Ambiciózního Středulu tlačí na Hrad muži, kteří prosazovali zájmy Ruska a Číny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zeptáte-li se kohokoliv, kdo poznal zblízka Josefa Středulu, jaký je, každý jako první vypálí slova jako ambiciózní nebo snaživý.

Vlastně je to přirozené, že teď odborový předák projevil ambici stát se prezidentem. Vždyť po odchodu z čela největší odborové organizace zamířili do politiky i tři jeho předchůdci: Jaroslav Zavadil byl poslancem, Milan Štěch předsedou Senátu a Richard Falbr europoslancem, všichni za ČSSD.

„Josef je ale přece jen mnohem větší formát než ti tři. Ambice v něm dlouho dřímaly, vždycky jsem měl pocit, že myslí dopředu a chce něčeho velkého dosáhnout,“ říká Miroslav Singer, bývalý guvernér České národní banky.

Se Středulou se osobně znají dlouhé roky. Poznali se už dávno, při privatizaci ostravské Nové huti. Hlavní střety ale vedli v roce 2015, kdy se ekonomika dočkala oživení a Středula tlačil na rychlejší růst mezd. „Cítil krev – pracovní trh se vyčerpával a firmy konečně měly zisky. Takže co jiného čekat, že budou odbory dělat. Ale musím dodat, že s Josefem jsme se sice vždycky do krve pohádali, ale nakonec se nějak rozumně dohodli, rozhodně není podrazák,“ vypraví Singer.

Paradoxně daleko kritičtější je někdejší šéf nejsilnějšího odborového svazu KOVO Jan Uhlíř, který stál v 90. letech u začátku Středulovy odborářské kariéry. „Bylo mu 25 let, když byl v roce 1993 zvolen mým místopředsedou. Byl velmi snaživý, velmi výkonný, velmi ambiciózní a také učenlivý. Řeknu to na rovinu – teď jsme měli dva egocentrické prezidenty, Klause a Zemana, já už bych nechtěl třetího takového,“ říká Uhlíř.

Za těmito slovy může být jistá zahořklost, protože Josef Středula později coby Uhlířův nástupce dosáhl větších úspěchů. „Když k nám přišel do centrály na Žižkov, byl jak z jiné planety. My všichni obyčejní odboráři, vytahané obleky, svetry, třeba já vypadal jak zvíře. Raději než na pivo šel na víno. A vždycky hodně dbal o to, jak vypadá, pečoval o svůj vzhled. Říkal nám, že přece musíme reprezentovat. A připouštím, že mu to fungovalo a dosáhl úspěchů,“ vzpomíná Jan Uhlíř.

Ostatně dodnes se vypravuje oblíbený vtip, že když se sejde tripartita, je to šéf odborů Středula, kdo má oblek dražší než zástupci vlády nebo zaměstnavatelů.

Každopádně Uhlířovy výhrady nejsou mezi odboráři úplně ojedinělým hlasem. Samotného Středulu překvapily reakce jeho přátel na Facebooku, když oznámil prezidentskou kandidaturu. Část lidí mu napsala, že si ho vážili jako výborného odboráře, který bojuje za zaměstnance, ale vstupem do politiky je zklamal a tím prý u nich skončil.

Ale vraťme se krátce ještě na začátek, kdy se z mladého Středuly velmi rychle stal profesionální odborář. Po absolvování Střední průmyslové školy strojnické v Opavě nastoupil do Vítkovických železáren, ale klasickou práci dlouho nedělal.

Brzy po listopadu 1989 se podílel na přeměně komunistického Revolučního odborového hnutí (ROH) v klasické odbory hájící zájmy zaměstnanců. Stal se placeným funkcionářem odborů na podnikové úrovni, aby už o tři roky později povýšil do Prahy.

A sám přiznává, že zpočátku jeho profese lidi v okolí dost překvapovala. „Když se mě později na srazu zeptali spolužáci z průmyslovky, co dělám, a já odpověděl, že odborového funkcionáře, slyšel jsem jen hromadné ‚cožeee…“ vypráví.

Uhlazeným vystupováním si Josef Středula brzy dokázal získat respekt také u zástupců velkých firem. Podobné úctě se těší i u politiků, nalevo i napravo. Je výřečný. Umí to s médii. Nejlíp o tom svědčí skutečnost, že pro svou prezidentskou kandidaturu dokázal získat podporu od tak rozdílných politiků, jakými jsou Miloš Zeman a Miroslav Kalousek.

„On je mezi námi s tímhle svým vystupováním, tahem na branku, cílevědomostí až zabejčeností bezkonkurenční. Je pro nás vzorem, ale výsledkem toho také je, že dnes je jediným viditelným odborovým předákem,“ krčí rameny Jaroslav Souček, současný šéf odborového svazu KOVO.

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar si Středulu pamatuje jako tvrdého vyjednavače ze svého působení v mladoboleslavské Škodě Auto. Odbory pod jeho vedením tam v roce 2007 vystupňovaly tlak na vyšší mzdy, nakonec stávkovaly, a dokonce zastavily výrobu. „Dnes u něho vidím velký důraz na marketing a také velkou znalost evropsko-unijních témat, což u odborových předáků nebývalo zvykem,“ říká Špicar.

