Sídliště jako noclehárna. Okruh nevyléčil všechny neduhy plzeňské periférie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tramvaj číslo 4 mine bývalou konečnou a pokračuje okolo odstavného parkoviště přes dálniční přivaděč na plzeňská Borská pole. Po pravé straně je výhled na nové bytovky, záhy se však žluté tramvajové vozy zanoří do betonového a skleněného areálu univerzity a výzkumných center.

Po kilometru a půl cesty končí tramvaj na nové smyčce před parkovištěm nákupního centra. Za ní se už rozkládá průmyslová zóna – podle patriotů nejlepší v republice.

Čtyři nové tramvajové stanice jsou hlavním úspěchem volebního období 2018–2022, při kterém západočeskou metropoli řídila koalice ODS, ANO, ČSSD a TOP 09. Zbrusu nové koleje, po kterých se tramvaje prohánějí v taktu 2–3 minuty, jsou hlavně připomínkou minulých úspěchů.

„Možná se v Plzni něco postavilo, ale dlouho to trvá. O nové trati na Borská pole se mluvilo už dvacet let,“ připomíná politolog Západočeské univerzity Lukáš Valeš.

Slavná průmyslová zóna na jihu města připomíná rozhodující krok zdejších politiků, kteří díky této investici dokázali v 90. letech najít práci pro 40 tisíc strojařů z pomalu upadající Škodovky.

„Legendární primátor Zdeněk Prosek tím zajistil, že se v Plzni udržela vláda pravice až dodnes,“ vysvětluje politolog a připomíná zdejší úsloví „Můžete volit, koho chcete, vždycky vládne ODS“.

Zároveň je tramvajové spojení univerzity a průmyslové zóny signálem, kde Plzeň vidí budoucí prosperitu.

Úspěšný počin se zónou na Borských polích a sázka na tradiční průmysl nezaručí postup mezi nejvýkonnější středoevropská města, přinejmenším podle ředitele Regionální rozvojové agentury Filipa Uhlíka.

Potíž nevidí v tom, že zahraniční investoři ztratí zájem, protože na pracovním trhu těžko někoho seženou. „To už pro ně není informace, důležitá je pro ně lokalita nedaleko Bavorska,“ vysvětluje.

Tuzemské úřady by se měly podle něj soustředit jak „ochránit území“ a nepouštět na cenné pozemky každého. Přednost musí dostat firmy, které chtějí investovat do vyspělých technologií, zvláště v užším spektru, kde má západočeská metropole dost kvalifikovaných lidí.

Ředitel Uhlík jmenuje čtyři hlavní oblasti. V první řadě se zdejší experti na biomedicínu zabývají výměnou a regenerací životně důležitých orgánů, budoucnost má materiálové inženýrství včetně využívání kovů, robotika a další druhy výrobních systémů, zároveň výzkum nových dopravních řešení včetně dronů.

Z toho vyplývají pro Plzeň úkoly na rozšiřování středních škol a integraci zahraničních pracovníků, tedy na oblasti, kterým se v uplynulém volebním období příliš nevěnovala. Jedině tak bude mít šanci plně využít možnosti, které se budou nabízet, pokud nedojde k nečekanému kolapsu.

Svůj unikát má také severní část města, mimoúrovňovou křižovatku Rondel, dědictví socialistických plánovačů, kteří chtěli vést centrem Plzně stejnou magistrálu jako v Praze. Dálnice městem nevznikla a Rondel se stal součástí Karlovarské, nejfrekventovanější městské ulice mimo Prahu a Brno, kterou se denně prožene 50 tisíc vozů.

Karlovarská je jedinou silnicí, která mostem přes řeku Mži spojuje s centrem Severní předměstí, tedy gigantický konglomerát sídlišť Lochotín, Bolevec, Košutka a Vinice ze 70. a 80. let.

Omezit dopravu na Karlovarské a přiblížit tím další cíl městské politiky, tedy zasypat Rondel, se pokoušejí dopravní stavby na severu. Už loni v květnu byla dokončena první část východního městského okruhu, která ze Severního předměstí míří na Bílou Horu. Zároveň směrem na Křimice finišuje poslední stavba západního okruhu, spojujícího Lochotín s Borskými poli na jihu.

Strany z plzeňské radnice inzerují výstavbu okruhu jako svou zásluhu, příliš přesvědčivé však nejsou. Obě části mají jiného investora, v prvním případě státní organizaci ŘSD, v druhém Plzeňský kraj. Město přispělo výkupem pozemků, složitý byrokratický proces však běžel už deset let před stavbou.

