Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Už posedmé půjdeme volit do krajů, jejichž smysl ani po 24 letech fungování není úplně zřejmý. Ukazuje to i tradičně nízká volební účast pohybující se mezi 30 až 40 procenty, menší zájem bývá už jen o Senát a Evropský parlament.
Dnes vám drtivá většina politiků z naprosto všech stran mimo záznam přizná, že za současné podoby a fungování jsou krajské samosprávy skoro k ničemu. V lepším případě řeknou, že jsou promarněnou příležitostí. I když titíž politici pak budou v televizních duelech zaníceně slibovat, jak dokážou z krajského zastupitelstva svůj region nakopnout.
Krajské volby 2024
Volby do krajských zastupitelstev probíhají každé čtyři roky, a to ve všech krajích ČR vyjma hlavního města Prahy. Kandidovat mohou pouze politické strany, hnutí a jejich koalice. Příští krajské volby proběhnou společně se senátními volbami 20. a 21. září 2024.
Odhlasování vzniku čtrnácti krajů v 90. letech – vznosně nazývaných „vyšší územní samosprávné celky“ – dodnes mnozí tehdejší politici z různých stran litují a rozhodnutí označují za chybu či omyl.
Své nejzářivější chvíle krajské správy paradoxně zažívají v krizích, jako jsou povodně nebo covid. Ukazuje se, že i v klidnějších časech kraje celkem dobře fungují jako koordinátoři mezi obcemi na svém území. To je pěkné. Ale musíme kvůli tomu opravdu volit zvláštní úroveň samosprávy?
A co dnes s tím? Kraje už asi nezrušíme. A nějaké zásadní opravy systému asi nemůže čekat od politických stran, jimž se v regionech náramně líbí. Nejenže do celostátních pokladen čerpají státní příspěvky za mandáty krajských zastupitelů (750 tisíc korun ročně za jednoho). Hlavně v regionech upíchnou své straníky na lukrativní místa. Takové křeslo uvolněného předsedy zastupitelského výboru za nějakých sto tisíc měsíčně je vyloženě výhra v loterii.
Pár tipů, co s tím, by se přesto nabízelo. Je notoricky známým faktem, že desetimilionové Česko je územně nesmyslně rozdrobeno, a to hned na třech úrovních. Máme 6250 obcí, 14 krajů a mezi nimi ještě jako mezičlánek funguje 205 obcí s rozšířenou působností, takzvaných malých okresů.
Dohromady je to nepřehledný guláš a také světový unikát. Taková roztříštěnost je nejen drahá a neefektivní, ale dnes už se ukazuje i jako brzda rozvoje a toho slavného „nakopnutí“ země. Všude mají v erbu vepsáno pravidlo NIMBY - ne na mém dvorku! Ano, jistě, postavme dálnici, vysokorychlostní železnici, větrnou elektrárnu, továrnu na baterie - ale hlavně ať to není přímo u nás.
Unikátní rozsáhlá regionální struktura by takto na papíře mohla budit mylný dojem, že Česko je vysněnou zemí pro všechny, kdo si přejí co nejvíce decentralizace. Pomalu takovým středoevropským Švýcarskem. Zemí zaslíbenou, která vyznává jeden z posvátných principů EU, totiž subsidiaritu. Princip, podle nějž se má v každé věci vždy rozhodovat na co nejnižším možném stupni veřejné správy, tak blízko občanům, jak jen to podstata daného rozhodnutí umožňuje.
Jenže právě fungování krajů ukazuje, že je to jenom hra. Přesněji řečeno že ona decentralizace zůstala v půli cesty. Ano, vznikly kraje, ale poněkud, řekněme, mocensky vykastrované. Hlavně žádné velké pokusy o samostatnost nebo rozhodovací autonomii.
Pravomoci a kompetence krajů jsou vlastně chabé - mají na starost střední školy, silnice druhé a třetí třídy a provozní otázky svých nemocnic. Ve skutečnosti toho moc nerozhodují - spíše jen jako pošťáci přeposílají peníze určené z centra dál. Proto jim kritici posměšně přezdívají „průtokové ohřívače peněz“.
Celý už tak dost zamotaný systém dost znepřehledňuje další český unikát - smíšený model státní správy a samosprávy. Podle něj některé činnosti třeba v oblasti stavebního řízení nebo životního prostředí dělají za stát tu obce, tu kraje.
Regiony se tváří jako zásadní samospráva, kam každé čtyři roky v „klíčových“ volbách zodpovědně volíte své zastupitele, ale ve skutečnosti fungují víc jako státní správa, jako úřad. Pracují tu „krajští státní úředníci“, plnící úkoly, které přijdou z ministerstev, nikoli ty, které přišly od hejtmana.
Přesto v tomhle zmatečném systému najdeme docela úspěšné a pracovité hejtmany jako třeba Martina Kubu v Jihočeském nebo Jana Grolicha v Jihomoravském kraji. Nezbytnou podmínkou jejich úspěchu ovšem je, že musí tak trochu kašlat na byrokratická pravidla a musí umět ovládat „krajské státní úředníky“.
Co s tím vším? Ve chvíli, kdy i Národní ekonomická rada vlády volá po zjednodušení veřejné správy, se nabízí spousta řešení. Nadmíru jasné je, že prostě nejde mít úplně všechno - rekordní počet obcí, malých okresů i krajů.
Takže můžeme třeba zrušit (sloučit) malé obce a na oplátku posílit kraje, aby si na samosprávu nemusely jenom hrát.
Anebo pojďme fantazírovat dál - což takhle úplně zrušit kraje a místo nich naopak posílit roli oněch 205 obcí s rozšířenou působností? Ostatně mnoho analýz ukazuje, že právě tyto „malé okresy“ se stávají přirozenými centry, kam směřuje většina cest za prací, do škol, k lékařům nebo na úřady.
Anebo se možná raději do žádné reformy veřejné správy nepouštějme a nechme to raději být. Znáte to. Aby pak takový pokus o zeštíhlení a zefektivnění neskončil třeba obnovením 80 okresních úřadů, tedy zavedením další úrovně veřejné správy…
