Nikdo nás nechce, tuší v SPD. Kdo jsou jejich noví zastupitelé v Praze?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Svoboda a přímá demokracie (SPD) se poprvé probojovala do pražského zastupitelstva. Tři mandáty sice nezaručují silnou vyjednávací pozici, za jistých okolností ale jejich hlasy mohou převážit koaliční misky vah.

Ke komu mají blízko, jaké jsou jejich ambice a co mají noví pražští zastupitelé už za sebou? Přečtěte si profily vyslanců Tomia Okamury v hlavním městě.

Jak sám rád vypráví, k SPD ho přivedly jeho zkušenosti ze zahraničí. „Deset let jsem studoval v Německu, potom jsem šel do Británie. V letech 2008–2009 a potom 2014–2018 jsem pracoval ve Spojených arabských emirátech. Do Čech jsem se znovu vrátil před čtyřmi lety,“ říká Milan Urban, povoláním architekt.

Práce v zahraničí ho utvrdila v jeho konzervativních názorech. V zahraniční politice začal fandit například Nigelu Farageovi a jeho Brexit Party.

„Všude lidé zastávají národovecké názory, na prvním místě vždycky mají svoji zemi. To mě přivedlo k SPD. SPD říká: Česká republika na prvním místě. Ve straně už jsem nějakých pět šest let. Ozval jsem se jim sám, přes nějaké kamarády,“ vzpomíná lídr pražské kandidátky SPD.

Z této pozice by měl vést i případná jednání o příští pražské koalici, do té se ale zatím nezapojil. „Času je dost. Hodně věcí se může udát v jednání Spolu a Pirátů, záleží na tom, jak moc se to posune nebo neposune. Začneme konat po senátních volbách,“ říká dvaašedesátiletý Urban.

„Jsme připraveni vykonávat funkce v rámci správy města. Budeme se bavit se všemi stranami, kromě Pirátů a Praha Sobě, o možných průsečících programů a cílů,“ plánuje.

A hned také přibližuje, jaká pozice by ho zajímala: jako architekt-urbanista by stál o angažmá ve výboru pro územní rozvoj. Jako místopředseda už v tomto výboru seděl za TOP 09 mezi lety 2011–2014.

Nyní pracuje jako plánovací konzultant pro různé klienty, v minulosti se podílel třeba na stavbě bytového a kancelářského centra Churchill Square nad Hlavním nádražím v Praze, vytvářel koncepci obchodního centra v Letňanech, pro tehdejšího anglického zaměstnavatele kreslil koncept obchodního centra Zličín. 

„Navíc jak mám zkušenost s vedením dozorčí rady Pražské plynárenské, tak mě zajímají energetické firmy v Praze,“ říká čerstvý zastupitel. SPD má v programu mimochodem napsané, že by Praha měla dokoupit zbytek PRE a nastavit technickou infrastrukturu tak, aby byla ve správě města.

Urban tak připomíná, že má za sebou i bohatou kapitolu coby člen TOP 09, v rámci níž to dotáhl až na předsedu zastupitelského klubu. Do topky vstoupil hned v jejích začátcích, když se strana kolem roku 2008 formovala.

„Tehdy se to bralo de facto jako konzervativní strana. Říkalo se, že je to taková druhá ODS, ale začíná s čistou stránkou. Bylo tam hodně lidí z ODS. Pak ale TOP 09 udělala velkou obrátku, teď je to bohužel spíš taková aktivistická strana,“ říká s odstupem čtrnácti let Urban.

A aby byla jeho politická historie kompletní: do zastupitelstva úspěšně kandidoval už v roce 2006 za SNK-ED. Zástupci Evropských demokratů dokonce zasedli v Radě hlavního města, během volebního období 2006–2010 ale koalici opustili, stejně jako Zelení. Z tohoto období si tak Urban nese zkušenost opozičního zastupitele.

Druhé místo pražské kandidátky obsadil šestatřicetiletý kmenový člen hnutí SPD Josef Nerušil.

„Priorita číslo jedna je zpětné získání kontroly města nad technickou infrastrukturou, především energetickými společnostmi. Druhý moment je snížení poplatků na úroveň z roku 2018. A naše třetí priorita je podpora družstevního bydlení a příslušné kontribuce developerů,“ vypočítává hlavní body programu.

K navázání oficiální spolupráce s ostatními stranami v pražském zastupitelstvu je ale skeptický. „On nás stejně nikdo neosloví, takže je to jedno,“ říká novopečený pražský zastupitel.