Zároveň potíže Severního předměstí výstavbou dvou úseků nekončí. Karlovarská se uvolní, ovšem maximálně o 10 tisíc aut denně. Dokud se nepostaví přinejmenším jedno další propojení s centrem včetně mostu přes řeku, zůstanou sídliště odříznutou enklávou a především noclehárnou lidí, kteří se baví a pracují ve městě.

Již zmíněné sídliště Lochotín patří podle patriotů k nejlepším v zemi. Povrchní pohled to potvrzuje. Čtyř-, osmi- i dvanáctipatrové domy mají opravenou omítku a dělí je dostatečně rozestupy, asfalt na silnicích byl nedávno opraven, vzrostlé stromy nabízejí ideální prostředí pro setkávání i vycházky s kočárkem.

V pondělí dopoledne je sídliště přesto takřka liduprázdné, známky života návštěvník najde jen u zanedbaného obchodního centra Atom. Z oken fitness centra se rozléhají plážové hity, vedle něj je k vidění opravna kol, obchod pro instalatéry a malá samoobsluha.

Centrem dění se tu stala kavárna Andělka, před níž několik místních popíjí kávu nebo víno. „Ve skutečnosti se Atom zlepšil,“ hodnotí stav objektu provozovatel Andělky, bývalý novinář Stanislav Souček. „Každý, kdo tu zkoušel provozovat hospodu, prý do roka skončil,“ vzpomíná na těžké začátky před třemi lety.

Varování se potvrdila do té míry, že kvůli covidu musel podnik rozjíždět třikrát, plán vypracovaný společně s manželkou se však osvědčil. Vedle kavárny tu fungují kroužky pro nejmenší děti, proto se tu scházejí rodiče, kteří se mohou spolehnout na kvalitu srovnatelnou s nejlepšími kavárnami v centru.

V regálech u prosklené zdi je umístěno několik desítek knih z regionálních nakladatelství, jediné knihkupectví Severního předměstí.

„Dnes Lochotín platí za jedno z nejlepších bydlení v Plzni,“ míní šéf kavárny. „Dokonce i bohatí lidé dávají přednost zabezpečenému bydlení v paneláku před vlastním domem, se kterým jsou jen starosti,“ dodává exnovinář.

Ze sídliště je blízko k rybníku a do lesů, kde si také on sám pořídil chalupu. Od městské politiky v zásadě nic nečeká. Lochotínu dosud chybělo obchodní centrum a lidé museli jezdit až do Černic. Nové centrum na západním okraji sídliště se však rozjede za pár měsíců.

Kavárna Andělka přežije, protože získala okruh několika stovek zákazníků ze sídliště, zbytku Plzně i vzdálenějšího okolí. Ve svém oboru navíc nemá konkurenci, pokud se nepočítá nedaleká farnost, kterou sedmnáctým rokem provozuje v budově bývalé školky trojice františkánů.

Také křesťanská komunita se počítá na stovky příznivců včetně 160členného oddílu skautů. „Polovina lidí je z Lochotína, někdo třeba z druhého konce města,“ vypočítává otec Šebestián.

Pro Plzeň a zvláště sídliště nastávají podle něho těžké časy. „Lidé tu jenom bydlí a svůj život žijí jinde – v práci, v centru, na chalupě. Jako kdyby se tu každý skrýval za šedý závěs a nechtěl, aby za něj někdo jiný viděl,“ popisuje zkušenost z misijní práce.

Tolik to nevadilo v časech, kdy město prosperovalo a lidé mohli spoléhat na slušné výdělky. Teď se ale ve společnosti něco zlomilo. „Optiku změnily covid, válka a jejich důsledky. Nejdříve přišla nejistota, z ní vyrostl strach, strach vyvolává agresivitu a dál posiluje uzavřenost,“ shrnuje mnich z Lochotína.

Nikdo na sídlišti se dnes podle duchovního nemůže cítit za vodou, vážnost budoucích potíží však záleží na tom, kolik lidí bydlí na sídlišti pouze v nájmu. Pokud přijdou vinou zdražování o byt, ve svém okolí pomoc očekávat nemohou.

„Na mě to působí, že tu je docela velké procento lidí, co nejsou vlastníci,“ varuje otec Šebestián.