Volby v Praze dopadnou vždy špatně. Zlaté vejce se změnilo v prokletí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stát se primátorem Prahy a řídit hlavní město znamená, že vás nečeká nic pěkného. V podstatě jen samé problémy. V lepším případě odejdete z magistrátu pouze s ostudou a vaši bývalí spojenci vás ještě za trest vyloučí ze strany. V horším případě se k tomu ještě přidá nějaké to policejní obvinění s hrozbou vězení.

Skandály na pražském magistrátu se nevyhýbají žádné straně, která tu byla u moci. Tím posledním je kauza Dozimetr a obvinění primátorova exnáměstka Petra Hlubučka z hnutí STAN kvůli vytahování peněz z dopravního podniku.

Vysoké riziko, že nasazení primátorského řetězu automaticky znamená zájem policie, by snad šlo vyvážit nějakým pěkným výnosem. Tedy politickým úspěchem. Že třeba prosadíte něco velkého, něco zásadního změníte k lepšímu. Jenže to je skoro nemožné. Poslední roky se ukazuje, že milionovou metropoli s 90miliardovým rozpočtem, která je tvořena 57 městskými částmi, v podstatě nejde efektivně řídit.

„Rozhodovací proces je oproti ostatním městům extrémně zatížen přílišnou decentralizací. Hlavní město je dnes v podstatě bezmocné a trochu působí jako větrem hnaná loď bez nějaké věští schopnosti korekce,“ říká bývalý primátor Tomáš Hudeček, jenž dnes v roli vysokoškolského pedagoga napsal o řízení a správě města několik publikací.

Možná i to je důvod, proč se do toho nikomu zrovna moc nechce. Ačkoliv je koalice Spolu favoritem letošních komunálních voleb v Praze, dlouho nemohla sehnat lídra. Někdejší vedoucí bankéři České národní banky Miroslav Singer a Mojmír Hampl nabídku odmítli. Nakonec to opět musel vzít Bohuslav Svoboda. Starý bard z ODS tak ve svých 78 letech kandiduje na primátora už počtvrté.

Problémy sehnat lídra pro pražské komunální volby měl v minulosti i šéf hnutí ANO Andrej Babiš, řada lidí zdánlivě lukrativní nabídku odmítla. A asi není náhodou, že dva ze tří lídrů uskupení, kteří tvoří současnou pražskou vládu, před čtyřmi roky odmítli dokonce i místa v jedenáctičlenné radě města a zůstali jen řadovými zastupiteli. Jan Čižinský z Prahy Sobě dal přednost funkci starosty v Praze 7 a Jiří Pospíšil ze Spojených sil pro Prahu místu europoslance za TOP 09.

Politické strany přiznávají, že mají problém sehnat lidi na všechny kandidátky. Dohromady jich potřebují asi dvanáct set: 65 pro zastupitelstvo na magistrátu a pak další do zastupitelstev 57 městských částí. „V Praze mají úspěšní a ambiciózní lidé spoustu možností, jak se uplatnit a realizovat. Komunální politika to pro ně bohužel není, chybějí nám v ní elity,“ říká Petr Dolínek z ČSSD, který byl osm let pražským zastupitelem.

Tím už se dostáváme k odpovědi na otázku, proč neexistuje volební období, kdy by protikorupční policie nezasahovala na Mariánském náměstí, kde sídlí magistrát. Je to mytické místo, které jako magnet přitahuje nejrůznější poradce, lobbisty či kmotry. Ti jsou připraveni nezkušeným politikům ochotně a rádi pomoci se složitou správou velkého města.

Prostor a příležitosti, jež těmto typům nabízí hlavní město, jsou bezkonkurenční. Například rozpočet ve výši 90 miliard korun. To je víc, než kolika penězi disponuje většina ministerstev. Navíc v Praze je až pětina výdajů investičních, zatímco vláda má drtivou část útrat mandatorních, daných zákony.

Metropole také disponuje spoustou majetku, o který se někdo musí starat a provozovat. Jen pro představu: podle společnosti Datlab, jež analyzuje veřejné zakázky, Praha v předchozích dvou letech soutěžila nejrůznější smlouvy celkem za 34 miliard korun. O ně se podělilo 3 200 dodavatelských firem.

