Článek
Předvolební snahou každé politické strany je rozvířit vody, zaujmout, dostat se do všeobecného povědomí. Často to začíná na sociálních sítích, příspěvkem na X nebo instagramu, u nějž strana doufá, že se rozšíří i mimo hranice virtuálních bublin. Velmi často to tím v dnešní politice také končí. Vzbudit ohlas na sociálních sítích dnes mnoho stran – velkých i malých – považuje za podstatu provozování volební kampaně i politiky jako takové.
Proto je docela sympatický způsob, jímž se rozhodli před evropskými volbami zaujmout Zelení. Přišli s návrhem na novou „daň ze superbohatství“, a co je ještě zajímavější, podpořili tento návrh i něčím, co by se s malým přimhouřením oka dalo označit za analýzu či studii.
Volby do Evropského parlamentu 2024
Volby do Evropského parlamentu se konají každých pět let, první Česko zažilo po vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zatím poslední eurovolby se konaly 7.–8. června 2024. Dění v Česku jsme sledovali ONLINE.
Vyhrálo hnutí ANO, získalo 26,14 % hlasů a 7 mandátů. Druhá byla koalice Spolu s 22,27 % a 6 mandáty, třetí Přísaha a Motoristé s 10,26 % a 2 mandáty. Do EP se dostali také Stačilo!, STAN, Piráti, SPD a Trikolora.
Celá ta věc by se dala okamžitě začít ostřelovat mnoha kritickými argumenty – není to věru obtížný cíl. Ale byla by škoda u toho zůstat.
V první řadě bychom se mohli Zeleným trochu vysmát, že si spletli volby. Kdyby si návrh ještě na chvíli schovali a vystoupili s ním za pár měsíců v rámci kampaně před sněmovními volbami, dávalo by to větší smysl. Zařadit do kampaně před volbami evropskými čistě národní daňovou úpravu, jejímž deklarovaným cílem je navýšit příjmy rozpočtu tak, aby Česko dokázalo poskytovat lepší veřejné služby, působí nepatřičně.
Ano, mnohé strany slibují před evropskými volbami věci, na které nebudou mít zvolení europoslanci sebemenší vliv (například boj za přijetí eura nebo naopak proti němu), ale opírat evropskou kampaň o národní daň působí zvlášť divně. A to i přesto, že Zelení statečně odkazují na celoevropskou studii vypracovanou jejich evropskou frakcí Greens/EFA a připouštějí, že by bylo vhodné zavést daň ze superbohatství koordinovaně na úrovni EU.
Další kritiku si zaslouží samotný návrh. Snad až příliš volně a lehkovážně pracuje jak s fakty, tak s některými předpoklady. Ukázkou prvního je zmínka o dani z nemovitosti. „Přestože příjmy z této daně představovaly v roce 2021 pouze 0,19 % českého HDP, a jsou tak relativně nízké oproti podobným daním v jiných zemích, tato daň představuje klíčový příjem rozpočtů českých municipalit.“ Což není pravda. Jak uvádí nedávná analýza PAQ Research, která se daní z nemovitosti podrobně zabývá, příjmy z této daně, tvoří v průměru jen 1,5 procenta celkových příjmů obcí, což je jeden z nejnižších podílů v EU. „Klíčový příjem“ obecního rozpočtu opravdu vypadá jinak.
S přílišnou lehkostí se zelená daň pro superbohaté vypořádává i s některými předpokládanými námitkami (v podání studie „mýty“). Námitku dvojího zdanění (majetková daň zatěžuje daní něco, co bylo nabyto z již jednou zdaněných příjmů) odbývají Zelení jednak tím, že dvojí zdanění vlastně nevadí, a jednak dost hrubou poznámkou, že „studie navíc ukazují, že velká část naakumulovaného bohatství nebyla v době vykázání zdaněna tak, jak bylo zákonem zamýšleno“. Což se dokládá odkazem na studii Tax Justice Network, která se ale věnuje primárně obcházení korporátních daní nadnárodními kolosy. A protože majitelů nadnárodních kolosů či jejich rodin je v Česku jako šafránu, je automatický předpoklad, že bohatí nabyli svého bohatství prostřednictvím obcházení daňových zákonů, dost drzý.
S kritikou by se dalo dlouze pokračovat. Není jasné, proč Zelení kopírují zrovna španělský, dosud jen navrhovaný model zdanění bohatých. Nárůst majetkové nerovnosti je ilustrován na klasických „podseknutých“ grafech, aby vypadal velice dramaticky, i když není.
Také ideově je celý návrh velmi diskutabilní. Například otevřeně předpokládá, že pro člověka s celkovým majetkem 40 milionů korun (což jsou dejme tomu dva byty na lepších pražských adresách, chalupa a trocha úspor) není vlastně žádný problém platit 12 tisíc měsíčně jen na nové dani, a kdyby náhodou byl, tak si na to přece může snadno půjčit. Přístup k cizímu bohatství je v jazyce zelené studie až strašidelně lehkovážný.
Přes všechnu kritiku samotného návrhu je ale nutné zdůraznit jednu zdánlivě banální, ale zásadní věc. Je to návrh, který lze podrobit kritice a diskuzi. Zelení se tu formou kampaně dostávají tam, kde by se politický boj měl vést především – na půdu programových návrhů podepřených alespoň snahou o expertízu. To není málo a mimoparlamentní strana s omezeným zázemím si za to zaslouží dík a uznání, jakkoli je samotný návrh víc než kontroverzní.
Takže ano, můžeme se smát předložení návrhu před špatnými volbami, můžeme se smát i samotnému návrhu, můžeme se ho nakonec i trochu leknout. Nemělo by nám ale uniknout, že malá strana, která dlouhá léta stojí mimo Sněmovnu, strčila z hlediska úrovně programové debaty do kapsy všechny sněmovní matadory. Ti dnes před volbami bez výjimky spoléhají na nezpochybnitelná, nekritizovatelná primitivní hesla, jako je „dostupná zdravotní péče“ nebo „důstojné důchody“. To se bohužel netýká jen klasických populistů. I ODS měla pořádný politický program naposledy v roce 2006.
Ne, daň ze superbohatství asi není to, co by mělo spasit naše veřejné finance, ale díky za ten návrh. A za připomenutí, že i před volbami se dá bavit o něčem jiném než o billboardech s Putinem nebo posledním instagramovém počinu Andreje Babiše.
