Komentář: Končí Olaf Scholz. Politik, který nevyrostl nad okolnosti

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vše nasvědčuje tomu, že politická kariéra Olafa Scholze je u konce. Jeho sociální demokracie (SPD) se těsně před volbami krčí až na třetím místě a propastnou ztrátu na vedoucí křesťanské demokraty (CDU/CSU) se nedaří stahovat. Voliči mají svého kancléře jednoduše dost.

Spokojenost se Scholzovým působením deklaruje jen čtvrtina respondentů, za lepší kandidáty považují jak pravděpodobného vítěze Friedricha Merze (CDU/CSU), tak dosluhujícího vicekancléře Roberta Habecka (Zelení). Sedmašedesátiletý Scholz už svou účast v koaliční vládě vedené Merzem vyloučil. Ve vysoké politice tedy nejspíš končí.

Co se pokazilo a proč za Scholzem zůstávají takové rozpaky?

Nástup Scholzovy vlády na podzim 2021 provázel dnes těžko představitelný optimismus. Samozvaná „pokroková“ koalice SPD, Zelených a liberálů (FDP) slibovala sociální, ekonomické i ekologické reformy, které měly zemi probudit z období stagnace éry Angely Merkelové.

Německu se za šestnáct let její vlády sice dařilo relativně stabilně procházet sérií krizí, hromadily se ale neřešené problémy: zaostávající digitalizace, zastarávající železnice, rostoucí sociální nerovnosti, neplněné klimatické cíle či podfinancovaná armáda. Na tom měla SPD velký podíl, ve vládách Angely Merkelové seděla jako koaliční partner. Olaf Scholz byl pak v letech 2018-2021 ministrem financí – a zdálo se, že tak dosáhl svého vrcholu.

Sociálním demokratům se ale v roce 2021 povedl malý volební zázrak. Díky vydařené kampani a chybám politické konkurence se SPD v posledních týdnech před volbami vyšplhala o deset procent a překvapivě zvítězila. Klíčovou roli v tom hrál právě Scholz, který byl tehdy jedním z nejpopulárnějších politiků v zemi.

Scholzův způsob vládnutí je založený na zákulisním rozhodování a omezené komunikaci vůči partnerům i veřejnosti. Politik je známý hlubokým intelektuálním rozhledem a obdivuhodnou sečtělostí, problémy bedlivě studuje a probírá s úzkým okruhem poradců. Následně oznamuje řešení, a to bez velkých diskuzí či vysvětlování. Vládne technokraticky a v jistém smyslu autoritativně – podobně jako před ním právě Merkelová. Tento suchý a nedramatický styl Němci dlouho oceňovali, v době bortících se jistot a velkých obratů ale bohužel nestačí.

Co Scholz naopak příliš neumí, je formulace jasné politické vize či sdíleného příběhu, kterým by pro své postoje získával spojence a podporovatele. Na kritiku reaguje arogantně či přezíravě, ochota naslouchat nikdy nebyla jeho silnou disciplínou. Scholzovi málokdy chybí argumenty, ale často selhává empatie.

Sociálním demokratům jsou tyto deficity dobře známé. Scholz také proto při souboji o předsedu strany v roce 2019 neuspěl, kandidátem na kancléře se následně stal i z toho důvodu, že o to nikdo jiný příliš nestál. Za nečekaný úspěch se mu ale strana odvděčila nebývalou loajalitou, do vlády navíc za SPD vstoupily spíše druhořadé persony. Scholzovy limity tedy příliš dlouho nikdo nevyvažoval a nekorigoval.

Slabý dojem z německého vládnutí ale nelze uspokojivě vysvětlit jen osobností kancléře. Scholz se musel vypořádávat se silami, které by byly extrémní výzvou i pro mnohem schopnější politiky. Progresivní agendu „semaforové koalice“ po pouhých několika týdnech zcela zastínila ruská agrese proti Ukrajině, na kterou bylo Německo naprosto nepřipravené. Vláda se tak od začátku věnovala hlavně krizovému managementu.

Tehdy přišel také Scholzův nejvýraznější moment, kdy v razantním projevu ohlásil „epochální změny“ v zahraniční politice (Zeitenwende). Stomiliardové investice do obrany či příslib dodávek zbraní bojující Ukrajině byly skutečným průlomem. Tím spíše pak pro politika, jehož strana byla dlouhá léta nejvýraznějším proponentem „mírové politiky“ a vstřícnosti vůči Moskvě (i když zrovna Scholz zde zastával střízlivější pozice).

