Zmapovali jsme, jaké faktory rozhodují volební finále

Česko stojí před druhým kolem prezidentské volby. Ostrou kampaň naplno odstartovala už sobotní povolební tisková konference Andreje Babiše. Protikandidát Petra Pavla ji využil k ostrým výpadům proti svému rivalovi.

Okamžitě se objevily i Babišovy billboardy s textem „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“, navzdory tomu, že český prezident ani nemá žádnou pravomoc vyhlásit válku.

„Strašení válkou či zatažením do války, případně mobilizací považuji za zbabělost, podlost nejhrubšího zrna. Je to zneužívání strachu ve vlastní politický prospěch,“ reagoval na Babišovu rétoriku Pavel.

To, že negativní kampaň v politickém marketingu historicky funguje, ukazují nejen dvě vítězství Miloše Zemana ve druhém kole, ale i výsledky prezidentských voleb v okolních středoevropských zemích.

Zatímco Zeman vsadil v roce 2013 na Benešovy dekrety a o pět let později na migranty, v okolních zemích se objevila třeba maďarská karta nebo téma scientologie, filantropa George Sorose a restitucí pro Židy.

V analýze rozbíráme i výjimky z posledních let, kdy negativní kampaň nezabrala.

Na silně negativní kampaň vsadil ve druhém kole polský prezident Andrzej Duda. V létě 2020, když obhajoval mandát, využil k mobilizaci svých voličů téma homofobie a vyvolávání strachu z LGBT+ lidí.

Prezident i jeho okolí tehdy mluvili o domnělé „ideologii LGBT“. Šermovalo se také „židovskými požadavky na odškodnění“ a německou kartou – historickým polským traumatem.

Svého rivala, varšavského primátora Rafała Trzaskowského, porazil Duda nakonec o dva procentní body.

Trzaskowski svou kampaň nejdříve postavil na tom, že voliči vládnoucí strany PiS (a tím pádem i Dudovi) nejsou jeho nepřátelé. Ovšem čím déle kampaň trvala, tím víc se Trzaskowski vracel do zajeté rétoriky opoziční Občanské platformy: k osobě Jarosława Kaczyńského, k tomu, že Duda nemá vlastní vůli a že pokud povládne pravice dál, nebude Polsko demokratickým státem.

Kampaň byla i na polské poměry mimořádně špinavá a zákeřná. Až překvapivě pak vzhledem k polarizaci zněla Dudova povolební „zpátečka“ a slova o respektu k ústavě a spolupráci ve vítězném povolebním projevu.

„Nedělíme Poláky na lepší a horší na základě příjmů, vzdělání, názorů nebo víry. Každému náleží úcta. Polákem je každý člověk loajální k republice a spoluobčanům. Každý, kdo má Polsko v srdci,“ pronesl tehdy prezident.

Jenže dlouhodobě rozbouřenou polskou společnost se mu jako politikovi více či méně loajálnímu k vládnoucímu táboru příliš nedaří sjednotit ani dva a půl roku po volbách.

Za případem vítěze, který se ve své kampani obešel bez faulů, polarizace a útočení, znovu nemusíme chodit daleko. Stačí na Slovensko.

Současná slovenská prezidentka Zuzana Čaputová vystupovala v roce 2019 neútočně a pokorně. Prezentovala se jako nositelka společenské změny, volby se totiž konaly zhruba rok a čtvrt po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Čaputová tehdy ve druhém kole svedla souboj s kandidátem vládnoucí strany Směr Marošem Šefčovičem. Ten na Čaputovou negativní kampaní mířil – nařkl ji například z toho, že měla nelegálně založenou živnost při provádění své koncipientské praxe.

Slovenská prezidentka čelila i nařčením, že ji financuje filantrop George Soros a USA. Slovenský konspirační časopis Zem a vek dokonce upravil fotografii Čaputové po vzoru nacistické antisemitské propagandy.

Čaputová nakonec druhé kolo vyhrála s více než 58 procenty hlasů.

S negativní kampaní má Slovensko během prezidentských voleb ještě bohatší zkušenosti než Česko.

Když se v roce 2014 pustil do boje o nejvyšší ústavní funkci tehdejší premiér a předseda strany Směr Robert Fico, byl považovaný za jasného favorita.

V prvním kole volby ale nakonec dostal výrazně méně hlasů, než se obecně předpokládalo. Na svého soupeře, milionáře a filantropa Andreje Kisku, vytáhl Fico obvinění z lichvy a napojení na scientologickou církev.

„Pan Kiska zná lidi z této sekty, komunikuje s nimi, setkává se s nimi a spolupracuje s nimi. Je to opravdu vážný problém pro tuto zemi, kdyby člověk, který je napojený na sektu scientologů, měl kandidovat na prezidenta,“ tvrdil Fico před druhým kolem.

Stejná nařčení se objevila i na anonymních protikiskovských letácích. Další letáky Kisku před druhým kolem označovaly za „převlékače kabátů“, jenž usiloval o vstup do KSČ.

