Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tím, že něco běžně funguje v zahraničí, tak proč by tomu u nás mělo být jinak, argumentují politici různorodě. Ti samí z řad opozice například mohou odmítat spotřební daň z vína, protože ji „nikde v cizině“ nemají. A zároveň odmítat korespondenční volbu, ačkoli ji „všude v cizině“ mají.
Tenhle schizofrenní přístup k zahraničním zkušenostem se v pátek začal drolit. Poslanci a poslankyně většinou 92:76 korespondenční volbu pro české občany v zahraničí schválili. Šlo o zákon, který vládní koalice učinila jedním z pilířů svého volebního období. Tomu víc než odpovídal protitlak a desítky hodin obstrukcí z opačného tábora. Ačkoli volba poštou byla i v programu vlády Andreje Babiše.
Česko je vedle Francie, Chorvatska, Malty a Islandu jednou z mála zemí v Evropě, která korespondenční volbu nemá. To je chyba, protože stát by měl všem zájemcům o hlasovací právo nabídnout komfortní a moderní způsob, jak ho využít. Dosavadní model, v němž se lidé v zahraničí musí osobně trmácet na příslušný zastupitelský úřad, neodpovídá 21. století.
Česká verze korespondenční volby je přitom spíš skromná než revoluční. Revoluční změnou volebního řádu by třeba bylo, kdyby se hlasovat poštou umožnilo komukoli. Nejen voličům v zahraničí, ale i těm doma, když se z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí dostavit k urně osobně. Takové systémy také fungují v našem okolí (Německo, Rakousko) a bylo by to docela dobře možné i u nás. Ale vláda po něčem takovém ani nevzdechla, takže debata se stočila jen k Čechům v zahraničí.
Což zdaleka nejsou jen krajané usazení za oceánem. Jsou to i studenti nebo podnikatelé, kteří běžně cestují po Evropě, v online světě jsou doma a putování do volební místnosti na adrese trvalého bydliště se tak trochu míjí s jejich způsobem života.
Hodiny a dny opoziční kritiky přinesly – kromě legitimních věcných připomínek, například k otázce tajnosti voleb – i dva temné momenty, které se bohužel z veřejné debaty jen tak nevytratí.
Psali jsme k tématu:
Tím prvním je lépe nebo hůře skrývaný despekt vůči těm, kdo tu „s námi“ nežijí, což v porovnání s „našimi lidmi“ údajně limituje jejich kompetenci, nebo dokonce nárok rozhodovat ve volbách a ovlivňovat, kdo bude vládnout. Takové to ošklivé „cizinec není našinec“, kupříkladu proto, že neplatí daně českému bernímu úřadu.
To je samozřejmě faul. Povzbuzovat dělení českých občanů na „domácí-naše“ a „zahraniční-cizí“ je (kromě místních voleb) nepřípustné. Tahle rétorika přispívá k tomu, že se zase jedna část společnosti podívá na tu druhou skrz prsty.
Další, ještě důležitější moment spočívá v riziku zpochybňování voleb jako takových. Vláda, zdá se, udělala solidní práci, aby nový systém byl věrohodný a bezpečný. Navíc ve světě opravdu není unikátní. Ale opozice do jeho kritiky postupně nainvestovala tolik, že se nemohla vyhnout „materiálnímu jádru“ voleb. Občas začala mluvit, jako by se po volbách – případně – chystala tvrdit, že byly cinklé nebo ukradené. Jako to říkal a říká Donald Trump.
Že něco podobného po oznámení výsledků z některé strany uslyšíme, se zdá prakticky jisté. Může to být hra s ohněm, americké volby 2020 jsou prvotřídním příkladem.
Samotná korespondenční volba matematicky pravděpodobně mírně prospěje stranám dnešní vládní koalice. Všechny zkušenosti naznačují, že přibudou spíš liberální, pravicové, prozápadní či proevropské hlasy. Ne po statisících, možná ani po desetitisících, ovšem.
To je pro Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru sice nemilá zpráva, na druhou stranu žádná změna volebních pravidel není neutrální a každá nějaké straně pomůže a jiné zase ne. Uspořádat volby moderně a demokraticky, tedy i s ohledem na ty, kdo to mají k urnám daleko, je neskonale vyšším zájmem.