Pouze tato holá fakta ukazují, že pražský magistrát je chtě nechtě inkubátorem, v němž jsou vytvořeny vskutku ideální podmínky pro korupci. V podstatě by byl zázrak, kdyby se tady za nějakého primátora nestal nějaký průšvih.

Dalším sladkým lákadlem jsou městské společnosti. Praha má dvanáct podniků ve stoprocentním vlastnictví a v dalších šesti firmách drží částečný podíl. To vše dohromady nabízí nejen možnost ovlivňovat i ty nejmenší zakázky ve firmách, ale také poskytuje spoustu lukrativních míst v dozorčích radách.

Už tradičně nejpřitažlivějším a zároveň nejnebezpečnějším místem je pražský dopravní podnik (DPP) s 11 tisíci zaměstnanci a dvacetimiliardovým rozpočtem. Kdyby šlo o privátní firmu takových rozměrů, majitelé by určitě hledali špičkové manažery po celé Evropě pomocí headhunterů. Nikoli stylem „já znám tamhle Tondu, ten by se tam hodil a ještě nám bude zavázaný“.

Bývalý šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka, který se kauzami DPP zabýval řadu let, označuje jako hlavní problém to, že dopravní podnik funguje přes politické dohody. „Každého člena představenstva nominuje jedna koaliční strana, a oni proto dohromady neoperují jako tým. To je v jakékoliv jiné fungující firmě nepředstavitelné. Podle mě by si to měl pod sebe celé vzít primátor.“

Bohužel stejně jako dopravní podnik funguje poslední roky i vláda Prahy, tedy jedenáctičlenná rada města. Příčinou jsou velmi roztříštěné volební výsledky, kdy žádná strana není dominantní a radniční koalici tvoří podivné slepence.

Třeba v aktuálním funkčním období v éře primátora Zdeňka Hřiba ji tvoří čtyři strany a hnutí (Piráti, Praha Sobě, STAN a TOP 09). Za jeho předchůdkyně Adriany Krnáčové dokonce byli radní z pěti různých stran (ANO, ČSSD, Zelení, KDU-ČSL a STAN). Opakovaně jsme svědky toho, že rada nefunguje a ani nemůže fungovat jako jedna parta.

„Jednotliví radní ani nejsou podřízení primátora, on je jedním z jedenácti. Každý má svou působnost a jede si jen to své. Původní spolupráce první měsíce po volbách se postupně mění ve vytváření příkopů kvůli konkurenčními boji a přetahování o voliče. Ačkoliv třeba doprava je spjata s územním rozvojem a kultura se školstvím, ve skutečnosti se to řeší odděleně,“ popisuje exprimátor Tomáš Hudeček své zkušenosti.

Městskou částí, která dnes docela dobře funguje a je aktuálně jedním z největších stavenišť v metropoli, je Praha 7. Důvod je nasnadě – už druhé volební období tam vládne sdružení Praha 7 Sobě, má většinu hlasů v zastupitelstvu a s nikým se nepotřebuje přetahovat.

„Souhlasím, že zjednodušení by řízení Prahy usnadnilo. Ale zároveň tvrdím, že se na to nesmíme vymlouvat a třeba velké dopravní stavby lze rozjet už nyní,“ argumentuje starosta Prahy 7 Jan Čižinský, kandidát na primátora. „Dokázali jsme rozběhnout několik tramvajových tratí, metro D, budeme dávat dokumentaci na pokračování tunelu Blanka, vykupujeme pozemky pro okruh a stavíme nové mosty.“

Na rozdíl od něho je spousta lidí zklamaných a má pocit, že Praha je už dlouho zamrzlá kvůli extrémně složitému rozhodovaní a schvalování (ostatně jako celá země). Aktuálně oblíbená městská legenda říká, že nejlepší primátor byl Pavel Bém v letech 2002 až 2010, protože přece postavil tunel Blanka. Ano, byl možná zbytečně drahý, ale aspoň něco udělal.

Tahle dokola opakovaná pověst, jak už to bývá, není moc přesná a má několik vad na jinak pěkném příběhu. Příprava velkých dopravních staveb trvá deset let, takže bez práce Jana Koukala a Jana Kasla, svých předchůdců, by Pavel Bém žádnou Blanku nikdy nepostavil. O tunelu rozhodla magistrátní komise, složená z expertů a politiků, už v roce 1995 – a tehdy začaly přípravy projektu.

