„My chceme mír!“ Strach z války pomůže rozhodnout německé volby

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to jako návrat do normalizačního Československa. Na plátně se střídají černobílé záběry: 80. léta, Západní Německo, masové protesty proti rozmístění amerických raket v zemi. Ty protesty, které pomáhala zosnovat hlavní sovětská tajná služba KGB - shodou okolností v době, kdy se v této organizaci zabydloval mladý Vladimir Vladimirovič Putin.

Promítání ale neslouží studentům historie. Jde o součást stranického sjezdu uprostřed navýsost aktuálního politického boje. O roli KGB nepadne jediné kritické slovo, bouřlivý aplaus se naopak ozve ve chvíli, kdy delegátka a poslankyně německého Spolkového sněmu Sevim Dagdelenová z pódia zvolá staré komunistické heslo: „Ami, go home!“.

Tato scéna se odehrála 12. ledna 2025 během nominačního sjezdu BSW, tedy Spojenectví Sahry Wagenknechtové. Překvapení se nekonalo: levicová strana poslala do únorových voleb jako kancléřskou kandidátku ženu, jež propůjčila mladé politické formaci své jméno.

Jeden rys sjezdu ale pozorovatele přece jen překvapil. Sahra Wagenknechtová je celoživotní levicová politička. Pravda, s dlouhodobou zálibou v diktátorských režimech. V 90. letech vzletnými slovy hájila Stalinův režim za „boj proti hladu a vykořisťování“, později odmítala označit NDR za diktaturu. Coby poslankyně se také snažila zabránit důstojnému uctění obětí berlínské zdi.

Přesto platí, že svou kariéru založila na sociálních tématech. Teď je vše jinak. Hlavní heslo kampaně zní „mír“ a nejbouřlivější aplaus delegátů stranického sjezdu propukal v okamžicích, kdy Wageknechtová pranýřovala imperialismus USA a německou pomoc Ukrajině.

Tyto scény do značné míry odrážejí specifika letošní volební kampaně v Německu, v zemi, v níž zahraniční politika voleb obvykle hraje mizivou roli. Tentokrát se hned tři partaje označují za „strany míru“ a předhánějí se ve slibech, jak strašáka války opět zaženou do učebnic dějepisu. Vedle AfD a BSW jsou to i sociální demokraté kancléře Olafa Scholze.

„Kdybych se stal kancléřem, má první zahraniční cesta by vedla do Moskvy.“ Slova Björna Höckeho, fakticky nejmocnějšího muže Alternativy pro Německo (AfD), dle průzkumů druhé nejsilnější strany v zemi.

Ta se sice hlásí k pravici, ohledně zahraniční politiky si ale téměř dokonale notuje s levicovou BSW. Když v televizní debatě vůdčích postav obou uskupení - tedy Alice Weidelové z AfD a Sahry Wagenknechtové - došlo na Rusko a Ukrajinu, duel se rázem změnil v harmonický duet. Pozice obou stran by se daly shrnout do tří bodů:

Plynovod Nord Stream 2 dokonce spolupředseda AfD Tino Chrupalla označil za nástroj „energetické suverenity“ země. Tím, kdo se snaží nasadit Německu chomout energetické závislosti, totiž v jeho očích není Rusko, ale Washington. Spolupředsedkyně Alice Weidelová dokonce na začátku roku označila Berlín za „otroka USA“ - i když zároveň dává najevo své zalíbení v Donaldu Trumpovi a Elonu Muskovi.

Celkové vyznění příběhů, které teď AfD i BSW vyprávějí voličům, je víceméně shodné: válka na Ukrajině je výsledkem agresivity Spojených států. Ty přinutily německou vládu, svou loutku, aby uvalila sankce na Rusko a připravila se o laciné ruské energie. A to ve prospěch nelegálního režimu „lupičů“, který vládne na Ukrajině.

Ostatně - poslanci obou stran ruku v ruce na protest opustili jednací sál, když v Bundestagu vystoupil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Pravda, v něčem jde AfD oproti BSW přece jen o kousek dál. Její bavorská odnož čerstvě požaduje odsunutí ukrajinských uprchlíků, pro něž je prý v bojující zemi „dost místa“.

Ve složitějším terénu manévruje současný a rádoby i budoucí kancléř Olaf Scholz. I pro něj ale mírová agenda představuje téměř jedinou šanci, jak dosáhnout volebního vítězství. To by se sice za dnešní situace rovnalo zázraku, neboť jeho SPD má v průzkumech stabilně zhruba poloviční podporu oproti CDU/CSU. Jenže jeden zázrak už Scholz zažil. V roce 2021 mu vítězství přinesl náhlý poryv voličské přízně, který trval právě jen několik dnů v kritické fázi volebního souboje.