Josef Středula na atmosféru stávky ve Škodovce dodnes vzpomíná jako na něco výjimečného. „To se snad ani nedá popsat, čtyřiadvacet hodin jste s těmi lidmi v podniku, jsou tři hodiny ráno a vy cítíte to dumasovské všichni za jednoho, které tu bezezbytku platí. Bojuje se za lepší pracovní podmínky, lepší mzdu, někteří lidé vám děkují, jiní pláčou a další skupina dokonce začala ve škodovácké lakovně tančit,“ popisoval tehdy Středula své pocity v Hospodářských novinách.

Že má talent, si později všimli politici. Nejpozději v roce 2015, kdy vystartoval se svou rozhodně nejúspěšnější odborářskou akcí – kampaní Konec levné práce. Akce upozorňovala na to, že i 25 let po pádu socialismu existuje stále propastný rozdíl mezi českými a německými příjmy.

Vládnoucí ČSSD si toho povšimla až o dva roky později, kdy se heslo objevilo na jejích předvolebních plakátech. A Bohuslav Sobotka jako premiér tehdy pochodoval Prahou s transparentem žádajícím vyšší příjmy. Už bylo ale pozdě. Sobotkovi to nikdo moc nevěřil. A levici v každých dalších volbách prudce ubývali voliči. Tehdy se v Lidovém domě poprvé zrodil nápad, že by charismatický šéf odborů byl ideální tváří ČSSD. Tváří, která by zastavila její pád.

Sociální demokracie mu proto nabídla post lídra její kandidátky od eurovoleb v roce 2019. Ovšem sebevědomý Středula odmítl se slovy, že „Evropský parlament není něco, o čem by toužebně snil“. Už tehdy bylo jasné, že ambiciózní muž pomýšlí daleko výš – na prezidentskou kandidaturu.

Okolo té také hodně taktizoval. Původně ji chtěl oficiálně oznámit později. Leč plány mu bez předchozí domluvy narušili dva muži. Nejprve jej poslední dubnový den na sněmu odborové konfederace prezident Zeman veřejně vyzval k prezidentské kandidatuře. A na to reagoval akční šéf Mladých sociálních demokratů Lukáš Ulrych, jenž obratem oznámil sběr podpisů pro občanského kandidáta.

„Plánoval jsem ty kroky udělat trochu jinak, ale už jsem musel naskočit do rozjetého vlaku, abych to celé měl pod kontrolou,“ říká Středula. A jaké má odborář v prezidentské volbě vlastně šance? Podle sociologů zkoumajících veřejné mínění může společně s expremiérem Andrejem Babišem a generálem Petrem Pavlem patřit mezi tři hlavní adepty. Mimo jiné proto, že odbory právě zažívají renesanci a hlavně – jak už to v ekonomických krizích a těžkých časech bývá – aktuálně roste jejich význam.

„Bude se snažit opírat o stejný typ voličů jako Babiš. To by Středulovy šance na druhé kolo snižovalo. Pokud ale pravice nepostaví silného kandidáta, může dojít i k finálovému souboji Babiš–Středula. V něm by pak měl šéf odborů navrch, poněvadž by dokázal oslovit širší spektrum voličů,“ míní politický analytik Lukáš Jelínek. „Kromě toho si ale myslím, že i kdyby se Středula prezidentem nestal, má našlápnuto ke slibné politické kariéře, třeba jako lídr zdecimované demokratické levice.“

Středula se obešel ve svém životě bez členství v KSČ a dosud na něj nevyplavala ani žádná špína. Největší slabinou čtyřiapadesátiletého odboráře je ale skutečnost, že kromě boje za lepší podmínky pro zaměstnance Češi vůbec neznají jeho názory na cokoliv jiného.

Ačkoliv rád deklaruje svou prozápadní orientaci, dva muži s klíčovou rolí v jeho kampani vzbuzují obavy: ještě nedávno jako placení lobbisté pomáhali Rusům a Číňanům prosazovat jejich zájmy v Česku.

Šéfem Středulovy prezidentské kampaně je dlouholetý hradní protokolář Miroslav Sklenář, který působil ve strukturách čínské skupiny CEFC (posléze CITIC) a také jako poradce Jaroslava Tvrdíka v lobbistické Smíšené česko čínské komoře vzájemné spolupráce. Sklenář argumentuje, že 15 let byl na Hradě, 10 let na pražském magistrátu a pouhých sedm měsíců u Číňanů.

A druhým mužem je Pavel Vlček, který Středulovi pomáhá s komunikační strategií v odborové organizaci. Vlček působil více než rok jako lobbista ruské společnosti Rosatom, jež usilovala o zakázku na stavbu jaderného reaktoru v Temelíně. V létě 2013, tedy ještě před anexí Krymu, spolupráci s Rusy ukončil.

Středula ovšem na dotaz Seznam Zpráv, proč si vybral právě je, neodpověděl.

Analýzy Seznam Zpráv: