Článek
Po vášnivé volební kampani se naši furianti zase uklidnili a radnice si dělí podle pravidla každý s každým. Dosavadní vrchol tohoto trendu se objevil v Brně. Město, domluvili se místní politici, bude řídit koalice za účasti ODS, TOP 09, ANO, lidovců, Starostů a nezávislých, Pirátů a ČSSD.
To je dohromady sedm stran – o tři víc, než bylo v brněnské radě v minulém volebním období. A o dvě víc, než sedí dnes ve vládě, pro niž má Andrej Babiš opovržlivé slovo „pětislepenec“. Teď Babišovi straníci tmelí rovnou sedmislepenec, jak říká předseda, a rovnou i s „polistopadovým kartelem“, „organizovaným zločinem“, „největším zlem ve vládě“ a těmi, kdo vám chtějí „zdanit přebytečné metry a pak vám tam někoho nastěhovat, nejlépe nějakého migranta“.
Dohromady je to kompletní sestava posledních dvou celostátních vlád. Bingo!
Instantní výmluva, že v komunálu přece „nejde tolik o politiku“, ale o údajně apolitický rozvoj, bezpečné ulice, úklid chodníků atd., je v případě druhého největšího města republiky obzvlášť průhledná. Jistěže jde o politiku. A pěkně vysokou.
Tvář vytvořením této „brněnské národní fronty“ neztrácí jen ANO, ale symetricky i vládní strany, které soustavně mobilizují proti Babišovi a jeho éře. Primátorka Markéta Vaňková z ODS brněnský projekt balí do pojmů jako „robustní koalice“, „mám ráda výzvy“, „široká koalice je v nelehké a netypické době nejlepším řešením“. Od lidovců slyšíme uspokojení, že mohou „pokračovat v rozdělané práci“.
To poslední je – když rozdýcháme licoměrnost předvolebního strašení povolebními spojenci – argument, který stojí za vážnější zamyšlení. Čtyři roky od voleb k volbám mohou být podstatně kratší než doba, za kterou se dá něco pamětihodného vymyslet, navrhnout, prosadit a postavit nebo nějak jinak zhmotnit. Takže netlačit takovou věc na sílu slabou většinou, naopak se pokusit o dohodou takzvaně napříč politickým spektrem – to by dávalo smysl.
Přečtěte si analýzu Lucie Stuchlíkové a Martiny Machové:
Jenže v praxi to bývají vzdušné zámky: za Brno můžeme vzpomenout téma nádraží, za stát téma důchodové reformy. A „pokračovat v rozdělané práci“ až příliš často znamená spíš „podržet si kontrolu nad penězi a vlivem“.
Velkým poraženým koalice à la Brno jsou ti, co údajně rozdali karty: voliči. Teď jen přihlížejí, jak si politici dobírají svůj vlastní list ze svého vlastního talónu. Voliči rozhodli, jak rozhodli: medvěd hlasů byl uloven a je společně porcován.
V systému komunálních voleb má volič, speciálně ve velkých městech, už tak dost malou páku ovlivnit, kdo bude doopravdy radnici šéfovat. De facto jde o to, jestli zakřížkuje tu nebo onu dlouhatánskou kandidátní listinu. Pořadí zvolených zastupitelů, a už tuplem to, s kým se po volbách domluví, jde mimo něj.
Když potom tak jako v Brně uzavře koalici 46 z 55 zvolených členů zastupitelstva, otázka po účinku odevzdaného hlasu je ještě naléhavější. Jakou to mělo cenu? Volili jsme dělné kompromisy, nebo jen dělbu, kdo kdy a komu dělá křoví?
Spousta lidí přece volí nejen kvůli tomu, „koho chce“, ale i pro to, „koho nechce“. A když politici po volbách říkají „děkujeme za vaše hlasy“, znamená to jinými slovy „děkujeme, že jste je dali nám a ne konkurenci“. Ve světle sedmičlenné koalice – která se z „robustní“ klidně může stát „křehkou“, jen to politici musí vysvětlovat jinými frázemi – volby zpětně působí spíš jako orientační anketa o podílu na komunální moci. To je na svátek demokracie trochu slabý výsledek.