Kancléř tak příjemně překvapil spojence i část veřejnosti. Brzy se ale ukázalo, že v praxi bude německá politika pomalá, polovičatá a často nesrozumitelná. Berlín například opakovaně odmítal dodávat Kyjevu potřebné vojenské technologie, ať už šlo o těžké zbraně obecně, obrněné vozy, tanky Leopard 2 či střely Taurus. Ve všech případech byl brzdou právě kancléř, který svá rozhodnutí často nedokázal uspokojivě vysvětlit – a ve většině případů nakonec Německo ustoupilo.

Německo se dostalo do situace, kdy je druhým největším podporovatelem Ukrajiny a zcela přehodnotilo svou bezpečnostní a obrannou politiku. Zároveň je ale u řady spojenců (nejen) ve střední a východní Evropě považováno za slabý článek, ne-li vyloženě nedůvěryhodného partnera.

Scholzova pozice zde přitom určitou logiku měla – jakkoliv s ní můžeme nesouhlasit. Kancléř se snažil balancovat mezi podporou Ukrajiny a rizikem otevřené války mezi Ruskem a NATO, jak ve skvělé knize podrobně ukazuje novinář Daniel Brössler. Sledoval přitom pozice Bidenovy administrativy, se kterou si také vytvořil úzký vztah. Ve shodě s americkými zdroji také bral velmi vážně hrozbu použití jaderných zbraní.

Výsledek ale vypadal oportunisticky a ustrašeně. Kancléř svou linii nedokázal uspokojivě vysvětlit ani vlastním koaličním partnerům, kdy zejména Zelení dávali najevo svůj distanc. Nevkusně pak působila snaha využívat téma „míru“ v kampani do Evropského parlamentu, která nakonec SPD hlasy ani nepřinesla.

Tím se dostáváme k zásadnímu vnitřnímu problému, na kterém se Scholzova vláda nakonec rozpadla. Německá politika se fragmentuje a do parlamentu proniká více stran. K dosažení většiny je třeba sestavovat širší a ideologicky rozkročenější vlády.

Scholzova koalice byla od počátku experimentem s nejistými vyhlídkami. Programy SPD a Zelených jsou v klíčových otázkách nalevo od středu, obě strany chtějí investovat do sociálních výdajů či ekologické modernizace. FDP se naopak drží pravicových tezí o malém státu, nízkých daních a vyrovnaných rozpočtech.

Koaliční kompromis se proto opíral o kreativní přístup k rozpočtovým pravidlům, který si za svého ministrování osvojil právě Scholz. Řada klíčových projektů, zejména pak ekologická modernizace, měla být financována z prostředků uložených ve zvláštních fondech mimo standardní rozpočet. SPD a Zelení tedy mohli investovat, zatímco FDP se chlubila dodržením pravidel známé „dluhové brzdy“ – ta se na tyto fondy nevztahuje.

Zásadní ránu zde ale zasadil ústavní soud, který v listopadu 2023 prohlásil tuto konstrukci za protiprávní. Poslední rok vládnutí byl tedy ve znamení permanentní koaliční krize, ve které se kancléř snažil hrát roli prostředníka mezi stále vyhrocenějšími spory FDP a Zelených. Agonii nakonec ukončila až spektakulární roztržka mezi Scholzem a předsedou FDP Christianem Lindnerem a rozpad vlády. Kancléř nakonec neuspěl ani v udržení vlastní koalice, byť k jejímu konci směřovala hlavně intrikující FDP.

V rozhovoru těsně po volbách 2021 Olaf Scholz řekl, že cílem jeho politiky je „udělat svět o kousek lepším“. Po třech letech jeho vládnutí ale Německo v lepší kondici není. Vinu za to nemůžeme házet jen na kancléře. Spolková republika se zmítá ve stejných otřesech jako většina západního světa – a nelze říct, že by si vedla hůře než třeba Francie, Británie nebo Spojené státy.

Stejně tak se ale nedá říci, že by Scholz a jeho vláda v této situaci obstáli. Jistě, podařilo se nastartovat řadu změn, třeba v budování obnovitelné a na Rusku nezávislé energetiky, v azylové a migrační politice nebo zmíněné obraně a bezpečnosti. Ve všech případech ale šlo o dílčí pokrok, který jen málokdy odpovídá závažnosti situace.

V době transatlantického rozkolu, eskalujícího geopolitického napětí, vyčerpání dosavadního ekonomického modelu či environmentální krize by Německo potřebovalo lídra, který by dokázal vyrůst nad přetěžké okolnosti. Tím ale umírněný technokrat Olaf Scholz nebyl. Týdeník Die Zeit výstižně popisuje současnou společenskou atmosféru jako pocit, že „tohle nestačí“.

Scholzův nástupce ale nebude v o nic jednodušší situaci, spíše naopak. Krize mezinárodního řádu nadále eskaluje a sestavování koalic bude i tentokrát velmi složité. Přejme si, aby v této roli obstál lépe – bylo by to v zájmu Německa, Evropy i Česka.