Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko patří mezi demokratickými zeměmi k těm, kde je nejméně členů politických stran v přepočtu na obyvatele. Což svědčí o nízkém zájmu o politické angažmá. Přesto vždy jednou za čtyři roky počet politických uskupení výrazně vzroste. Letos se už rejstřík stran a hnutí rozrostl o tři desítky nových. Jejich názvy sice obvykle nedávají důvod myslet si, že se rodí budoucí národní politický lídr, přesto jsou Libeňský mourek, Patrioti Náchoda, Volt, Hradečáci nebo Krásná Kopřivnice z hlediska zákona regulérními politickými subjekty. Mohou se ucházet o zvolení do zákonodárných sborů, což je ostatně podle zákona o politických stranách i jejich hlavním posláním.
Jenže o to nestojí. Ba naopak, názvy stran dávají tušit, že se svoji právní formu snaží spíše zatajit. Minulý týden například vznikla politická strana (!) se jménem Slavičín 2018 – sdružení nezávislých kandidátů.
Většina straniček a hnutí, jež vznikají před komunálními volbami, jsou ve skutečnosti lokálními partami lidí, kteří chtějí usednout na místí radnici, aby v daném městě uskutečnili konkrétní plány. Kdo se někdy komunální politickou zabýval, ví, že iniciační skupina nadšenců většinou následně hledá další lidi, kteří by byli ochotni se na kandidátku nechat napsat, aby nevypadala poloprázdně a aby se ve složitém volebním systému aritmeticky zvýšila šance na zvolení. Oslovení sousedé o zvolení většinou moc nestojí, spíš se ho obávají a na světonázor se jich nikdo neptá. Rozhoduje spíš to, jestli zdejší voliči daného člověka znají a uznávají. V povinné kolonce „stranická příslušnost“ pak na volebních lístcích často čteme „nestraník“. Tím se takové polické strany dostávají mimo standardní politologické definice, ale i mimo logiku zákonných regulací. Ve skutečnosti se stranami vůbec stát neměly.
Nic proti veřejné angažovanosti, ta je i na místní úrovni nutná a chvályhodná. Jenže institut politických stran slouží k obecnější a trvalejší politické práci, kterou společně dělají lidé bez ohledu na místo trvalého bydliště, zato se společným viděním světa.
Pro komunální aktivity ve většině obcí a měst, kde si lidé víceméně vidí do talíře, je mnohem přiléhavější forma sdružení nezávislých kandidátů, kterou volební zákon už v devadesátých letech zavedl. Es-en-káčka vznikají ad hoc pro dané volby, nemají právní subjektivitu, fungují pár týdnů a jejich role i existence končí dnem hlasování. Naproti tomu politické strany jsou svázány řadou pravidel od registrace stanov a volby orgánů přes vedení účetnictví a předpisů pro financování až po povinné publikování výročních zpráv.
To si nově vznikající lokální uskupení většinou neuvědomují a končí v lepším případě se zbytečnými pokutami od dohledového úřadu, který prohřešky odpustit nemůže. V horším případě čelí před Nejvyšším správním soudem návrhu na pozastavení činnosti nebo zrušení. Soud vždy mezi volbami do obecních zastupitelstev několik desítek takových stran zruší, takže jejich počet zůstává víceméně stejný (tedy kolem 250), ale mezitím agenda spojená se vznikáním, trestáním a rozpouštěním stran zaměstná několik státních institucí (do procesu je kromě zmíněného Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí a Nejvyššího správního soudu zapojeno také ministerstvo vnitra a vláda).
Proč i tak místní aktivisté často zřizují politické strany namísto sdružení nezávislých? Svoji roli zřejmě hraje fakt, že je s tím (na začátku) méně práce. Stranu mohou založit už tři lidé, pokud sesbírají kdekoliv v zemi aspoň tisíc podpisů. Aby mohlo kandidátní listinu zaregistrovat sdružení nezávislých, potřebuje podpisy nejméně 7 % obyvatel dané obce nebo města. To znamená, že už v sídle se 14 300 obyvateli je – pokud jde o podpisy – snazší založit stranu než nahlásit sdružení nezávislých. Čím větší město nebo městská část, tím je rozdíl vyšší. A obcházet v letními prázdninami vylidněných ulicích okresního města lidi s peticí se chce málokomu…
Jednoduchá změna volebního zákona, kterou by se k požadavku předkládat kandidátku nezávislých s peticí podpořenou alespoň 7 % místních občanů připojil dovětek „nejvýše však 1 000 podpisů“, by snížila tlak na zřizování lokálních „partají“. Pokud by nemuselo jít jen o místní občany (politikou v okresním městě často žije i celý region), podmínky by se srovnaly ještě víc. Stát by si ušetřil celkem rozsáhlou agendu, komunální politici by se nemuseli skládat na pokuty, dohledový úřad by měl víc času na závažnější delikty, voliči by nebyli mateni a (standardním) stranám by možnost kandidovat i lokálně zůstala.