Kiska tehdy napojení na scientology opakovaně odmítl a na Fica podal trestní oznámení. On sám vsadil na varování voličů před přílišnou koncentrací moci v rukou jedné strany, čili Ficova Směru, a na připomínku afér Ficovy vlády.

Fico podle něj navíc svou prezidentskou kandidaturou prchal z úřadu premiéra v polovině funkčního období.

Kiska nakonec volby vyhrál ve druhém kole s náskokem 19 procentních bodů. Podruhé už nekandidoval.

Jinak než Kiska ale dopadla o pět let dříve socioložka a pozdější premiérka Iveta Radičová.

V souboji o slovenský prezidentský palác ji porazil Ivan Gašparovič, jenž mandát obhajoval. Zatímco Radičová byla kandidátkou opozičních stran, Gašparoviče podporoval vládnoucí Směr a nacionalistická Slovenská národní strana (SNS).

Mírným favoritem byl Gašparovič, ale i Radičová do druhého kola postoupila s vysokým výsledkem: 38 procenty. Úspěch zaznamenala ve velkých městech i na jižním Slovensku mezi půlmilionovou maďarskou menšinou. A právě toho se v kampani chytila protistrana.

Týden před druhým kolem volby se před nákupními centry ve městech s maďarskou menšinou objevily letáky s fotografií Radičové a smyšleným citátem v maďarštině: „Maďaři žijící na Slovensku, pokud mě budete volit a budeme úspěšní, slibuji, že budu podporovat vaše staré touhy a autonomii.“

Nacionalisté ze SNS pak proti Radičové vystupovali s rétorikou, že není možné, aby slovenské většině vybrala prezidenta maďarská menšina a bohatí Bratislavané.

Radičová Gašparoviče vyzvala, aby od „maďarské karty“ upustil. „Vyzývám prezidenta Slovenské republiky, aby zastavil zastrašování občanů, rozdělování občanů na Slováky a ty ostatní. Aby přestal používat maďarskou kartu, aby se veřejně od takovýchto postupů distancoval a aby je odsoudil,“ uvedla. Její tým kvůli falešným letákům podal i trestní oznámení.

Gašparovič nakonec Radičovou ve druhém kole porazil o 11 procentních bodů.

Statisticky bylo mimořádně nepravděpodobné, kdyby rakouský prezident Alexander Van der Bellen loni v říjnu neobhájil svůj mandát už v prvním kole. Zatím se to totiž podařilo všem jeho předchůdcům, kteří kandidovali dvakrát.

Povedlo se to i Van der Bellenovi, jehož zvolilo na dalších sedm let bezmála 57 procent voličů.

Zabralo na ně klidné a promyšlené úřadování, během kterého důstojný prezident povedl zemi celou řadou vážných politických krizí. A to navzdory hněvu části rakouské společnosti vyvolanému koronavirem, inflací, válkou i energetickou krizí. Ostatně loni měl prezident za heslo mimo jiné slova „Bezpečná volba v turbulentních časech“.

Při první volbě byla ale Van der Bellenova cesta do úřadu mnohem komplikovanější. V prvním kole ho tehdy o 14 procentních bodů přeskočil kandidát krajně pravicových Svobodných Norbert Hofer.

Ve druhém kole Van der Bellen Hofera porazil, ovšem rakouský ústavní soud výsledky zrušil kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů a nařídil opakování rozhodujícího kola v prosinci 2016.

V kampani vsadil nacionalista Hofer na téma ostrého vystupování proti migrantům. Pro některé byl vlastencem, který dodá Rakousku sebevědomí, pro jiné radikálem, jenž odmítá muslimy a nosí za pasem pistoli. Hofer také prohlašoval, že po volbách rozpustí parlament a vyhlásí předčasné volby.

Dlouholetý šéf strany Zelených Van der Bellen naopak vystupoval jako zastánce tolerantní společnosti – otevřeného a proevropského Rakouska.

Svého dvaasedmdesátiletého rivala pětačtyřicetiletý Hofer opakovaně v narážce na věk vykresloval jako „zapomnětlivého“ nebo „roztržitého profesora“. Podle rakouského týdeníku Falter tak využil metodu neurolingvistického programování, tedy soubor psychologických technik původně určených k pozitivnímu ovlivnění chování pacientů.

S tím, jak rakouský ústavní soud „hodil do voleb vidle“, vyvinula se během šestiměsíčního čekání na druhé kolo i kampaň. Podpásovky mířily zejména na Van der Bellena.

Politik Zelených čelil osočování z kolaborace s nacisty. Prezidentova rodina totiž v roce 1941 pod hrozbou sovětských represí uprchla z Estonska do Rakouska, tedy do Třetí říše. Sám Van der Bellen se přitom narodil už ve Vídni a obvinění jeho rodiny nikdy nebylo nijak doloženo.

Následně rakouská krajní pravice Van der Bellena nařkla i ze špionáže pro Sovětský svaz. Na výhru to Hoferovi, kterého mimochodem veřejně podpořil i český prezident Miloš Zeman, nestačilo a Van der Bellen nakonec v opakovaném druhém kole ještě zvýšil svůj vítězný náskok.