Kolem otázky, čím se vlastně jako bývalý novinář živí, krouží. Na kandidátce měl napsané: scénárista, ředitel politického institutu. „Živím se prací. Žijeme skromně,“ odpovídá. „Jsem předseda pražské organizace, chystali jsme volby, já mám zábavy více než dost. Samozřejmě, že pracovní výkon v institutu je nějak ohodnocený,“ dodává po několika dalších dotazech.

Nerušil je zároveň majitelem společnosti Ambix Praha, přes kterou provozuje vinařský klub na Malé Straně. Přes firmu Ambix Praha zároveň pracuje jako jeden ze tří asistentů poslance Jiřího Kobzy (SPD).

Do komunální politiky se pokusil poprvé vstoupit už před osmy lety, tehdy jako nezávislý kandidát za STAN ve volebním obvodu Brno-střed.

„V roce 2014 jsem kandidoval vědomě, podílel jsem se na kampani, tehdy mi to přišlo jako dobrá myšlenka. Ale STAN to vzal takovým směrem, že… V roce 2018 mě napsali na kandidátku ani jsem o tom nevěděl,“ tvrdí Nerušil.

V Brně studoval Masarykovu univerzitu a v tamním studiu České televize se podílel na tvorbě dokumentů o několika představitelích české katolické církve. Jedním z nich byl arcibiskup Dominik Duka. Pracoval pro Katolický týdeník a Katolický rozhlas, stal se redaktorem Českého rozhlasu. Následně přesídlil do hlavního města, kde nastoupil ke studiu katolické teologické fakulty.

V Praze začal pracovat pro odbor vnějších vztahů pražského arcibiskupství. Spravoval sociální sítě, například facebookový profil Dominika Duky nebo twitterový účet arcibiskupství. Navázal kontakty s konzervativními představiteli římskokatolické církve, především Dukovým tajemníkem Milanem Badalem, za kterým se i s rodinou přistěhoval na jeho farnost v Hostivici u Prahy.

Badal vystupoval v rámci české římskokatolické církve jako výrazný konzervativec. Jeho výroky na adresu islámu upoutaly pozornost širší veřejnosti. Mluvilo se o něm ale i v jiném kontextu – historik Rudolf Vévoda v otevřeném dopise Dominiku Dukovi obvinil Badala z toho, že nutil mladé heterosexuální muže k nedobrovolným sexuálním stykům.

Nerušil se v roce 2020, stejně jako o deset let dříve Milan Badal, stal členem Rady Českého rozhlasu. S vedením veřejnoprávního média se hned dostal do sporu. Za údajnou nevyváženost kritizoval hlavně stanici Český rozhlas Plus. Jeho členství v radě ukončila až kandidatura za SPD ve sněmovních volbách 2021. Se stranou ale začal sympatizovat už dřív.

„Do strany jsem vstoupil loni. Předtím jsem straníkem být nemohl, byl jsem v Radě Českého rozhlasu, a to je nepolitická funkce. Když je člověk zvolen, tak se zpravidla členství pozastavuje,“ popisuje Nerušil.

Kvůli kandidatuře za SPD Nerušil přišel jak o místo v radě Českého rozhlasu, tak o práci pro Pražské arcibiskupství. Nyní pracuje pro SPD.

Dvaasedmdesátiletý lékař-neurolog dlouho budoval politickou kariéru v dresu ČSSD. Pražská politika je pro něj svým způsobem novinkou, jeho doménou byla Vlašim a Středočeský kraj.

Předpokládá, že SPD skončí v opozici. „Moje odbornost je školství, zdravotnictví a dejme tomu životní prostředí,“ nastiňuje, o jaké výbory či komise má zájem.

Stejně jako lídr kandidátky Urban má i on bohatou politickou zkušenost mimo SPD. Jako sociální demokrat seděl v radě Středočeského kraje za Davida Ratha i Jaroslavy Jermanové. Jeho stranická buňka byla svého času dokonce největší v republice.

Mimochodem: Seznam Zprávy popsaly, jak školy ve středních Čechách za Jermanové nakoupily za nemalé peníze „kyslík ve spreji“. Ukázalo se, že zakázku měl na starosti právě tehdejší radní pro školství Zdeněk Seidl.

Seidl se postupně dostal do konfliktu s mnoha mocnými muži ČSSD, od Davida Ratha přes Robina Povšíka až po Jana Hamáčka. Na popud šéfa krajské organizace Robina Povšíka nakonec republikové vedení Seidlovu organizaci zrušilo a on ze strany odešel.