V centrále SPD se navíc nepochybně rozpomněli na další volební zázrak. V roce 2002 vypadaly volby pro socialisty rovněž beznadějně. Když ale Gerhard Schröder zahrál na mírovou notu a postavil se proti americké invazi do Iráku, navzdory všem předpokladům dotáhl handicap na křesťanské demokraty a zajistil si druhý kancléřský mandát.

Olaf Scholz se nyní pokouší zopakovat stejný recept, což pro něj ale také znamená tanec mezi vejci. Na jedné straně stojí v čele země, která vedle USA dodává Ukrajině největší vojenskou pomoc. Na straně druhé se právě v posledních předvolebních týdnech snaží další pomoc napadené zemi zbrzdit, aby nepopudil pacifistické voliče. A k tomu přidává gesta, kterými se snaží zajistit si renomé mírotvorce.

Patřil k nim už telefonát s Vladimirem Putinem v polovině listopadu (detailně zde). Scholz tvrdil, že chtěl před ruským diktátorem dát najevo jednotnou linii Evropy. Pozoruhodné je, že se na této linii s žádným dalším evropským lídrem nedohodl, natož aby krok koordinoval s ukrajinskou vládou.

Sám kancléř později přiznal, že telefonát nevedl vůbec k ničemu, což se ostatně dalo předpokládat. V jednom ohledu ale přece jen posloužil: v očích německých voličů, vystrašených temnou vizí jaderné války, se Scholz rázem jevil jako ten, kdo se alespoň pokouší o diplomatické jednání.

Stejně tak si Scholz pečlivě pěstuje image politika, který zemi zachránil před válkou svou „obezřetností“.

Právě slovo obezřetnost se v kampani opakuje znovu a znovu. Spočívat má mimo jiné v odmítání ukrajinských žádostí o poskytnutí dalekonosných střel Taurus. Jak Scholzovi připomínají jeho protivníci, fakticky za tuto opatrnost platí svými životy ukrajinští civilisté a vojáci. Titíž protivníci ale stejně dobře jako Scholz znají průzkumy veřejného mínění. Proti dodávkám Taurusů bylo v listopadu dle průzkumů 61 % Němců.

V posledních týdnech navíc kancléř zablokoval další pomoc Ukrajině ve výši tří miliard eur, a to přes tlak opozice, koaličních partnerů i podstatné části vlastní strany. První zdůvodnění znělo, že neexistuje „nebezpečí z prodlení“. Jinými slovy, že se Ukrajina bez těchto zbraní momentálně obejde.

Toto tvrzení se sotva zakládalo na pravdě; jednalo se zejména o protiletecké systémy, na Ukrajině právě v oněch dnech umírali civilisté při zvlášť masivních ruských náletech a ukrajinská strana o německé zbraně urgentně žádala.

Poté přešel Scholz na jinou linii obrany, jež spočívá ve složitých rozpočtových technikáliích, ze kterých mělo vyplývat, že peníze pro Ukrajinu prostě nejsou. Tajemník SPD Matthias Miersch k tomu dodal slovníkem, který jakoby vypadl z dílny AfD: Nemůžeme Ukrajině poslat nic, co bychom museli vzít našim důchodcům a městům.

Letošní volební kampaň odráží složitou německou historii. Důraz na mír, a to i mír za každou cenu, slaví tradičně úspěch v  zemi, která sama sobě po desetiletí ordinovala pacifismus coby lék na hříchy Hitlerovy éry.

Velikonočních pochodů za mír se dříve v Německu účastnily statisíce lidí, a i v posledních letech je to pro tisíce Němců každoroční tradice. Ještě po začátku otevřené ruské invaze na Ukrajinu ukládal mimořádně vlivný německý filozof Richard Precht ukrajinské vládě kapitulaci coby morální povinnost.

Margot Käßmannová, nejznámější ženská osobnost německé teologie, doporučovala Ukrajincům kromě modliteb totéž.

I dnes se 65 % Němců sice bojí ruského imperialismu, každý druhý ale zároveň odmítá další dodávky zbraní Ukrajině.

Válka nedaleko hranic však nálady v Německu postupně mění. Oproti roku 2021 výrazně přibylo těch, kdo jsou ochotní bránit zemi se zbraní v ruce.

A sluchu se dostává i publicistům, jako je Richard Herzinger. Ten označil tradiční německý pacifismus za chatrný moralistní kabát, za kterým se ve skutečnosti skrývá egoismus a úpěnlivá snaha dát ruce pryč od všeho nebezpečného, co se děje za německými humny.