Největší vítězové a poražení. Na obou stranách jsou Němci i Italové

Evropská lidová strana (EPP) po víkendovém hlasování zůstává nejsilnější frakcí Evropského parlamentu. Podle průběžných výsledků dokonce o pár mandátů posílila, svůj podíl na tom ale může mít i to, že letos Evropané volili 720 europoslanců místo 705. Strany patřící do EPP zvítězily ve velkých zemích (Německo, Polsko, Španělsko), ale bodovaly i v několika menších (Finsko, Řecko, Chorvatsko nebo Bulharsko).

Hlavní evropskou tváří lidovců je stávající předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která teď má dobře našlápnuto k tomu, zůstat ve své funkci dalších pět let. „Postavíme pevnost proti extrémům zleva i zprava,“ deklarovala večer německá politička.

Její prohlášení zjevně mířilo na sociální demokraty a liberály, kteří spolu s lidovci tradičně tvoří v Bruselu a Štrasburku proevropskou většinu. Udrželi si ji i tentokrát. Komplikací pro von der Leyenovou je, že některé z těchto stran za ní nestojí tak jednoznačně, a tak bude možná muset hledat podporu i u dalších frakcí.

Jeden z největších předvolebních předpokladů se naplnil. Strany na pravém okraji evropského politického spektra mají za sebou bezpochyby velkou noc.

Jejich nejvýraznějším úspěchem je vítězství Národního sdružení Marine Le Penové ve Francii, které donutilo prezidenta Emmanuela Macrona rozpustit francouzský parlament a vyhlásit předčasné volby.

Zvítězili také Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové, která už po hlasování označila svou vládu za nejpevnější v Evropě.

Druhé místo si strany tohoto názorového proudu odnesly z Německa nebo Rumunska.

Věčnou a stále nezodpovězenou otázkou zůstává, jestli se tento tábor sjednotí. V současnosti jsou partaje rozstrkané mezi dvě frakce, které by ale společně utvořily druhý největší blok. A to jsou momentálně některé strany úplně mimo frakce, kupříkladu Alternativa pro Německo nebo Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána.

Vítězství Svobodné strany Rakouska (FPÖ) samozřejmě spadá i do předchozí kategorie, ale zaslouží si samostatnou zmínku. Strana, které kdysi zajistil popularitu Jörg Haider, totiž na celostátní úrovni vyhrála vůbec poprvé.

Svobodní se v kampani před eurovolbami nezdráhali Rakušany vystrašit, připomněli jim všechny krize posledních let – od migrace z Afriky a Blízkého východu přes „ekokomunismus“ a koronavirovou pandemii až po válku na Ukrajině. Vyneslo jim to 25,7 procenta, což znamená náskok jednoho procentního bodu na vládní lidovce.

„Více než jasně to ukazuje, že si lidé v Rakousku přejí důvěryhodnost a změnu. A to bude cítit i na podzim,“ připomněl Norbert Hofer, někdejší prezidentský kandidát a jedna z hlavních tváří FPÖ, ambici strany zvítězit v nadcházejících parlamentních volbách.

Jeho strana existuje jen pár týdnů a najednou je z něj hlavní tvář protiorbánovské opozice v Maďarsku. Péter Magyar a jeho Tisza (Respekt a svoboda) si sice odnesli „až“ druhé místo, když pro ně hlasovalo asi 30 procent Maďarů, přesto si zařazení mezi vítěze zaslouží.

Tohle druhé místo totiž zároveň znamená nejhubenější výsledek pro Fidesz premiéra Viktora Orbána (stále úctyhodných 44 procent) od jeho nástupu k moci v roce 2010. A také téměř úplný debakl pro strany tradiční opozice, které s Orbánem léta neúspěšně bojují.