„Problém sociální demokracie oproti ostatním stranám byl, že 80 % sociálních demokratů se nemohlo uživit jinak než v politice. To samozřejmě velmi ovlivňovalo jejich jednání a myšlení,“ popisuje svůj odchod Seidl. On sám má jako neurolog plný úvazek ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí.

Jeho bývalí kolegové z ČSSD ale mluví i o tom, že s přibývajícím věkem začal lékař Seidl zastávat čím dál konzervativnější názory. Ideový rozkol ostatně připouští i on sám.

„V sociální demokracii jsem prožil krásná léta, na začátku to bylo příjemné s lidmi, jako byl Dostál nebo Komárek. Ale pak se ze sociální demokracie stala spíš liberální demokracie. Už ji nezajímaly věci sociální, ale genderové záležitosti, přistěhovalci a tak dále. Ztratila to, proč jsem do sociální demokracie vstoupil,“ říká dnešní zastupitel za SPD.

V krajských volbách 2020 si ještě střihnul krátkou epizodu v barvách Trikolory.

„Trikolora mě vyzvala na poslední chvíli ke kandidatuře do kraje, bylo to těsně před sepsáním kandidátních listin. Já jsem jim to slíbil, ale struktura Trikolory nebyla pevně zakotvená, neměla ani pevné stanovy, bylo to narychlo sešité,“ popisuje Seidl.

To ještě kandidoval ve Středočeském kraji a jako bydliště uváděl Vlašim. Nyní už oficiálně bydlí v Praze 5, kde má jeho manželka hotel. „Teď právě bydlíme na tom hotelu v Praze, abychom nemuseli dojíždět,“ říká Seidl.

V Praze začíná psát novou stránku svého politického angažmá. K SPD ho přivedli odpadlíci od sociálních demokratů. „Přišli za mnou lidé původem ze sociální demokracie, kteří se dostali do SPD. Ivan David, ale hlavně Jarda Foldyna. Jarda mě oslovil, protože jsme se znali dvacet let ze sociální demokracie,“ popisuje Seidl.

K období zlatého věku ČSSD se váže jedna zajímavá historka o Zdeňku Seidlovi. Konkrétně k roku 2008, začátku takzvaného „oranžového tsunami“, kdy sociální demokraté získali v krajských volbách všech 13 hejtmanů a v senátních celkem 23 ze 27 možných křesel.

Seidl tehdy kritizoval použití symbolického zvednutého palce na předvolebních billboardech. Toto gesto mu evokovalo rozhodování o tom, zda židovští vězni v koncentračních táborech půjdou na popravu, nebo zůstanou na živu. Ukázání palcem nahoru či dolů se rozhodovalo o lidských životech při gladiátorských hrách ve starověkém Římě.

„Prakticky celá rodina nám skončila v různých koncentrácích, vrátil se jen otec, babička a jedna teta. Otec byl v Mauthausenu, takže já mám na tyto věci takový vyhraněný názor. Ale zase se v rodině nemáme s kým hádat, protože skoro není s kým,“ říká s trochou černého humoru Seidl.

Jak jde jeho rodinná historie dohromady s protiuprchlickou rétorikou SPD? Podle bývalých kolegů z ČSSD se v době syrské uprchlické krize kolem roku 2015 stala migrace pro Seidla velkým tématem.

„Mně migrace lidí, kteří se přizpůsobují, vůbec nevadí. Nevadí mi migranti slovanských národů, kteří se brzy přizpůsobí, ožení se. Největší problém ani nebudou arabští uprchlíci, ale afričtí, protože tam není snaha se přizpůsobit, to znamená chodit do práce, dodržovat hygienické návyky. Nechtěl bych, aby to skončilo jako v některých čtvrtích ve Francii,“ popisuje svůj postoj k migraci Seidl.

Odmítá být jakkoliv spojován s rasismem: „Naopak jsem měl třeba vždycky kladný vztah k Romům, ti jsou tady od 12. století. Já mezi nimi mám dodneška přátele, navštěvujeme se. Nemám s nimi problém, ale nevidím důvod, proč bych se já měl někomu přizpůsobovat.“ V Evropě má Seidl jeden velký vzor.

„Kdybych to měl shrnout, je to postoj Viktora Orbána,“ říká o svých politických názorech Seidl.

Maďarsko pod vedením Viktora Orbána čelí kritice většiny ostatních zemí EU, letos v září se například europoslanci usnesli, že v Maďarsku už není plnohodnotná demokracie. Kvůli porušování principů právního státu Maďarsku hrozí, že přijde o evropské dotace. Sám Orbán označuje svůj režim za neliberální demokracii.

„Dělá politiku, jakou chtějí lidé,“ uzavírá Seidl.