Bémovi tak dnes můžeme spíše vyčítat, že – obrazně řečeno – vyjedl ledničku, kde měl Blanku připravenou na podnose, ale už nenakoupil a nedoplnil žádné zásoby pro své nástupce. Tedy nerozjel zdlouhavou přípravu dalších velkých projektů, jejichž pásky při slavnostním otevírání už bude přestřihávat někdo jiný.

Přesto musíme Pavla Béma označit za nejvýraznějšího polistopadového primátora. Byl ambiciózním politikem a chtěl za každou cenu uspět. Kromě toho, že jako jediný vládl osm let, měl štěstí v jedné důležité věci, kterou už nikdo z jeho nástupců nepoznal. V jeho éře, hlavně v druhém volebním období, kdy už ani nepotřeboval koaličního partnera, v politice dominovala jeho ODS na všech úrovních.

To, že většina starostů městských částí tehdy byla z jeho strany, bylo výhodné pro fungování. Různá rozhodnutí či spory se nemusely řešit podle formálních, složitých a zdlouhavých pravidel, ale po stranické linii. Přece jen ODS měla snazší řízení a jasnou hierarchii. Mimochodem, tohle pohodlné řešení je zřejmě také jedním z důvodů, proč si Česko dodnes neprošlo reformou veřejné správy jako Polsko nebo Slovensko. Nebyl k tomu důvod, nikdo na to netlačil.

Pavel Bém se ale dnes domnívá, že příčiny, proč to jeho nástupcům nejde, musíme hledat jinde. „Prahu lze řídit efektivně. Potíž je, že ji chtějí řídit lidé, kteří k tomu nemají žádné dispozice. Kvality, schopnosti, znalosti a často ani vzdělání. Nejsou ani skutečnými politiky, ani projektovými manažery, ani charismatickými lídry. Pak opravdu nemohou uspět,“ má Bém jasno.

Do roku 2010, kdy končil v roli primátora, můžeme magistrát označit skutečně za mocenské centrum, odkud se řídí Praha. Jakmile se ale rozhodovací pyramida ODS rozpadla, přestalo to fungovat. Dnes vidíme, co bylo roky zakryto: Prahu roztříštěnou do 57 nesourodých městských částí. Největší z nich, Praha 4, má 130 tisíc obyvatel, zatímco nejmenší, Praha-Královice, jen 380 lidí. Ale jejich starostové mají stejné slovo.

V nadsázce řečeno: Magistrát je dnes jakýmsi švédským stolem městských částí, které reálně metropoli ovládají. Ve skutečnosti nikdo za zájmy hlavního města nekope. Velká Praha a městské části jsou často v protichůdné pozici, mají odlišné zájmy. I když je v drtivé většině paradoxně reprezentují ti samí politici. A těm je vždy bližší košile než kabát. Takže například Alexandra Udženija z ODS raději nakonec kope za Prahu 2, stejně jako Jan Čižinský za Prahu 7.

Polistopadové období bylo charakteristické snahou jak velké, tak malých pražských radnic něco udělat a dohodnout se na kompromisu. „Jenže postupem času došlo k rozmělnění velké Prahy, protože je pohodlnější odevzdávat odpovědnost na městské části. Ty se samozřejmě potom chovají egoisticky, když se má rozhodnout o nějakém velkém projektu,“ říká bývalá primátorka Adriana Krnáčová.

Tyhle spory, kvůli nimž hlavní město zamrzlo, se projevují každý den. Příkladem je problém s bezdomovectvím, které magistrát chce řešit rozmístěním sociálních center po celém městě, ale žádná městská část takové místo na svém území nechce. Nejviditelnějším konfliktem je pak kauza dálničního okruhu kolem hlavního města, o nějž magistrát usiluje, zatímco dotčené městské části to blokují.

„Praha má třeba zájem z důvodu zrychlení výstavby centralizovat stavební povolení do jednoho celopražského obvodu, čemuž se velké městské části brání,“ říká šéf Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Ondřej Boháč.

Odpověď na otázku, jak rozhýbat hlavní město, je zdánlivě jednoduchá: Musela by přijít velká reforma, zjednodušení systému, výrazné posílení role primátora na úkor ostatních a omezení počtu městských částí. Jenže upřímně: dokážete si představit, že s tím někdo bude souhlasit a dobrovolně se vzdá svých držav?

Hodně štěstí, Praho!