Magyar Maďary oslovil, protože kritiku vlády pronáší z pozice jejího bývalého spojence. „Fakt, že má Magyar blízko k současné vládě, že má dobré osobní vazby s mnoha lidmi kolem Orbána a že pro něj pracoval jako šéf státní firmy, je pro veřejnost velmi zajímavý. A k tomu i fakt, že teď říká stejné věci, jaké opakovala opozice posledních deset let,“ upozornil v předvolebním rozhovoru pro Seznam Zprávy maďarský novinář Péter Magyari.

Že není druhé místo jako druhé místo, dokresluje výsledek koalice Obnova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Získala méně než polovinu hlasů (něco přes 14 procent), co vítěz francouzského klání – nacionalistické Národní sdružení. Koalice jen těsně porazila socialisty, u kterých se ještě před pár lety zdálo, že je Macronova strana pošle na politický hřbitov.

Šéf Elysejského paláce debakl uznal. Těsně po zveřejnění prvních povolebních průzkumů vyhlásil už na přelom června a července předčasné volby do francouzského parlamentu.

Macron nejspíš kalkuluje s tím, že se Francouzi semknou proti krajní pravici, jako to už udělali několikrát v minulosti, a nakonec to „hodí“ právě jeho táboru. Možnost, že Marine Le Penová (nebo oficiální lídr její strany Jordan Bardella) bude v létě fandit francouzským sportovcům na pařížské olympiádě už jako francouzská premiérka, se ale v tuto chvíli úplně vyloučit nedá.

Ještě o něco hůř než Macron v eurovolbách dopadli sociální demokraté (SPD) německého kancléře Olafa Scholze. Skončili až třetí a se 14 procenty si odnesli nejhorší výsledek v celostátních volbách za více než století. Kromě křesťanských demokratů (CDU) je porazila i krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD).

Pro Scholze jde o špatný výsledek i proto, že na podzim čekají Německo volby do zemských sněmů trojice původně východoněmeckých spolkových zemí a ani tam sociální demokraty zřejmě úspěch nečeká. Opozice tak už volá po tom, aby kancléř požádal Spolkový sněm o důvěru, například bavorský premiér Markus Söder by si rovnou přál předčasné volby.

Po volebním období, kdy byl jedním z hlavních evropských témat tzv. Green Deal, zaznamenali Zelení největší propad ze všech frakcí v Evropské parlamentu. Ztratili nejméně desítku poslanců a z pozice čtvrtého největšího bloku se nejspíš přesunou až na šestou.

Za ztrátami Zelených stojí hlavně neúspěch těchto stran ve Francii a Německu, což nepomohla vyvážit ani vítězství v Nizozemsku (v koalici) nebo Dánsku.

Menší počet mandátů ale pro Zelené nemusí nutně představovat mocenské oslabení. Jeden z jejich předních politiků, nizozemský europoslanec Bas Eickhout, prohlásil, že frakce bude chtít hrát „konstruktivní“ roli v koaličních vyjednáváních.

Bruselský server Politico to vnímá jako vějičku pro šéfku Komise Ursulu von der Leyenovou.

Kdysi velký vzor nacionalistických uskupení po celé Evropě tentokrát ve volbách propadl. Liga italského vicepremiéra Mattea Salviniho získala méně než devět procent hlasů, přičemž před pěti lety volby do Evropského parlamentu ovládla a podpořila ji víc než třetina Italů.

Salviniho debakl ale víc než co jiného ilustruje očekávané přesuny podpory na italské politické scéně, případně v evropské radikální pravici. Voliče Ligy už před dvěma lety v parlamentních volbách „vysála“ o něco mírnější a na rozdíl od Salviniho proukrajinská premiérka Giorgia Meloniová. A ta si voliče udržela.

Na evropské úrovni pak tato italská změna představuje ztrátu pro frakci Identita a demokracie, kde je nejvýraznější francouzské Národní sdružení, a posílení Evropských konzervativců a reformistů, které řídí právě Meloniová a v minulosti je spoluzakládala česká ODS.