Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ministr vnitra Vít Rakušan vyrukoval s komplexní změnou volebních zákonů. Sepsal nový zákon o správě voleb, dále 300stránkový materiál se změnami zákonů navazujících a navrch i novelu Ústavy. Pro klid duše – všechno to má platit od roku 2026, takže nejbližších sněmovních voleb se to ještě nedotkne. Prvním testem budou volby komunální a senátní.
Ústava se má přepisovat jen něžně – dochází k pevnému ukotvení společného termínu senátních a komunálních voleb na začátek října a stanovuje se limit pro změny senátních volebních obvodů, které budou nově moci probíhat nejvýš jednou za 12 let.
Tady se žádná revoluce nekoná a rizika plynou jen z toho, že se Ústava ve Sněmovně zase po čase otevře poslanecké kreativitě.
Zbytek volebních změn je zajímavější. Česko by podle vládních představ mělo získat zcela nový zákon o správě voleb. V něm je několik příslibů do budoucna.
Například vznik informačního systému pro správu voleb. Měl by vylepšit a zjednodušit proces evidence voličů a registrace kandidátů. Měl by také umožnit zakládání elektronických petic na podporu kandidátů, u nichž se petiční podpora vyžaduje (prezidentští kandidáti nebo nezávislí kandidáti do Senátu). Dalším vítaným přínosem je možnost vyzvednout si voličský průkaz na kterémkoli úřadě, nikoli jen v místě trvalého bydliště.
Ještě pozoruhodnější je ovšem to, co v návrhu nových volebních pravidel není. Ačkoli jsme ve třetí dekádě 21. století, návrhy neobsahují ani zmínku o alternativních dálkových formách hlasování. Korespondenční volba je nadále zakázaným souslovím a ač je v novém zákoně mnoho paragrafů o novém elektronickém systému, on-line hlasování zůstává jen námětem debat v pozdních fázích večírků zarytých fandů sci-fi.
Průběhy českých voleb přitom v posledních letech bývají zcela hladké, chyb se vyskytuje minimum (kromě ostudného opomenutí covidových pacientů v komunálních volbách), a dokonce jsme svědky utěšeně rostoucí volební účasti. Systémy šlapou jako na drátkách.
Jestli se pravidelně objevují nějaké výtky, pak se týkají jediného – komplikací, jimž čelí voliči v zahraničí. Tisícikilometrové cesty k volebním urnám na českých ambasádách jsou jedinou skutečnou ostudou českého volebního systému.
S tím ale Rakušanův návrh (nutno dodat, že i kvůli hysterickým obstrukcím opozice, kterou téma velmi dráždí) vůbec nepočítá. Korespondenční volba Čechů a Češek v zahraničí bude projednávána samostatně a kvůli opozičnímu odporu se předem počítá s několika nočními pobyty v poslaneckých lavicích. Na korespondenční volbu v Česku zapomeňte (pro izolované s covidem budeme radši stavět drive-in stanoviště), o on-line volbách se ani nezmiňujte.
Zato Rakušan, chtělo by se říci nežádán a nezván, přichází s návrhem na zavedení jednodenních voleb. Je to ze všech změn nejsrozumitelnější. Jenže ani důvodová zpráva k zákonu, ani vystoupení ministra Rakušana neobsahují žádné uspokojivé vysvětlení, proč by k této změně vlastně mělo dojít.
Ano, dočteme se, že české dvoudenní volby jsou v evropském měřítku unikát a ve světovém velmi vzácný úkaz. To je pravda. Vícedenní volby najdeme jen v několika státech, jako je Indie (v níž je přes 800 milionů oprávněných voličů), Bangladéš nebo Ázerbájdžán. Evropa i Amerika volí v jeden den.
Ale to v tomto případě samo o sobě není silný argument. Zajímavé by bylo, kdyby jednodenní volby znamenaly znatelnou úsporu nákladů, ale tak to není. Důvodová zpráva uvádí, že dopad na finanční náročnost voleb bude marginální.
Navrhovatelé zákona tvrdí, že jednodenní volby zamezí spekulacím o manipulaci s volebními lístky v noci z pátku na sobotu. Ale tyto spekulace byly vesměs vyhrazeny lidem, kteří si místo nich snadno vymyslí nějaké jiné.
Na zavedení jednodenních voleb prý panuje široká politická shoda, jen tedy shoda zjevně chybí na tom, který den by to měl být. Rakušan navrhuje v evropském kontextu neobvyklý pátek, „který je preferován i největším počtem politických subjektů zastoupených v Poslanecké sněmovně“, jak praví důvodová zpráva. A hnutí ANO chce volby v neděli.
Volební neděle je fenomén známý z drtivé většiny evropských zemí, zatímco v pátek volí jen Irové a Lichtenštejnci. Než se ale pustíme do vděčných debat o tom, co lépe vyhovuje české chatařsko-chalupářské nátuře, školní docházce dětí nebo zaměstnancům ve směnném provozu či s dlouhými službami, položme si znovu základní otázku: Proč vlastně? Co je na dvoudenní volbě špatně? (Krom toho, že jde o relikt normalizačních dob, od první republiky až do roku 1964 se volilo v neděli.)
Těžko se zbavit dojmu, že vláda se chystá vrtat v něčem, co funguje, zatímco zřetelné slabiny systému zanedbává, protože politická debata o nich je příliš náročná. O analýzu dopadů se vláda ani nepokouší, takže vůbec netušíme, jak jednodenní volby dopadnou na aktuální sympatický trend rostoucí volební účasti.
Stručně řečeno, volit ve dvou dnech je pozoruhodný a neškodný český výstřelek, absence distanční volby je mezinárodní ostuda. Přesto vláda věnuje politickou energii tomu prvnímu, zatímco tomu druhému se alibisticky vyhýbá.
