica. Skutečně to společnost obrovsky rozbíjelo a prezidentovi nedávalo reálné možnosti, jak politiku ovlivnit. I prezident Kiska občas jednal podobně jako prezident Zeman. V odkazu na přímý mandát odmítl udělat něco, přestože mu to ústava předepisovala. To není šťastná situace.

Jaké změny byste tedy v Česku navrhoval?

Musíme si říct, co opravdu chceme. Jestli parlamentní demokracii a hledání širšího konsenzu, anebo něco akčnějšího a budeme důvěřovat jednomu člověku v čele státu. Za mě je v souladu s tradicemi české politiky silnější tradice parlamentarismu s prezidentem, který spíš symbolizuje, spojuje a snaží se moderovat konflikty. Tomu by odpovídal návrat k nepřímé volbě. Byť dobře vím, že je to nereálné a v zásadě se to ve světě neděje.

Co tedy s tím?

Návrat k nepřímé volbě nemusí nutně znamenat volbu Parlamentem. Ve zmíněné Itálii či Německu nevolí prezidenta jen parlament. V případě Německa je volitelské těleso rozšířené o zástupce spolkových zemí. V Itálii má volitelský orgán dokonce několik tisíc členů. Jsou tam zástupci italských regionů a měst. To bych si u nás dokázal představit.

A když se k tomu nevrátíme?

Pak bych doporučil přinejmenším zpřesnit text Ústavy, aby z něj explicitně zmizely možnosti zneužívání, které zkoušel prezident Zeman. Možná pak i zvážit automatičtější způsob posuzování u Ústavního soudu.

Co se má tedy ujasnit?

Minimálně vztah prezidenta k vládě stojí za zpřesnění. Není to však o znění jednoho článku, ale jazyka Ústavy jako takového. Třeba posouzení termínů, co prezident může a musí. Ale reálně neočekávám, že k nápravě té systémové chyby v blízké době dojde.

Je vůbec politická či společenská chuť po změně?

To je velká otázka. Naše Ústava je hodně rigidní, co se týče změn. Jsou to tři pětiny ve Sněmovně a tři pětiny v Senátu. Teď se v zásadě neliší většiny ve Sněmovně a Senátu, ale kdybychom to přeložili do řeči čísel, potřebujeme na ústavní změně shodu 75-80 procent politické reprezentace. Jinými slovy: Taková změna projde jen se souhlasem vládní koalice, ale také hnutí ANO či SPD. To je hodně nepravděpodobné.