Sázka na jistotu. Proč eurovolby vyhrál mainstream

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Triumf pravicových populistů v Německu, ve Francii a v dalších zemích EU má podle šéfredaktorky německého deníku Die Welt Jennifer Wiltonové jasný důvod. Příčinou je „hluboká frustrace vyvolaná vládní politikou, která přerostla v zoufalství – je jedno, jestli jde o otázky klimatu, migrace nebo ekonomiky“.

Na to mohou voliči reagovat pouze tím, že volí protestní, obvykle radikálně pravicové partaje. Tento „obrat doprava“ je fenomén, který zasáhl celu Evropu, napsala šéfredaktorka v první reakci na zveřejnění výsledků evropských voleb.

Tato interpretace převládala v řadě důležitých evropských médií, v Německu ho vedle pravicového Weltu sdílel i levicový Zeit: „Jako v mnoha evropských zemích se také ve Francii léta projevuje silný obrat doprava,“ hodnotil v redakčním komentáři situaci u sousedů.

Přesto při přepočtu hlasů evropských voličů na mandáty v europarlamentu došli bruselští statistici k paradoxnímu výsledku. Dva protagonisté bruselského mainstreamu, Evropská lidová strana (EPP) a Sociální demokracie (S&D) získaly podle výpočtů z pondělního poledne 322 hlasů, o sedm více, než měly v odcházejícím parlamentu.

Obě radikálně pravicové frakce, konzervativci (ECR) a národovci (ID), proti tomu získaly 131 mandátů, tedy o 13 víc, než měly dosud. O velkém obratu doprava proto lze sotva mluvit a připouštějí to i pozdější komentáře v již citovaném Weltu.

Je pravda, že dva protagonisté evropského populismu, konkrétně pravicová Alternativa pro Německo nebo Fidész maďarského premiéra Viktora Orbána se zatím počítají do skupiny nezařazených (NI). Početní poměry v jednotlivých frakcích se rovněž změní ve chvíli, až zavedené kluby integrují 54 zástupců nových stran, kteří ovšem pocházejí z levicového a liberálního stejně jako z radikálně pravicového prostředí.

Jakékoli změny přitom nezabrání tomu, aby lidovci se socialisty a dvěma dalšími středovými stranami, tedy liberály a mírnější částí Zelených, nevytvořili většinu – již dnes mají v parlamentu se 720 členy jistých zhruba 450 hlasů.

Pro vysvětlení paradoxu stačí bližší pohled na výsledky radikální pravice. Je pravda, že si francouzské Národní sdružení, strana Marine Le Penové, polepšilo ve Francii o sedm mandátů, Alternativa pro Německo má pět míst v europarlamentu navíc, v Rakousku vyhráli volby Svobodní (FPÖ) se třemi hlasy navíc, tři mandáty proti minulému výsledku přidal i španělský Vox.

Tím ale výčet nesporných úspěchů končí.

Speciálním případem se stala Itálie, kde premiérka Giorgia Meloniová získala pro konzervativní stranu Bratři Itálie 27 mandátů, o 18 víc než dosud. Ovšem zároveň ztratila 19 europoslanců ještě radikálnější Liga Mattea Salviniho (popsali jsme zde). Nizozemský volební vítěz Geert Wilders ze Strany pro svobodu dobyl namísto jednoho sedm mandátů, ovšem pouze za cenu, že o tři mandáty přišlo Fórum pro demokracii s obdobným programem.

Vzestup radikální pravice se zastavil ve Skandinávii, kde například Švédští demokraté sotva obhájili tři mandáty. Čtyři mandáty z dosavadních čtrnácti ztratil Viktor Orbán v Maďarsku, o osm ze sedmadvaceti přišlo Právo a spravedlnost v Polsku.

Poláci a Maďaři, respektive jejich strany Občanská platforma a Tisza, naopak mají zásluhu na vzestupu evropských lidovců.

Sociální demokraté získali celkem sedmnáct hlasů navíc ve Francii, Španělsku a Rumunsku.

Pokud lze v evropské politice mluvit o „zásadním obratu doprava“, pak se to týká voleb v roce 2014. Na konci globální krize z let 2008–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2013 získaly ECR a ID dohromady přes třicet mandátů navíc, v klubu nezařazených přibylo dalších pětadvacet poslanců z protestních stran. Vedle toho si o 17 hlasů v europarlamentu polepšila radikální, převážně postkomunistická levice. Po deseti letech, po zkušenosti s další globální krizí, voliči reagovali přece jen jinak, když v řadě zemí vsadili na dvě největší zavedené strany.